5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

Rozum a cit

26. ledna 2011 v 13:32 | Rowan |  Různá zamyšlení
Jelikož jsem se rozhodla, že se pokusim psát všechny nápady, které mě napadnou, ve chvíli kdymě napadnou, a to se týká i nápadů na článek, odložila jsem jednu z těch mnoha rozečtených knih, abych se trochu rozpovídala o dalším nesmyslu, který mě napadl. Jinak bych to totiž zase odložila a kdoví, jestli bych se někdy přiměla k tomu, to napsat (už takhle tu já hlupák mám napsaná dvě témata, která bych chtěla zpracovat...)

Můj autorský blok mi totiž neustále říká, že bych se do psaní neměla pouštět, dokud nemám všechno promyšlené a dokud nemám pocit, že to vážně za něco stojí. Za co, to netušim. Nejspíš za váš drahocenný čas, kteří někteří obětujete k přečtení. Vůbec netušim, jestli autorský blok (asi bych mu měla vymyslet jméno, stává se z něj živoucí entita) je rozum nebo cit. Na jednu stranu totiž vím, že do psaní rvu děsně moc citů, svých vlastních i přejatých od postav. Takže do toho zasahuje rozum a říká mi "tohle se nikomu nebude líbi, takhle to nemůžeš napsat.... ha, děláš si srandu?! to je jak červená knihovna!" a tak radši sklapnu a jdu dělat něco jiného, než psát. 

Jenže pak se mi tu hromadí nápady, témata a neni nikdo, kdo by si sedl a napsal je. No a co, že tam nenapíšu i to, co mě může napadnout ještě za hodinu. Napíšu to, co mám v hlavě teď, ono se to taky neztratí. Většinou už mě stejně při psaní napadne víceméně všechno, co se k danému tématu dá říct. Přesto se ale pořád pere rozum s pocitem, jestli jsou ty moje žvásty dost dobré, aby se tím vůbec zapleveloval již tak přeplevelený svět internetu. 


A tak vznikají všechny ty mé záseky, kdy sedím nad rozepsanou věcí a nejsem schopná pokračovat. A to mě štve snad úplně nejvíc. Zase to souvisí s tím mým rozhodnutím psát i střípky, musim přesvědčit zbytek sebe, že rozum má pravdu a že si vážně můžu psát, co se mi zlíbí, prostě jen proto, že mě to baví. Nemůžu se zavděčit svou prací všem. Vždycky se najde někdo, komu se to nebude líbit, ale to by mě nemělo brzdit. Tak to holt nebude povídka dlouhá jak týden, bude to jen stránková momentovka, bez pořádné zápletky... 

Když jsem tuhle procházela svoje práce, našla jsem spousty a spousty papírů popsaných v době, kdy jsem byla emocionálně labilní pubescent. To byly časy... Dokázala jsem si sednout a napsat si jen krátký výblitek (hej, mě vážně nenapadá lepší slovo XD), kam jsem si plácla všechny svá traumata o útrapách života, zamilovanosti, samotě, a podobných věcech, které člověk tak hrozně prožívá, když je mu šestnáct. Přijde mi zábavné narážet na velmi podobné práce na blozích lidí, kteří v tom věku jsou teď a vidět, že je to vážně všude stejné (no offense, je to hezký :) )

Od té doby se mi ale nejlépe psalo, když jsem pracovala na šuplíkovce. Práce, která urputně atakuje hranici pětisté stránky, je vlastně takové malé never-ending story, do kterého se pořád nabalovaly další a další příběhy ze života stále těch samých lidí. Věděla jsem, že to nikdy nikdo číst nebude, že to nezveřejním. Už proto, že můj příběh se proplétá s příběhem šuplíkovky někoho jiného, jediného dalšího čtenáře kromě mě. Takže tim vzniká jasné určení "zveřejnit to ani nemůžeš"... Ale té svobody, kolik mi to poskytovalo! Když jsem věděla, že píšu jen pro sebe a pro jediného dalšího čtenáře, dokázala jsem si hrát v pravém slova smyslu. Když jsem hodinu někde seděla a čekala, tak jsem si hezky odplula v myšlenkách jinam, vymyslela si další dějovou linii, kterou jsem pak zase nějaký čas rozpracovávala. 

Ne že bych tam tropila kdoví jaké vylomeniny. Pořád zůstávala nějaká ta vlastní sebekontrola ve smyslu "bohové, tohle teda fakt napsat nedokážu, z toho se mi zvedá kufr už z principu". Takže jsem ve finále psala zkrátka tak, jak jsem psát chtěla. Dokonalá rovnováha citu-jak to chci a rozumu-takhle si to klidně piš. Teď toho ještě docílit v oficiální tvorbě. Nebo v tvorbě, která by mohla být oficiální. 

V některých věcech už se mi povedlo tuhle křehkou rovnováhu přeci jen najít. Někdy v listopadu, v prosinci, mě chladný rozum zachránil před absolutním zhroucením. Ke kterému jsem i tak měla dost blízko. Osobně jsem přesvědčená, že jsem si tehdy prožila dvakrát krátce po sobě nejhorší stavy deprese za celý svůj dosavadní život. A to už je co říct. Jenže... Ačkoliv jsem věděla, že nikdy, ale nikdy už nebude líp, že prostě světlo na konci tunelu neni, zároveň s tím jsem věděla, že jsem jen strašně utahaná a vyčerpaná a když se vyspim, bude líp. Nesmysl, co? Absolutně nechápu, jak jsem v jednu chvíli mohla být skálopevně přesvědčená, že nikdy už líp nebude a zároveň věřit, že když si odpočinu, uvidim věci v jiném světle. Nejspíš za to mohly zkušenosti, jak jinak, díky kterým jsem věděla, že z podobného stavu mi snad pokaždé předtím pomohlo se vyspat. Skutečnost, že jsem si to v danou chvíli uvědomila byla ta výhra rovnováhy rozumu a emocí. 

...

Tak, a jelikož z původního nesmyslného plkání mi už zase vylezla stránková úvaha o ničem, radši se půjdu pokusit to psavecké naladění využít nějakým užitečným směrem. 
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Solei Solei | 27. ledna 2011 v 2:04 | Reagovat

Hele, i tyhle tzv. úvahy o ničem, jsou ventil pro tebe a zamyšlení pto okolí. Kolik lidí má asi stejnej názor včetně mě.
Hlava i srdce spolu nikdy nebudou vycházet, ale jaks řekla, když se najde balanc...
No a i ten temný středověk puberty má přece něco do sebe.:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.