5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

Co nám o sobě povíš?

19. dubna 2011 v 1:25 | Rowan |  Různá zamyšlení
Internet je zrádná věc. Neuvěřitelně zrádná a podlá věc, která z lidí tahá informace, aniž by si to uvědomovali. A já jsem toho zářným příkladem. Ačkoliv se pokusím i nadále tvrdit, že na sebe nevyslepičím úplně všechno, chvílemi mi dělá problém ohlídat se.

Ani nevím, jak a kdy a čím to začalo. Své první internetové kontaky jsem začala navazovat v potterovské éře, v době, kdy vycházel pátý díl. Tedy, bratru, pár let už to bude. A spolu s tím jsem se naučila, že se dá něco říct a něco neříct. Možná jsem to zjistila o chvilku dřív, když jsem se zabouchla do kohosi na chatu a pak z toho bylo hodně nepovedené a hodně trapné rande.

Později jsem se naučila, že někteří lidé na netu neříkají pravdu vůbec. Prostě lžou, jak když tiskne, a je jim to celkem jedno a ani se moc nestydí. Když se pak všechno vyklube, sotva pokrčí rameny a dál si jedou svoje, bez ohledu na to, jak moc v šoku z toho všeho jste. S těmihle lidmi jsem si prošla érou, kdy jsem se snažila o sobě neříkat de facto nic. Mé pravé jméno bylo absolutní tabu. Už proto, že mi stejně všichni říkali Rowan, tak proč jim plést hlavu dalším jménem?

Spolu s tím jsem ale řešila problém - měla jsem web, který dodnes existuje (a snad ještě nějaký čas bude, momentálně ho potřebuji přečesat), který ale částečně měli znát lidé, kteří mě znají osobně. Na druhou stranu... Jsem tam ale nic z reálného života dávat nechtěla... A to je ten háček. Konflikt reálného a internetového života.

Vystavět si na netu nějakou identitu a s tou si hrát, je príma. A jde to samo. Když se tohle ale dostane do konfrontace s reálným životem, nastává problém. Ať už proto, že na netu si o sobě něco navymýšlíte, a oni vám pak mohou říct, že je to kravina a kecáte, nebo proto, že toho na netu řeknete víc, než byste řekli naživo.

Mým vlastním problémem je navíc skutečnost, kterou charakterizuji mottem "mám ráda psaní., nikdo mi u toho neskáče do řeči". Prostě se můžu vykecat, jak je libo, můžu si kecat, jak dlouho chci, a každou větu můžu dávat dohromady půl hodiny, dokud nebude dávat smysl přesně tak, jak já chci. Naživo musim plácat rychle a nepřetržitě, abych se stihla vyžvejknout. Vzhledem k tomu, že se občas drsně zaseknu, přeřeknu, případně zakoktám a zamotám do slov, protože mi mozek jede rychleji než tlama, mi občas ani není rozumnět.

Jenže jakmile se jednou rozepíšu, občas mám problém zastavit. Občas mě to svádí k tomu, abych si plakala na virtuální rameno, stěžovala si na těžkej život a na svá trápení, drobná i větší. Protože nevidím druhou stranu. Protože nevidím, jak ta na to reaguje, jak se tváří a co říká, protože mám pocit, že si kecám do tichoprázdna a nikam dál se to nedostane. Paradoxně. Protože přeci toužím po tom, aby si ty moje žvásty někdo přečetl. V tom je kouzlo blogování, do kterého jsem se v poslední době zase tak zamilovala. Možná víc, než kdy dřív.

Takže si sice krafu pro sebe a bez předpokladu, že to někdo bude číst, ale na druhou stranu doufám, že někdo příjde s komentářem. A hlavně se musím hlídat, abych o sobě neřekla všechno. Protože pak se může najít někdo, kdo mě zná v reálu, přečetl si nějaký můj žvást a pak mi to lehce vmete. Jako třeba "no jo, já vim, když jsi nervózní, škrábeš se do krku" *ironický pohled*. Je jedno, jestli to ten člověk myslí tak, jak to řekl, nebo ne, ale v danou chvíli sedim a jen si říkám "proč jsi to napsala? Proč jsi to na sebe prozradila? Proč jsi to takhle naservírovala celému světu?"

Tak u mě vždycky jednou za čas dochází k návalům pocitu, že bych si měla založit blog, kde budu absolutně neznámá, nikdo nebude vědět, že jsem to já, budu tam s úplně jiným nickem a je fuk s jakým, protože to nebudu já. Jen si tam budu vylévat své bolístky, svá trápení a občas své fňukání nad tím, že se ke mě někdo zachoval tak či onak a mě se to nelíbilo. A třeba i někdo, kdo zná mě osobně a zná i můj blog, takže o něm sotva začnu plácat oficiálně.

Zatím se ale jen hlídám. Minimálně se o to snažím. Stejně jako jsem v předchozím článku vynechala celou aféru se sobotním panickýcm záchvatem v metru, který mě popadl cestou domu a u kterého jsem měla svědky. Chtěla jsem se tomu tak trochu ironicky zasmát, že mi přijde směšné, že jsem v pátek samou radostí skočila spolužákovi kolem krku (no dobře, když jste z někoho hotoví, zábrany se překonávají snáže), načež v sobotu se málem rozbrečím zoufalstvím jen proto, že jsem nahňácnutá mezi... lidmi. Zůstaňme u lidí. Radši jsem tohle celé ale vynechala. Protože si prostě říkám, že zase světu servíruju něco, co si nejsem tak docela jistá, jeslti chci, aby o mě věděl. Na druhou stranu - svět se se mnou líp popere, když to bude vědět. Nebo apsoň tušit.

Jenže to je o tom, co všechno o sobě chci na internetu říct. Internet boří zábrany, u mě určitě. A to co mi trvá hodinu vyslovit, bych na internetu napsala během deseti minut a poslala to do světa jediným kliknutím. Ano, pak bych si šla rvát vlasy, pravděpodobně bych zvracela vlastním znechucením - doslova, ale šlo by toho napsat vážně hodně, daleko snadněji, než to vyslovovat nahlas před skutečnými lidmi.

Trochu mě to děsí. Občas podlehnu stresu, co jsem o sobě kde plácla. Se svou paranoiou občas začnu zmatkovat, když o mě někdo něco ví a já nevim, kde to zjistil. I když jde o prkotinu. Bojím se o svoje soukromí, bojim se o sebe, bojim se výsměchu. Bojim se posměchu a neporozumnění, bojim se divných pohledů.

Ale na druhou stranu jsem ráda, že už nefunguju tak jako dřív, kdy jsem o sobě tajuplně neřekla vůbec nic. Že už jsem překonala éru, kdy jsem všechno tajila, jménem počínaje, a jen občas jsem utrousila nějakou tajuplnou a zcela nesmyslnou poznámku. Neřekla bych, že mě lidé bezvadně znají, mám hodně tajemství, která ví jen velmi malá hrstka mých nejbližších, a tak to nejspíš zůstane, ale možná mi internet dovolil říct o sobě o chlup víc, než bych dokázala bez něj.

Stejně je to ale zrádná potvora.

Tak... a tohle bylo zcela nesmyslné zamyšlení bez hlavy a paty.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Niva Niva | Web | 19. dubna 2011 v 17:59 | Reagovat

Ah, napsalas to krásně, přesně tak, jak to cítím i já. Vyjádřila jsi mý myšlenky :3
Taky už nějakou dobu uvažuju nad tím, že si založím blog, sama pro sebe, pod jinou přezdívkou a budu se vykecávat, stěžovat si, všechno. Protože mě občas otravuje, jak si na webu musím hlídat články, abych někoho neurazila nebo aby se někdo něco nedozvěděl (je to přece MŮJ web! tss). Abych pak neměla paniku, že jsem to do háje napsala, cojenbududělat,cítímsetaktrapně!! (vlastně už měsíc mám v hlavě jeden-dva články, pořád si je formuju, ale kdykoliv zasednu k napsání, řeknu si, že to nemá cenu psát, akorát bych uškodila sobě i ostatním a ještě se na sebe něco nehezkýho dozvěděla).
No, zkrátka, nikdy jsem ten blog nezaložila a asi se k tomu nedostanu. Byla jsem zvyklá všechno dusit v sobě, teď už něco někomu říct můžu, něco leda tak svěřím sobě v myšlenkách a zatím jsem spokojená, relativně. Trochu mě jen štve, že nemám i to vyjádření druhý strany.
(hmmm, mé jméno je Chaos s.r.o s monopolem na nesmyslný texty)

2 Haily Haily | Web | 20. dubna 2011 v 15:02 | Reagovat

Já ti rozumím, mám to nějak podobně, vlastně skoro stejně. Vždycky zatoužím mít nový blog, pod jiným nickem, ale pak si řeknu, jak dlouho jsem si stavěla "popularitu", jak dlouho jsem musela psát, abych měla tu hrstku návětěvníků, kteří mi píší komentáře, dva roky, tři? Jsem zvyklá na to, že mi "někdo ze tmy" okomentuje moje výkřiky, někdy je mi jedno kdo, jindy zas přemýšlím, zda to není někdo z mých spolužáků. Přiznám si to, můj blog se živí komentáři a nikdy to nebude jinak. Možná si založím, nějaký vedlejší blog, kam si můžu napsat cokoliv, protože vlastně ani teď nemám tu absolutní volnost.. nevím kolikrát píšu článek a pak mažu, mažu a mažu, znuděně držím backspace a dívám se jak to všechno mizí a někdy je to lepší, protože ačkoliv se snažím jakoliv o upřímnost, jsou věci, které se neříkají. Je to vlastně paradox, když je to MŮJ blog.
Můžu si říkat, že se nemám za co stydět, že píšu upřímně a nikdy jsem si na blog nic nevymyslela, ale stejně mě děsí, že to přečte někdo.. komu to prostě není určené, někdo kdo totálně nechápu anime, kdo nechápe fantazii a lolitu, kdo nemá toleranci. Nestojím o to, aby takoví lidé mohli nahlížet do mé hlavy. :D

3 Tatra.nka Tatra.nka | Web | 21. dubna 2011 v 8:45 | Reagovat

Nemám ráda lidi, co si na internetu o sobě navymýšlí kupu věcí a vlastně ani to, jak vypadají nemusí být vůbec pravda, natož pak jejich charakter...
Já se snažím blogovat tak, aby mi nikdo z reality nemohl vyvrátit, že to co píšu, je pravda....
Sice toho na sebe na blogu občas prásknu víc, než bych řekla třeba ve škole, ale pořád je to jen a jen čistá pravda.... ( Jsem v tom docela zamotaná, jelikož v realitě v dost věcech lžu :D ). Potvrzením pro to, je to, že jednou na můj blog omylem vlezla má spolužačka a nenašla na mě nic zvláštního ... díky bohu, že tam nevydržela dýl a adresu si nepamatuje, jelikož, jak jsem psala, něco spolužáci prostě vědět nemusí...
Na blog mi věčně chodí má sestra, takže opravdu není možnost, abych si o sobě něco vymýšlela :D:D ....
Ale taky už mě párkrát napadlo, jaké to musí být, když jsem na blogu jako absolutně neznámý člověk.... možná by mě to ale ani nebavilo, protože prostě... nesnáším, když se musím maskovat :D ... Nesnesla bych, kdyby lidi kolem mne, neznali mou identitu :D a především proto, že když se mi něco povede, musím prostě říct - to jsem já :D:D:D

4 Kate Kate | Web | 30. dubna 2011 v 18:33 | Reagovat

Pravdivej článek ;) já si nechci vést blog jako deníček, právě proto že nechci moc prozrazovat ze svého soukromí, i když jsem vykecala dost,. Dost jsem toho na sebe prozradila komentáři na jiných blozích. Pravda internet boří zábrany- někdy mám chut napsat o sobě plno věcí, se kterýma bych se v reálu nesvěřila- právě proto že mi dělá problém svěřovat se lidem, říkat svůj názor. Tohle všechno na blogu můžu- teda somozřejmě že musím mít spukromí. Možná by mě taky lákal deníček, o kterém by nikdo nevěděl ale, já jsem vlastně ráda že mé kamarádky o blogu ví. A deníček si můžu psát papírovej, dřív jsem měla doby kdy jsem do něj psala skoro každej den, ted už moc často ne. Ale děsí mě představa  že bych měla deníček ve kterém bych byla až moc upřímná a pak ho odhalil někdo z reálných lidí, co znám. To bych asi nepřežila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.