5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

Projekt 30/10: Can You Hear Me?

19. února 2011 v 1:14 | Rowan |  Projekt 30
Když jsem dopsala dnešní střípek, došlo mi, že něco podobného jsem už napsala. Ačkoliv stejné to není. Takže hlavně z toho důvodu a jelikož je to založené na něčem trochu jiném, dám to sem a bez ohledu na podobnost.

V tomhle je část osobních pocitů, velká část fantasie a jedna nekonečná a nezměrná láska, kterou nezlomí ani obsese východními kulturami. Enjoy!


Can You Hear Me? / Slyšíš mě?

Dívala se oknem na krajinu ubíhající kolem silnice. Zatažený pošmourný den. Obloha byla šedá, stejně jako všechno ostatní. Zima ještě tak docela neodešla a k jarní zeleni bylo pořád daleko. Kopce mizely a zase se objevovaly, zahalené mlhou a nízkými mraky.

Zima slušela Erinu nejméně ze všech ročních období. Málokdy tu byl opravdu sníh a bez jeho konejšivé bílé náruče vypadala okolní země syrově, prázdně a opuštěně. Bylo jí to hrozně líto, protože věděla, jak krásně tu může být.

Vyhoupli se akorát na horizont jednoho z kopců, když se kudysi mezi mraky prodralo nízké ranní slunce. Stačilo pár zlatých paprsků, aby vyčarovalo zcela nový, neuchopitelný a nepopsatelně nádherný svět, jehož kopce a údolí vytvarovali z rozmaru bohové a v jehož zákoutích se nepochybně a nezvratitelně schovávali tajemné bytosti, skřítci i obři, víly a dost možná i draci.

Usmála se sama pro sebe. Najednou se cítila nevýslovně šťastná a chtělo se jí křičet radostí, aby celý svět slyšel, jakou má radost, že je zpátky.

"Zastav," vyhrkla spontánně a snad ještě dřív, než auto zastavilo, už otevírala dveře. Vypadla ven, sotva stačila poskládat nohy pod sebou, aby se na nich vzpřímeně postavila. Okamžitě se ale rozeběhla polní cestou ještě kousek výš do kopce.

Byla doma, doma, doma. A celý jejím tělem protékal tento fakt jako životodárná tekutina. Zadýchaně se zastavila a rozhlédla se kolem. Najednou jí bylo úplně jedno, jak nejistá se ještě před chvílí cítila z faktu, že se vrací. Teď to bylo zapomenuto. Tohle byl její kraj, její domov. Milovala to tady.

Opřel se do ní studený vítr. Ten, který nejspíš rozehnal mraky a pustil dolu aspoň několik slunečních paprsků. Zatřásla se zimou, protože kabát nechala v autě, ale bylo jí to srdečně jedno. Možná ale ten třes nebyl způsobený chladným ránem, ale zcela jednoduše adrenalinem, který ji koloval v žilách.

Zhluboka se nadechla a v jediném okamžiku zeširoka rozevřela paže, jakoby chtěla obejmout celý svět a zároveň z plna hrdla zakřičela. Radostí. Šílenou, bezmeznou radostí. A vůbec jí nezáleželo na tom, že tak krutě ruší klidné, ospalé a jinak zamračené ráno. Široko daleko nestála žádná vesnice, neměla koho rušit, tak proč neudělala to, o čem vždycky jen přemýšlela?

Do její otevřené náruče se opřel nový poryv větru. Cítila v něm chlad zimy a déšť. A ještě něco dalšího...

"Nastydneš," ozvalo se za ní.

Otočila k němu jen tvář, aby mu ukázala svůj šťastný úsměv. Došel až k ní, s významně rozevřenou bundou. Pochopila a opřela se o něj, aby ji mohl obejmout do teplé náruče.

"Támhle - vidíš ten ukousnutý kopec? - to je nejvyšší kopec v tomhle kraji."

"Nic moc," ohodnotil téměř zklamaně jeden z mnoha nízkých kopců, které se vlnily všude kolem.

"A když bys jel tam," ukázala zase na druhou stranu, "dojel bys do národního parku. A támhle, kousek vedle, je Kilkenny, hlavní město hrabství. Když je hezky, občas je vidět až tam."

Zamyslela se a na okamžik zase sklonila ruku, aby ji vteřinu na to zase vystřelila. "Támhle někde za těmi kopci bydlívala babička!" vyhrkla nadšeně.

Začala se otáčet i s ním kolem jejich společné osy, aby mohl ukázat k západu. "A tam je moře."

Jakoby vítr chtěl potvrdit její slova, bouřlivě k nim přiběhl a přinesl s sebou vzdálenou vůni soli a rybiny. On ji nejspíš nerozeznal, ale ona ji cítila. Moře bylo pro tuhle zemi důležité, stejně jako pastviny. A všem zdejším obyvatelům kolovala v žilách námořnická krev. Taková, která slyší zpívání moře i přes hory. I když opustili svou rodnou zem, kdekoliv na světě to slyšeli.

I teď jí zněla v uších jeho píseň a ona slastně zavřela oči. Znala ten pocit, který ji trhal na kusy. Objevil se vždycky jednou, dvakrát do roka, kdy dokonce až do hektického města vtrhl divoký a nespoutaný vítr, který hledal ztracené děti a svolával je zpátky k moři, zpátky domu. Stačilo se jen zaposlouchat.

Slyšela, jak se muž za ní nadechl a chtěl něco říct, ale napomenula ho.

"Ššš, poslouchej," zašeptala se stále zavřenýma očima.

Chvíli bylo ticho, než se přeci jen zeptal. "Co mám slyšet?"

Pousmála se. "Hned se pozná, že nejsi místní, jinak by ses neptal."

"To neznamená, že to nechci aspoň zkusit. Co mám slyšet?"

"Moře," odpověděla a otočila se k němu čelem.

Položila mu ruku na hruď a zahleděla se mu do očí. Její intenzivní pohled jí pomohl uklidnit jeho dech a srovnat jej s jejím. Táhla ho s sebou, někam, kam sám nedokázal vstoupit.

Pousmála se, když viděla jak se mu překvapeně rozšířily oči. "Takhle zpívá moře," vysvětlila mu.

Usmál se na ni. "Nikdy mě nepřestaneš fascinovat," ujistil ji nezlomně a sklonil se k ní, aby ji políbil.

Se smíchem mu ten polibek oplatila. Pak ho ale chytla za ruku a vedla ho zpátky k autu. "Pojď, nebo tam nikdy nedojedem," vysvětlila pobaveně.

Ještě jednou se ohlédla, než nasedla, ale slunce už se zase bezpečně schovávalo za mraky a okolní krajina opět vypadala jen opuštěně a nehostinně. Přesto se ale usmívala, protože věděla, že je to jen klam, který nikdy dlouho nevydrží.

Vždycky to tu bude milovat, ať už jí cesty zavedou kamkoliv. A vždycky uslyší zpěv moře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.