5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

Projekt 30/4: Escape

12. února 2011 v 1:01 | Rowan |  Projekt 30
Psal se rok 2009, tuším srpen, a já byla na dovolené v Řecku. Proč jsem tady změnila zemi na Itálii? Prostě ji mám radši, strávila jsem tam dětství a miluju ji. Ale začátek tohohle vznikl právě v řeckém letovisku.

Původně to měla být povídka. Dlouhá, skutečná povídka s nějakou hlubokou myšlenkou, nebo alespoň nějakým ubohým příběhem. Jenže pokud se nepletu, už je rok 2011 a povídka nikde. A mě to bylo líto, takže tady je aspoň kousek, střípek, který víceméně zachovává myšlenku původního plánovaného příběhu. Ačkoliv tady poznáte jen Isabellu (jméno řečeno neni, ale klidně vám ho můžu prozradit XD), žádná z dalších postav, která s ní sdílí svět, se tu aktivně neobjevuje.

I přesto, že z povídky (minimálně prozatím) zbyl jen střípek, doufám, že na vás aspoň trochu dýchne horké italské léto a třeba se jednou dostanu k přepracování ve skutečnou povídku :)

P.S. Omlouvám se, že dneska tak pozdě, poněkud jsem se zapracovala do povídky, kterou už konečně dokončuji, takže na střípek zbylo méně času, než jsem myslela.


Escape / Únik

Po cestě dlážděné kočičími hlavami překodrcal kufr tažený nadšeným turistou. A hned za ním následovala celá armáda dalších pojízdných zavazadel.

Zvedla hlavu od knihy a pohledem zabloudila k otevřenému oknu, které kryly jen dřevěné, jasně modré žaluzie. Vstala a šla se podívat, jestli vážně slyší dobře.

Další várka popelavě bledých návštěvníků, kteří do dvou dnů naberou barvu vařeného humra. Někteří z nich s touto kůží odjedou, jiní se zvládnou opálit do hezké hnědé či bronzové. Teď se ale všichni stejně nadšeně hrnuli k hotelu, který se jim na příštích deset dní stane přechodným bydlištěm.

Bavilo ji sledovat to pravidelné střídání, přičemž si pokaždé vzpomněla, jak ona sama před časem přijela bledá jako smrt a se stejně kodrcavým kufrem. Pokaždé, když ty kufry zakodrcaly znovu, počítala, jak už je to vlastně dlouho. Čas tu utíkal úplně jinak.

Vrátila se k posteli a bez ohledu na knížku, která na ní ležela, sebou praštila do měkké matrace. Milovala tyhle italské siesty. Vyhnula se tak nepříjemně ostrému polednímu slunci, dočetla kapitolu, u které minulé noci vyčerpáním usnula a dopřála si akademickou půlhodinku podřimování, aby nabrala sílu na odpoledne. Čtyři hodiny denně strávila zalezlá v příjemném přítmí svého pokoje, který jí majitel hotýlku nechal pronajatý na podstatně delší dobu než kolik čítá jedna dovolená s cestovkou.

Když sem na začátku června přijela, zamilovala se do tohohle místa. A svůj původně romantický výlet s přítelem změnila na porozchodovou rekonvalescenci. Byl to trochu boj vysvětlit delegátovi, že v letadle prostě bude jedno místo volné a že se s majitelem hotelu, už dávno dohodla.

Pravidelně děkovala všem antickým bohům, kteří jí tenhle nápad vnukli. Byl totiž jednoduše geniální. Dokud sem nepřijela, neuvědomila si, jak strašně jí její dosavadní život unavuje. Pomalu, ale jistě, jí docházel veškerý elán a dny se jeden za druhým vlekly jako nekonečný řetězec monotématických filmů. Dokonce by věřila, že to byl pořád ten jeden stejný film, který se prostě zasekl a přehrával se stále dokola.

A tak vyměnila studený a sychravý Londýn za prosluněné toskánské městečko. Měla sice chvílemi pocit, že na zdejší horko a dny prosluněné od brzkého rána do pozdního večera si jen tak nezvykne, ale možná to bylo jen příliš vysoké množství sluneční energie v jejím těle, které ji dráždilo. Snažila se to omlouvat tím, že je zkrátka chladnokrevná Britka a to se nedá ze dne na den změnit. Ale večerní zábavy ve městě z ní bezpečně vykřesaly i horkokrevnost pravého Itala. Alespoň její noví přátelé to hrdě prohlašovali - hrdě proto, že si to připisovali jako vlastní zásluhy.

Milovala náturu zdejších lidí. Milovala živelné nakupování na trhu, kdy si skutečnou cenu produktu musela uhádat, a spolehlivost prodejců, kteří jí nadšeně vnucovali další a další kousky šťavnatých plodů, jen proto, aby si jich příště přišla koupit celé kilo. Milovala vůni zeleniny a ovoce, ze kterého bylo cítit slunce. Teprve tady pochopila, jaké kouzlo v sobě může mít jídlo.

Milovala živelnost, s jakou si ji adoptovali a znovu jí vrátili chuť do života. Začala tu znovu psát. Přestala s tím před několika lety, protože pořád nebyl čas. Tady? Měla spoustu času - čtyři hodiny odpolední siesty byly vážně víc než dost. A kdyby to náhodou nestačilo, večer, když přišla utahaná z nočního tahu a po několika děsivě barvených drincích zpátky na pokoj, sedla si na malý balkon, se sklenkou červeného vína, papírem a tužkou a pokračovala v rozepsaném příběhu. Z vedlejšího areálu k ní doléhala hudba z party u bazénu, kde vždycky na závěr hráli Wild World od Cata Stevense.

Ještě dlouho do noci tam pak seděla, popíjela víno a když už jí nebavilo psát, prostě jen koukala na oblohu posetou nespočtem blikotavých hvězd.

Možná nikdy neodjede.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tatra.nka Tatra.nka | Web | 12. února 2011 v 9:38 | Reagovat

Že ty to umíš podat tak, že se do toho člověk tak zažere...
Být to povídka, tak mě tu máš asi pečenou vařenou, několikrát denně, kdy bych kontrolovala, jestli už není další kapitola... :D

2 Lass Lass | Web | 12. února 2011 v 11:13 | Reagovat

Rowie, nauč mě psát. D8 Já chci taky umět psát. Ne, vážně pěkný. =) Ostatně jako všechny tvoje povídky/střípky. X3

3 Rowan Rowan | Web | 12. února 2011 v 11:52 | Reagovat

[2]: Lassie, objevná myšlenka - ty psát umíš XD

[1]: No, možná to jednou rozpracuju, ale zatim nějak chybí nápad na nějakou inteligentní zápletku XD

Jinak díky oběma :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.