Konfrontace
Neděle v 2:03 | Rowan
|
Blábolení (většinou) zcesty
Před časem mi z ničeho nic napsala kamarádka, spolužačka ze základní školy. Jak se máš a jak se daří? Po chvilce klábosení mi vylíčila, kolik má práce jakožto vedoucí okresní správy řetězce jedné poměrně velké firmy s přírodním zbožím (mýdla, krémy, dřevěné výrobky atd...). A jak je to náročné, ale moc ji to baví, že jezdí po celé republice a šéfuje tolika lidem. S přítelem jsoou stále spolu, už celých devět let a rozhodně neplánují rozchod, právě naopak, právě koupili pozemek pro stavbu domu.
A já se v tu chvíli trochu zarazila. Trochu mě to vyděsilo. Jsme stejně staré, ona je dokonce skoro o rok mladší, a co už dokázala? Zatímco já sedím ve škole, snažím se tvářit jako studentka - a to ne vždy úplně zářných kvalit - teprve před rokem jsem dospěla ke zjištění, co bych chtěla dělat. Není to špatně?
Nevděčný čtenář
10. února 2012 v 22:43 | Rowan
|
Blábolení (většinou) zcesty
Barevný hřbet, černý hřbet. Zlatý nápis, bílý nápis, zelený, červený, modrý, dlouhý, krátký. Hmm, poutavý... Ne, tak moc ne. Vida, tady je nějaký dost poutavý na to, abych knihu vytáhla z regálu, kde je namačkána s tisícovkou dalších, a přečetla si něco víc, než alespoň trochu zajímavý název. Nic. Vracím knihu zpátky a postupuji dál.
Nevím, co hledám.
Neochotná fantasie
8. února 2012 v 22:38 | Rowan
|
Blábolení (většinou) zcesty
Za posledních pár dní jsem měla zase asi dvacet témat na různé články, nic z toho ale doopravdy nestálo za zpracování. Ne že dneska by to bylo o moc jiné...
Překonala jsem sama sebe a šla jsem odpoledne učit. Považuju to málem za hrdinský výkon, ale teď už nemůžu příliš prudce pochybovat hlavou, protože by mi asi uletěla. Ach to krásné ledové zimní počasí. Ale jedno doučování a jinak poflakování se doma, to se dá přežít.
Levandule z Provence
2. února 2012 v 21:40 | Rowan
|
Blábolení (většinou) zcesty
Závan léta.
Šla jsem dneska kolem květinářství a tam venku, v kyblících, stála napěchovaná sušená levandule. Z Provence. Jen ten nápis ve mě vyvolal vzpomínku na léto. Ale do té třeskuté zimy se to nějak nehodilo. Za takových mrazů i ta fialová vypadala nějak studeně.
Přitom levandule by měla vonět sluncem, mělo by z ní sálat teplo, léto...
Stokrát nic
30. ledna 2012 v 21:17 | Rowan
|
Co den dal
Začínám psát s pocitem, že tenhle článek bude hodně hektický a neorganizovaný. A z katergorie "stalo se stokrát nic a všechno vám to povim!"
Relaxační den
27. ledna 2012 v 19:15 | Rowan
|
Co den dal
Spala jsem dneska dlouho, předlouho. Zdály se mi divné věci (včetně toho, že jsem smazala tenhle blog. wtf? XD), ale budík v devět jsem i tak ignorovala a spala dál. Nejsem si jistá, v kolik jsem vstávala, bylo mi to jedno. Prostě když už jsem si připadala odpočatá, vyhrabala jsem se ven, postavila si na čaj, zapla počítač, chvíli se plácala, načež jsem dospěla k závěru, že by bylo fajn dojít vyvenčit psy.
Venku byla zima, mráz štípal do tváří, i když už bylo spíš dopoledne než chladné zimní ráno, ale bylo tak fajn se projít. Poprvé za celý týden jsem si to mohla dovolit. Vylézt z nory, opustit knihy a jít na vzduch. Tim spíš, že jsem si ani nezavazovala nohu. Dospěla jsem k názoru, že jizva už je dost zahojená, takže na to kašlu. Hned se chodí líp.
Zlatý hřeb týdne
27. ledna 2012 v 17:58 | Rowan
|
Co den dal
Den D tohoto šíleného týdne nastal. Tedy, už včera, ale byla jsem příliš vyčerpaná, než abych o tom ještě psala, prvně jsem se na to musela vyspat.
Dvě zkoušky v jeden den. Fajn. Možná bych z toho nebyla tak hotová, kdyby ta první nebyla jedna z nejtěžších zkoušek vůbec - ústní, soudobé dějiny, s profesorem, který svým studentům dává velmi rád a často najevo, že je považuje za neuvěřitelné hlupáky. Jako druhá pak byla zkouška z obecné didaktiky, druhé kolo. Nevím, z čeho přesně jsem byla hotová víc, ale jejich společná kombinace způsobila, že jsem se ve středu večer málem sesypala. Opět. Ještě mi přiložili rodičové, když mi maminka volala z Itálie, že tátovi se udělalo špatně. Ale tak nějak divně špatně.
Byla jsem tedy víc než překvapená, že jsem spala docela dobře. Žádné buzení desetkrát za noc, v hrůze, abych nezaspala, žádné šílené sny. Asi jsem byla už příliš vyčerpaná. Ráno jsem akorát musela odolat touze "ještě chvilinku, ještě ten budík posunu" a opravdu vstát. Při snídani jsem ještě dočítala esej o maďarském povstání '56. Měla jsem tak trochu v plánu profesora utáhnout na Maďarsko a NATO. Vycházela jsem z toho, že všichni budou mít literaturu o Studené válce (což jsem měla taky), Suezské krizi, Kubánské krizi či válce v Korei. Všichni se pouštějí tak do světa... Takže jsem dobrovolně zůstala hezky ve střední Evropě. NATO jsem k tomu přihodila z důvodu osobního zájmu a proto, že profesora nesmírně baví rozšiřování Severoatlantické aliance.
Palačinky s jahodovým čajem
24. ledna 2012 v 21:44 | Rowan
|
Co den dal
První ze tří zkoušek tohoto týdne - hotovo.
Snad úspěšně, ale výsledek se dozvím ve čtvrtek. Mám z ní ale rozhodně lepší pocit, než z té poslední, kterou jsem tak epicky projela. Dokonce to došlo tak daleko, že před usednutím do lavice k testu jsem měla pocit, že už vážně vím, jaký je rozdíl mezi klíčovými kompetencemi, průřezovými tématy a ... co bylo to třetí? Vzdělávací oblasti? tak nějak něco. Všechno si je hrozně podobný a jen jedno je vlastně o vyučovacích předmětech. No hrůza, plete se mi to horem dolem. Ale když si to zopakuju, možná budu schopná na podobné téma zazářit i ve čtrvtek. To je jediné, co mě drží nad vodou - že tři z těch pěti zbývajících zkoušek jsou vlastně téměř pořád o tom samém. Téměř...
Cestou domu ze školy, zatímco jsem meditovala nad barvami na vlasy (aneb stále zkouším srazit míru zrzavosti XD), mě napadlo, že bych si dala palačinky. Udělat si jich pár k večeři, pár si nechat na snídani, k tomu jahodový čaj... Tak proč si to nesplnit? Za pár minut se musim vrhnout na další učení, tak aspoň nějaká radost ze života, no ne?
A nebo si říkám, že jestli mi má upadnout noha, hodlám si před tím ten život ještě trochu užít XD Ne že bych čekala, že by upadla, ale jelikož mi dneska splaskl/praskl ten megapuchýř a kůže na zbytku jizvy se podivně odchlipuje, napjatě očekávám další vývoj situace. (ale nebudu vás trápit detailními popisy mé nechutné popáleniny XD)
Chjo... mám pocit, že tohle je jeden z těch článků typu "i kdybych celý den seděla a čučela do zdi, musela bych vám to říct". Ale tak se mi líbil ten název, že jsem ho musela napsat. Ale masakr-týden je pořád ještě ve svém začátku, takže se jdu radši učit, ať přežiju čtvrtek.
A taky někdo musí sníst ty palačinky... ♥
Nečekané čekané
22. ledna 2012 v 23:46 | Rowan
|
Co den dal
Naši včera odjížděli na hory. Já bohužel nejela (proč bohužel, stejně mě lyže nebaví.... ale Itálie, výlet...), protože mám tři zkoušky a celkově si teď nemůžu dovolit někam odjet. Ale když už jsem včera vstávala brzo, protože jsme šly na výstavu, řekla jsem si, že jim ještě ráno zavolám, jestli už jsou na cestě a kde přesně jsou. Tušila jsem, že hranice ještě nepřejeli.
Napoprvé jsem se nedovolala - máma měla obsazeno. Myslím, že jsem plánovala nějakou vtipnou poznámku, snad že je jak telefonní ústředna. Když jsem se ale napodruhé dovolala, ani jsem se pořádně nenadechla k pozdravu, když se máma zeptala "Tobě volali taky?".
Další obyčejný den v Praze
16. ledna 2012 v 23:21 | Rowan
|
Blábolení (většinou) zcesty
Tramvaj se sune příliš pomalu. Čas ubíhá, červené číslice na panelu vepředu pomalu přeskakují. Pomalu a přesto příliš rychle. Uvažuji, kudy to bude rychlejší. Tudy nebo tamtudy...? Vybíhám tedy už na Národní třídě, nejedu až k Filosofické fakultě. Proplést se mezi lidmi potácejícími se na tramvajové zastávce - vyhlížejí správnou soupravu, hledají čísla, vystupují, nastupují a jejich neorganizované, zmatené motání ředí další lidé vycházející z obchodního domu. Z legendy jménem Máj, která už dávno ztratila svoje kouzlo.
Kolem Rakouského kulturního centra, dál po Příkopech. V davu na Václavském náměstí ztratit pronásledovatele. Igelitový pytlík umí být neskutečně dotěrný, když ho za vámi žene nepříliš silný vítr jako věrného psa. I tak si ale stihnu všimnout, že se po ulicích pohybuje podstatně méně lidí. Tatam jsou vánoční turisté, i když nad ulicí se ještě klenou ozdobné girlandy.
Překročit rozlité latté. Alespoň podle barvy to odhaduji na latté a jen lituji toho chudáka, kterého asi příliš nezahřálo. Zvednu hlavu. Akorát kolem mě prochází mladý kluk. Kdoví proč mi připomněl kamarádčinu lásku, i když jeho tvář nemám tak dobře nastudovanou, abych to mohla říct bezpečně. Přesto se usměju. Naštěstí si toho nevšiml, příliš zamyšlený, možná akorát přemýšlel o ní. A možná to byl taky někdo úplně jiný.
Seběhnout kolem kavárny, odkud možná pocházela ta rozlitá káva, zahnout do Rytířské a honem ke Stavovskému divadlu, na jehož štítě se hrdě vypíná lev. Vyhnout se skupince turistů, i přes jejich věk zaujatých sochou, která tak připomíná Temného jezdce, vyčkávajícího, až Prsten přijde blíž.
Kolem dalšího dvouocasého lva, tentokrát kamenného, a honem do Karolina. Doprava, proběhnout jedny dveře, druhými dveřmi ven, přejít nádvoří se starým kaštanem, pak doprava. Doprava, ne doleva. Průchodem kolem ústavu katedry dějin, dalším průchodem, doleva a se spokojeným úsměvem jsem v Celetné dvacet, aniž bych se musela proplétat davy, davy a davy turistů.
Zkouška.
Pak podzemní studentská hospůdka přímo pod školou. V kdysi temných sklepeních je světlo a živo. Voní tu káva, víno, dřevo. A je tu teplo. Svařené víno mi stoupá do hlavy. Možná díky euforii z úspěchu, možná proto, že jsem za celý den nic nejedla. Nevadí. Vnímám svět, jen se trochu houpe a já se směju. Ale ne tak moc, jak bych se smála s jinými lidmi. Takhle se spíš jen usmívám a víc gestikuluju.
Čtyři hodiny odpoledne. Čas naší malou sešlost dynamické party rozpustit. Tentokrát žádné zkratky, přímou cestou přes Staroměstské náměstí. Sněží. Velké, lehké vločky tancují ve vzduchu. Chybí vánoční trhy i vánoční davy lidí. Jen pár jedinců s foťáky, které stejně nezachytí atmosféru. Na fotkách budou mít památky s šedivým, nevýrazným pozadím, vločky se ztratí. Ale mě to trápit nemusí... Jen se rychle rozhlédnu, pousměju a pospíchám dál na tramvaj a domu.
Vážně mám to město ráda.
Zde hledá