5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

Projekt 30/1: Expectation

8. února 2011 v 17:50 | Rowan |  Projekt 30
První střípek. Původně jsem myslela, že začnu jiným, ale tenhle byl aktuálnější. Napadl mě včera večer při sledování Reportérů ČT, nebo co to je za pořad, kde se věnovali situaci v Egyptě. Jeden z fotografů, který tam mluvil mi vnukl myšlenku, která se přetvořila v následující střípek.

Celé je to vymyšlená fikce. Netuším, jestli v ulicích Egypta někdo takový jako dobrovolné zdravotnice existuje nebo ne, nebyla jsem tam a nebudu. A za názvem "Očekávání" se skrývá očekávání svobody, kvůli které demontrace začaly.


Expectation / Očekávání

Potřeboval jsem se dostat blíž. Měl jsem na foťáku nasazený jen nejnutnější objektiv, takže na přibližování, na které jsem byl zvyklý, jsem mohl zapomenout. V tuhle chvíli jsem musel být hlavně pohybuschopný. I tak nebylo nijak jednoduché proplétat se zpanikařenými davy, převalující se masou lidí, kteří nevěděli, zda prchají pryč nebo do boje.

Dostal jsem se do vzdálenosti pouhých tří metrů od skupiny několika mužů, právě ve chvíli, kdy se ozvala střelba. Bezděčně jsem se přikrčil, nejspíš v naději, že když se budu snažit zabírat co nejméně prostoru, nic mě netrefí. I tak jsem ale nadále mačkal spoušť jako o život. Chvála za digitální fotoaparáty s téměř nekonečnou pamětí.

Jeden z mužů padl k zemi. Temně rudá skvrna na jeho triku mě nenechávala na pochybách, že je smrtelně zraněný. Zmáčkl jsem spoušť. Jednou, dvakrát, třikrát. Fotil jsem mrtvého i jeho společníky, kteří se do sebe pustili s novou vervou. Nesnažil jsem se do toho nijak zasahovat, nesnažil jsem se zachraňovat, protože to bylo zbytečné.

Do davu dopadla nádoba se slzným plynem. V oblacích kouře konečně utichla náhodná střelba. Možná měl střelec přeci jen nějaké sebevědomí a nechtěl zasáhnout někoho jiného. Nebo - a to je pravděpodobnější - ho látka zasáhla taky.

Přestože jsem stál několik metrů od epicentra, jedovaté mračno se dostalo i ke mně. Snažil jsem se dál fotit, ale přes uslzené oči jsem nic neviděla, škrábání v krku mě nutilo dávit a začínal jsem ztrácet orientaci kde je nahoře a kde dole. Pak přišla tma.

Probral jsem se jen o chvíli později. Nevím, kdo mě odtáhl pryč z místa, kudy teď proudila nekontrolovaná masa lidí, která by mě bývala ušlapala, ale byl jsem tomu dobrodinci neskonale vděčný.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a chtěl jsem se posadit, ale bolest hlavy a něčí ruka mě udržely na zemi.

"Musíte ještě chvíli vydržet," varovala mě lámanou angličtinou černovlasá dívka, sotva dvacetiletá.
Byla krásná, jako většina zdejších tmavookých žen. Ani západní oblečení jí neubralo na exotické kráse, když jsem si ji ale prohlédl pozorněji, všiml jsem si pásky, kterou měla omotanou kolem levé paže - dobrovolná sestra. Jedno z těch děvčat, které zůstávaly neviditelné po celou dobu nepokojů a vždy se objevily přesně ve chvíli, kdy někdo potřeboval jejich pomoc. Ani během nepokojů se nestřílí na ženy, ani během nepokojů se nestřílí na zdravotní sestry. Protože nikdy nevíte, kdy jejich pomoc budete potřebovat i vy sami.

"Musím fotit," bránil jsem se proti její péči, která už mi přišla zbytečná. Byl jsem při vědomí, nějaká bolest hlavy mi nemůže zabránit v mé práci.

"Musíte zůstat ležet. Plyn ochromil končetiny. Jen chvíli a budete pokračovat," mluvila v krátkých jasných větách, do kterých se se svými nevelkými znalostmi jazyka odvážila pustit.

Vážnost jejího hlasu a něco v její tváři mě upoutalo. Jako bych hleděl do otevřené knihy, ve které se psali pocity všech zdejších obyvatel: Chceme změnu, ale přece k tomu není třeba mrtvých. Ona i celý svět věděli, že revoluci se nedalo vyhnout, ale každý nový den přinášel další a další mrtvé na obou stranách barikády.

"Děkuju," vydechl jsem v náhlém pohnutí citů. Neděkoval jsem jen za sebe, děkoval jsem za všechny, kterým pomohla a pomůže.

Usmála se. Kouzelným, nezlomným úsměvem plným naděje, který ještě víc rozzářil její hnědé oči. "Není za co. Jste novinář, musíte světu ukázat, co se tu děje."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kate Kate | Web | 8. února 2011 v 18:00 | Reagovat

Drsný, ale fakt hodně dobrý :) zaujalo mě to a přečetla jsem příběh až do konce, byla jsem zvědavá jak to dopadne :)

2 Rowan Rowan | Web | 8. února 2011 v 20:27 | Reagovat

[1]: Díky, jsem ráda, že se líbilo :)

3 Solei Solei | 9. února 2011 v 12:23 | Reagovat

Hurá, zas nějaká tvá literární tvorba.:-)
Dost dobrý, inspirace z nějaký skutečný reportáže, nebo jen ze záběrů z aktuálně šílenýho Egypta?

4 Lass Lass | Web | 9. února 2011 v 13:23 | Reagovat

Woo.. Upřímně, tomu se říká inspirace. Chtěla bych mít schopnost jako ty po ní sáhnout, i v takových situacích. Velmi pěkné. =) Těším se na další střípek. =)

5 Rowan Rowan | Web | 9. února 2011 v 16:37 | Reagovat

[3]: Jen z vyprávění. Ten fotograf tam jen říkal, že byl blízko nějakýho kluka, kterýho najednou zastřelili, ani netušil odkud, a pak do toho hodili slznej plyn a probral se sice rychle, ale úplně jinde, kam ho někdo odtáhl...

[4]: Díky :)

6 Solei Solei | 9. února 2011 v 18:46 | Reagovat

Ha, to musela bejt vážně nějaká zbloudilá dobrá duše. Drsný...

Jinak, keep 'em coming! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.