Podat si ruku s Briggsovou
Včera v 11:46 | Rowan
|
Co den dal
Pátek byl hektický. Musela jsem si zabalit na víkend, doběhnout na jednu přednášku, vyškemrat zápočet, pak na druhou, tam odprezentovat povídání o Kroměříži, vyžebrat druhý zápočet a ve dvě jsem utekla a honem na Výstaviště na Veletrh knihy. Jely jsme se Sol, obě natěšené, zvědavé, vybavené knihami na podpis. Když jsem zjistila, že letos bude mít autogramiádu Patricia Briggs, málem jsem se proměnila na hysterickou fanynku, ne nepodobnou těm, které omdlévaly na koncertech Kelly Family.
Zbrusu nové ráno
Čtvrtek v 9:42 | Rowan
|
Blábolení (většinou) zcesty
Mám ráda rána.
Uvědomila jsem si to teprve nedávno, ačkoliv svítání jsem milovala vždy. Hlavní problém je v tom vstávání. Když se ale nakonec z postele přeci jen dostanu, jsme ráda.
Syrové slunce, čerstvý vzduch, který se ještě nestačil ohřát a trochu štípe, svěží zelené zelené listy, které se natahují po hřejivých paprscích... Nebo vzduch vlahý po předešlé noci, vonící mořem a cizinou. Nebo městem, jehož zdi i po několika hodinách bez slunce ještě stále sálají teplo... Vzduch vonící zeminou, starým lisím a podzimní mlhou... Dokonce i ta zimní rána, štípající do tváří, mají něco do sebe. Zejména když přes noc nakreslí ledové květy na okna a ulice skryje pod novou sněhovou pokrývku.
Na ránech je cosi kouzelného, nadějného. Nový den, který začneme s novým elánem a všechno bude lepší... Nebo ta rána, kdy se po noci strávené v autě probudíte kdesi, možná ještě v Alpách, možná už někde v pádské nížině, všechno voní úplně jinak než když jste usínali, a těšíte se na nové objevy a nová místa, která poznáte.
Škoda, že tohle všechno skoro mizí pod nánosem naprosto všedních, obyčejných a nezajímavých rán...
Je cosi shnilého v zemi Hetalistické
11. května 2012 v 23:29 | Rowan
Ale ono to ani nebude nic shnilého, to by si zase mohl vzít někdo osobně...
Hned na úvod - omlouvám se, tohle je nejspíš "článek" čístě pro zasvěcené, ale mám potřebu se v tom rejpat veřejně a hlavně bych byla nesmírně ráda, kdyby pokud možno všichni zasvěcení a všichni, co k tomu chtějí něco říct, vyjádřili svůj ctěný názor v komentářích dole.
Animefest '12
10. května 2012 v 19:49 | Rowan
|
Reporty z akcí
Druhé kolo. Po roce zase na Animefest, tentokrát s určitou představou, jak to vlastně funguje a s daleko větší partou lidí kolem sebe, ke které jsem se mohla připojit. To jsou asi hlavní vstupní informace.
Tentokrát už jsem se opravdu těšila. Ani nevím proč, protože práce až nad hlavu, hetalistky se nějak moc nedávaly dohromady, žádné nové cosplaye... ale stejně jsem se těšila, že všechny zase uvidim, že na tři dny vypnu, že změnim prostředí... zkrátka AF v plné parádě.
Jarní bouřka
20. dubna 2012 v 0:20 | Rowan
|
Blábolení (většinou) zcesty
Obloha je zatažená, šedozlatá a jako poklička drží teplo. Je tepleji, než jsem čekala. A všechno kvete. Kvete a voní, voní a kvete a já se usmívám už jen proto, že je jaro. Jeřabiny pod Branickou skálou už se začaly zelenat. Čerstvě rozvinuté listy září v jasném světle bez slunce.
Prošla jsem se víc, než jsem plánovala. Ujel mi autobus, ale bylo mi to jedno. Nikam jsem doopravdy nepospíchala. Už jsem šla stejně pozdě, a cíl neměl kam utéct. Nechala jsem se unášet kvetoucími stromy a mrkajícími pampeliškami, které se tetelí v čerstvé trávě snad v každém parku. Jen je zvláštní, že letos kvetou zároveň třešně i magnolie. Mám magnolie spojené se studeným začátkem jara, bývají první, ojedinělé, úchvatné. A letos je jejich jedinečnost ztracena v záplavě kvetoucího ovoce. Nevadí. Rozhodně nevadí, čím víc květů, tím lépe, přijde mi.
Když jsem jela domu, začínalo pršet. Vzduch byl pořád teplý, ale první velké kapky s sebou nesly i drobné ochlazení. Všechno vonělo. když jsem vystoupila z tramvaje, chytila mě do náruče vůně kvetoucí třešně a morké silnice. Deště. Janího deště, který po chvíli zahřmění změnilo na bouřku. První jarní bouřku tohoto roku. Je na nich něco fascinujícího. Krásného, tajemného a kouzelného. Je teplo, všechno voní, hřmí a padají velké, obrovské kapky deště.
Mám ráda jaro. Mám ráda jarní bouřky. Mám ráda ten pocit, kdy všechno vypadá tak nadějně...
A čas od času mám ráda nesmyslné psaní o ničem =)
Berlínský víkend
18. dubna 2012 v 13:59 | Rowan
|
Co den dal
Miluju hurá akce, i když se z nich postupně vyvine vrcholně sofistikovaná a pečlivě naplánovaná událost. Jako tenhle výlet do Berlína. Vlastně asi vznikl velmi podobně jako podzimní výlet do Drážďan - takže nějak "hej, nechcete někdo jet se mnou do Postupimi?" (dotaz od Lakney, nejspíš). Na což se nabalila kupa nadšenců, kteří postupně zase odpadli. Jak typické.
Zůstaly jsme tři, stejné seskupení, jako v Drážďanech - takže Yami, Laknea a já. Trochu mě mrzelo, že zase padlo výletničení ve větší skupině, ale hroutit se z toho rozhodně nebudu.
Vyrážely jsme v sobotu, v půl osmé ráno, z Florence. Hned v úvodu nás překvapil požadavek, že slečna stevardka chce vidět občanku a ISIC. Jasně, přejíždíme hranice, ale co Schengen a tak vůbec? Jasně, člověk má mít pořád doklady u sebe, ale zkrátka nám to nedávalo pořádně smysl. O pár hodin později, na německých hranicích, při kontrole, jsme pochopily. Opakuji - a co Schengen?! Ale až na tohle zdržení cesta proběhla v klidu, slečna stevardka byla neuvěřitelně milá a v Drážďanech se autobus téměř úplně vyprázdnil, takže jsme do Berlína dorazily v klidu najezené a pohodlně rozložené na zadní pěti-sedačce (ano, já vím, ten kdo se suverénně natáhl a spal jsem byla já XD).
Prvním cílem po příjezdu byl bankomat a sehnání jízdenek - druhou položku jsme radostně přenechaly Yami, jejíž šprechtění mě značně zdeptalo. Ale co, já nejsem téměř rodilý mluvčí (ale měla jsem se víc učit, já vím XD). Podstatnější ale je, že hned na to jsme zamířily do Postupimi. Systém S-Bahn mě nadchl hned ve svém úvodu, ale jeho skutečnou hodnotu jsem ocenila až v průběhu víkendu.
S-Bahn je cosi mezi metrem a vlakem. Vzhledově to připomíná naše staré vozy metra z éry hlubokého socialismu od bratříčka Ruska (ovšem podstatně kvalitnější, tišší a soudržnější), ale po okrajích města jezdí povrchově, zatímco s příjezdem do centra se noří pod ulice a domy. Tenhle druh dopravy jsme využívaly vlastně nejvíc - pokud nepočítám postupimský autobus a dvě trapné zastávky busem v Berlíně, tak jsme do ničeho jiného ani nenastoupily. Zkrátka se tím dostanete v podstatě všude.
Za dobrotu na žebrotu
10. dubna 2012 v 13:34 | Rowan
|
Co den dal
Uvažuju, jestli provozovatel zdejší prodejny Billa, přemýšlí. A pokud ano - čím?
Situace je následující:
Žila byla stála jedna malá prodejna jménem Delvita, později pojmenovaná Billa, obklopena několika panelovými domy, oáza pro nedalekou vilovou čtvrť, jediný větší obchod v dosažitelném okolí. Měla se celkem dobře, lidé ji měli rádi a často ji navštěvovali. Jenže časy se mění a velmi blízko vyrostl větší domeček, s více lákadly, kterému se začalo říkat Tesco, i když se jednalo o celý komplex Novodvorská Plaza. Chudák malá, stará a neatraktivní Billa začala strádat. Vyměnila několik majitelů, jejichž přínos byl nulový, začli ji okupovat trhovci vietnamské národnosti, v přízemí se horko těžko držely potraviny.
A pak přišel on. Zachránce, který se rozhodl vyrvat ji z trnitých spárů, které se kolem ní svíraly a dusily její rozlehlá pole zvaná parkoviště. Inu učinil zachránce změnu a do vjezdu postavil budku. Budku se strážcem a varovným bločkem plným barevných papírků. Zavedl se systém, že kdo Billu poctí svou návštěvou, může bez úhony odjet z její říše. Kdo však pouze koně odstaví a nedejbože půjde pouze nahoru k vietnamským trhovcům, draze zaplatí za tuto troufalost vysokými poplatky.
V tu chvíli vstupuje na scénu naše hrdinka - tedy já. Studentka, praktikantka na nedaleké základní škole, která poctivě celý měsíc parkovala jinde, jen ne na území Billy, která stále chřadne a chřadne. Dnes jsem však udělala téměř životní chybu a svůj povoz jsem nechala zde - jen odnesu dar za možnost praktikovat, vyzvednu si papír a pak šupky dupky navšítivit nemocnou Billu a potěšit ji nákupem.
Jenže co se nestalo - na základní škole se koná jakási akce a hele ji, praktikantku užitečnou, jdeme ji zneužít k dobročinným akcím, pomůže nám s organizací! A tak se krátká návštěva protáhla na dvě hodiny. Ještě jsem si doběhla koupit jídlo, skočila do auta a že pojedu domu.
Ale ejhle! V tom se mi do cesty postavil vetchý stařík a začal šermovat bločkem. Nedala jsem se a za zbraň jsem si zvolila účtenku, kterou mi Billa milostivě dala. Nic mi to nebylo platné, musela jsem zaplatit mýtné, abych mohla opustit zdejší území. ...
Konec poetiky, tvrdá realita - uvědomuje si ten blbec (provozovatel, ne vetchý stařík), že tím, že lidé nemůžou zaparkovat, prostě radši odhodí auto na velkém parkovišti u Tesca, vyřídí si svoje věci a pak prostě nakoupí tam, místo aby se táhli do Billy? Dochází mu vůbec, že si seká větev, na které jeho ctěný zadek trůní? Asi ne.
Mě jen štve, že jsem tentokrát zaparkovala naivně tady a nechala se ulanařit (no dobře, nedalo jim to práci, ráda jsem té maďarské holce pomáhala ukočírovat to stádo sedmáků), abych se zdržela, místo abych vypadla z parkoviště a nic neplatila.
Deštivé
5. dubna 2012 v 23:28 | Rowan
|
Blábolení (většinou) zcesty
Svět za zamlženým oknem ubíhal a připadal mi monotonní. Šedý, bezvýrazný, prázdný. Stejně jako moje hlava. Absolutní prázdno. Pokdu jsem na něco myslela, ve vteřině, kdy jsem se na to soustředila, to zmizelo. A nebo jsem myslela na příliš mnoho věcí najednou a pokud jsem chtěla izolovat jen jednu, nešlo to.
Myslela jsem na to, jak dlouho jsem nepsala. Povídku, ne nějakou reflexi, školní esej, nebo jinou povinnou záležitost. Jen tak, pro radost. Poslední dobou mě to napadá stále častěji. Napadlo mě dokonce otevřít zase šuplíkovku. Pokračovat v pěti set stránkovém eposu, který nikdy nikdo číst nebude. Nebo lépe - začít nový epos. S novými postavami, novými příběhy, novými zápletkami, novou terapií.
A je rozhodnuto
29. března 2012 v 13:16 | Rowan
|
Co den dal
Kdy jsem poprvé s tou myšlenkou přišla? Někdy na podzim. Tuším, že začátkem října? Možná dřív... Možná už v září, kdy jsem začala chodit do školy a hledat kurzy maďarštiny v rámci Karlovy univerzity. Pak přišel Erasmus Info Day a myšlenka začala získávat obrysy. Den na to jsem poprvé šla na zahraniční oddělení Pedagogické fakulty a schytala ránu pod pás. Odplížila jsem se nešťastná a zklamaná, ale nevzdala jsem se a zkusila to přímo na katedře dějepisu.
To byl říjen. Určitě. Na všechno bylo času dost, ale vlastně ho bylo hrozně málo. Nic se přece nesmí zanedbat, nic se nesmí promeškat, musíte zjistit, jak to půjde a co musíte všechno vyřídit a zařídit! Popravdě, kdyby mi někdo dal seznam, co bude skutečně třeba, stačily by na to asi tak dva, tři dny - pro hodně velký klid týden, a zbytek času se člověk může válet. V říjnu mi to ale všechno přišlo hrozně daleko. Musím čekat až do konce března!?
Zkouška vůle
27. března 2012 v 23:57 | Rowan
|
Co den dal
Kde jsem k tomu přišla?! Netuším ani jak, ani kde, ale už pondělní probuzení bylo děsivé. Teplota lezla nahoru, průdušky zalité betonem, chuť zavrtat se do peřiny a nevylézat dalších sto let. A já místo toho musela jít učit. Na hodině to bylo znát. Jsem si toho vědoma, moc mi to nešlo, nedokázala jsem vymyslet ani žádné probírací cvičení na úvod, jen jsem s dětmi zopakovala, podle čeho skloňujeme týž a tentýž a vrazila jim krutě test.
Zde hledá 