5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

APH - Všichni odcházejí

18. května 2011 v 16:40 | Rowan |  Hetalia Fanfiction
Úvod...? Vůbec nevím, co k tomu říct. Prostě se mi chtělo napsat nějakou fluffy FrUK povídku, měla jsem v hlavě pár scén, tak jsem to zkusila celé zakomponovat do nějakého ucelenějšího příběhu. Tedy, nechápejte to špatně - příběh tam neni, jen jsem to celé nalepila na první historickou událost, která mi k tomu přišla ideální. Vlastně je to příběh pro Lass, se kterou lze tyhle dva rozebírat horem dolem do pěti do rána a pořád člověka napadají nové argumenty, proč by měli být spolu.

K názvu mám jen tolik - mělo se to jmenovat jinak, ale pak se to téměř shodovalo se jménem té AusHun povídky o něco dříve. Guh, to se mi nelíbilo.

Název: Všichni odcházejí
Charaktery, páry: Francie x Anglie; objeví se Čína a Hong Kong, ale nesmíte mrknout.
Varování: Používám zásadně civilní jména. První non-hetero povídka z mé klávesnice; seriozní!Francie; depka!Anglie; historický bordel
Shrnutí: Sto let patřil Hong Kong Anglii. V osmdesátých letech 20. století se ale rozhodl vrátit k Číně - tolik politické pozadí jinak bezdějového příběhu o tom, jak se dva národy navzájem neustále štvou, aby spolu pokaždé skončily v posteli.
Časové zasazení: Okolo 17. prosince 1984
Prohlášení: Nikoho z nich jsem nevymyslela, natož abych je vlastnila, ale když se mi dostali do rukou, neodolala jsem, abych si nehrála.

Všichni odcházejí

Zvedl sluchátko a s nebezpečnou precizností vytočil číslo, které bylo na telefonu uvedeno. Ve skutečnosti zuřil, i když navenek to zřejmě tak docela znát nebylo.

"Prosím?" ozvalo se ve sluchátku medově.

"Dobrý den. Pokoj 357, obávám se, že došlo k omylu," promluvil ledově klidně a okázale ignoroval člověka, který mu klidně chodil po pokoji.

"To mě velmi mrzí. Jak vám mohu pomoci?" zeptala se slečna a bylo slyšet, že je jí libovolný druh nedorozumění opravdu líto.

Arthur se nadechl, aby jí co nejlépe vysvětlil situaci, ale náhle se mu do ucha opřel oznamovací tón. Ukazováček cizí ruky se významně zapíchl do vidlice telefonu a přerušil spojení.

"Co to sakra děláš?" zavrčel, už zdaleka ne tak klidně, a ruka se sluchátkem mu klesla na rameno v zoufale bezmocném gestu sebeovládání. Nejradši by se otočil a tim sluchátkem ho utloukl. Stačilo zavřít oči a viděl to v barvách...

"Na totéž bych se rád zeptal já tebe," zapředl mu do ucha Francis. Vykroutil mu telefon z prstů a vrátil ho na jeho místo. Volnou rukou ho zatím chytil kolem pasu, aby si pojistil, že mu neuteče.

"Já se snažim dát do pořádku věci, které jsi zpackal."

"Mě přijde, že je všechno v pořádku, mon cher," sklonil hlavu a rty se dotkl jemné kůže na krku.

Arthurovi přejel mráz po zádech. Lehce ucukl. "A mohl bys mi v tom případě vysvětlit, jak jsi došel k přesvědčení, že s tebou dobrovolně budu sdílet jeden pokoj?!"

Francis se tiše zasmál. "Přišlo mi zbytečné platit za dva pokoje."

"Začal jsi šetřit?!" zavrčel naštvaně Arthur. Znělo to jako hodně špatný vtip.

"Jen jsem si vzal k srdci pár dobrých sousedských rad."

"Pochybuju, že Vash šetřením myslel žití na cizí účet."

"Naopak!" nadchl se Francis. "Myslim, že skutečnost, že jsem ušetřil sto procent potencionálních nákladů a ještě získal takovou okouzlující společnost," (ironie v jeho hlase byla nepřeslechnutelná), "ho vysloveně nadchne."

Arthur cítil, jak se Francisovy rty, které ještě pořád zkoumavě bloudily po jeho krku, stočily do spokojeného úšklebku. Nemohl říct, že by to bylo nepříjemné, ale právě teď byl naštvaný a neměl na podobné věci náladu.

Proto se vykroutil ze svého hloupého místa mezi stolkem a zvrhlým Francouzem a zamířil do koupelny. Bylo to pro něj momentálně jediné místo, kam mohl utéct, aniž by přitom nevrazil do dalších deseti lidí, kterých byl plný barák. Podle rozjařeného výskání, které do pokoje občas dolehlo, měl navíc neobytný pocit, že Feliciano je tu minimálně dvacetkrát.

"Doufám, že pak už tu nebudeš," zavrčel ještě na Francise, který se klidně opíral o stolek, od kterého on sám právě utekl.

Samozřejmě, že tam byl. Když po obzvlášť dlouhé sprše konečně našel odvahu vrátit se do pokoje, Francis ležel na boku, zády k němu, na jeho posteli a s jeho knížkou v ruce. Vlastně ho to vůbec nepřekvapilo. Zatímco si zapínal košili, odevzdaně se opřel o rám dveří a dovolil si chvíli se na něj jen dívat, na jeho uvolněná ramena, na štíhlé prsty propletené ve světlých vlasech a snažil se v tom najít důvod, proč ho ještě nepřerazil.

Po celá staletí byl Francis jeho úhlavním nepřítelem. A stejně spolu vždycky nějak skončili v posteli. Rozčilovalo ho to stejně, jako vědomí, že za poslední roky se z něj vyklubal jeden z jeho nejbližších spojenců. Nebyl si úplně jistý slovem přítel, koneckonců se snažil vycházet pokud možno se všemi, ale skutečných přátel měl málo.

"Snažíš se mě proklít?" prolomil ticho Francis a dal mu tak jasně najevo, že o něm celou dobu ví.

Arthur si jen povzdechl, odrazil se od dveří a vydal se k posteli. Obešel ji a natáhl se na volnou polovinu, ruce složené za hlavou. Nepodívali se na sebe.

"Mohl bys mi vysvětlit, proč jsi to udělal?" zeptal se klidně.

"Co?"

"Proč jsi proboha vyměnil dva samostatné pokoje za jeden. Trpíš sebedestrukčními sklony?" přestože se snažil se k celé věci postavit s čistou hlavou, ta hloupá otázka ho zase naštvala.

"Nic takového jsem neudělal," zavrtěl Francis hlavou, jako by to pro něj byla novinka, která mu ovšem nestála ani za to, aby zvedl oči od knihy.

Arthur na něj nevěřícně zíral. "Vždyť jsi sem vtrhl s tím, že..." zarazil se a snažil se vzpomenout si na přesná slova. Tak ho to zděsilo, že si pamatoval jen obsah.

"Čekal bych, že mě po těch letech znáš líp, mon ami," povzdechl si Francis, ale stále se na něj nepodíval. "Vážně čekáš, že bych se spokojil s tou tvojí mrňavou sprchou, co tu je? Samozřejmě, že mám vlastní pokoj."

"Tak proč jsi mi tvrdil-!" vypálil rozčíleně.

Francis k němu konečně zvedl oči. "Strašně ti to sluší, když se tak rozčiluješ."

Arthur zrudl, jen částečně za to mohl vztek. "Jsi hajzl."

"Oui," usmál se spokojeně Francis, jakoby přesně tohle byl cíl, kterého chtěl dosáhnout.

Zvedl ruku, jíž si přidržoval otevřenou knihu, která se teď netečně zaklapla, a dotkl se Arthurovy tváře. Palcem mu přejel po rtech. Než se k němu ale stačil sám naklonil, Brit ho pevně chytil za košili pod krkem a přitáhl si ho k sobě. Jejich rty se do sebe pevně zaklesly, ve směsi zlosti a vzrušení. Druhá složka ale velmi rychle převládla.

* * *

V pokoji vládlo šero, chladné a neútulné, předznamenávající přicházející ráno. Byla to doba, kdy se vždycky probudil, vylezl z postele, posbíral svoje věci a odešel do svého pokoje. Tentokrát to chtěl udělat taky, a až po chvíli mu došlo, že nemá kam utíkat, že tohle je jeho pokoj.

Díval se na klidně spícího muže vedle sebe a přemýšlel, jestli tohle je důvod, proč Francis celou tu scénu ztropil. Francouz na něj už několikrát vyjel s tím, jak ho tyhle ranní odchody rozčilují. Arthur to pouštěl jedním uchem dovnitř, druhým ven a jen se snažil neutahovat si z něj z toho směšného přízvuku, do kterého vždycky sklouzl. Ačkoliv jinak měl dobrou angličtinu, když se vztekal, promítl se do ní silný nádech francouzštiny.

Asi by to nikdy nepřiznal, ale rád ho poslouchal, když mluvil francouzsky. Když likvidoval jeho angličtinu, skřípal zuby, ale když spustil po svém, znělo to příjemně melodicky.

"Přestaň na mě zírat a běž počítat jednorožce," zavrčel z ničeho nic Francis, aniž by otevřel oči.
"Cože?" nechápal Arthur tu druhou poznámku.

"Spi!" upřesnil Francis a demonstrativně se otočil zády k němu.

Arthur se neubránil ušklíbnutí. Z nějakého zvráceného důvodu měl zlomyslnou radost, že ho svým upřeným zíráním probudil. Asi to bral jako celkem příjemnou satisfakci za tu zradu, že neměl kam utéct. Otočil se na druhý bok a přitáhl si peřinu až pod bradu, aby se v chladném ranním světle zahřál.

Slyšel, jak se Francis vedle něj dál převaloval a chtěl mu oplatit napomenutí, aby spal. Než to ale stihl, za rameno ho chytla teplá dlaň, díky níž se Francis přitáhl blíž. Sklouzl rukou po jeho paži pod peřinu a chytil ho kolem pasu. Arthur se v první chvíli odmítavě napružil, ale po tom tichém spokojeném povzdechnutí, které ho zašimralo na krku, nedokázal protestovat. Odevzdaně a trochu bezděčně chytil jeho paži a nechal se jeho pravidelným dechem zase uspat.

* * *

Když se o pár hodin později znovu probudil, ležel v posteli sám, ale z koupelny se ozývalo jakési prozpěvování. Převalil se na záda, s pohledem upřeným na dveře koupelny a uvažoval, koho asi naštval, že si nemůže užít klidné, ničím a nikým nerušené ráno. Měl rád svůj klid, obzvlášť po ránu. Možná i to byl důvod, proč normálně v noci odcházel.

Zakryl si tvář dlaněmi a procítěně zaskučel. Ta písnička která mezi holými stěnami nebezpečně rezonovala, měla odporně chytlavou melodii. Skoro se až děsil, kdy se k tomu zpěvu přidá i harmonika.

"Myslel jsem, že ti sprcha nestačí," zavrčel, jen co Francis vyšel z koupelny, a vpadl tak do jednoho z rozjařených řetězců para papara pari papari pari paparedo, které už mu lezly krkem.

"Kvůli tvé rozkošné přítomnosti překonám různá příkoří," ujistil ho medově Francis.

Aniž by hleděl na fakt, že jeho jediným oblečením je ručník omotaný kolem beder, spokojeně rozrazil dveře, ve kterých stála nevěřícně zírající slečna s rukou zvednutou a připravenou zaklepat. Stříbrný stolek na kolečkách vysvětloval, že veze snídani. Její vytřeštěné oči a rudé tváře ale napovídaly, že viděla víc, než chtěla.

"Bon matin, ma cherie," zazubil se na ni Francis spokojeně.

"P-přivezla jsem snídani," vykoktala ze sebe nešťastná dívka a rychle sklopila oči.

"Už si to vemu," mrkl na ni Francis a jednou rukou vtáhl dovnitř vozík. V mezičase se stihl natáhnout a popadnout na stolku vedle dveří nějakou tu bankovku, kterou jí bez váhání vtiskl do dlaně. Pak zase zavřel dveře, stále stejně spokojený sám se sebou.

"Máme tu snídani," oznámil peřinám na posteli.

Arthur zase stáhl peřinu, kterou přes sebe bezděčně přetáhl, když druhý muž tak okázale rozrazil dveře. Vážně nepotřeboval dělat půlce hotelu představení. Nevěřícně zíral na Francise, který si už zase broukal tu svojí protivnou písničku.

"Předpokládám, že čaj chceš tradičně zabít mlékem?"

"Pokud není s kyanidem, tak jo," přikývl Arthur a konečně se vyhrabal z postele.

"Co bych z toho měl?"

"Ty? Zásadně srandu," ujistil ho Brit během své cesty do koupelny.

Francis se zazubil na již zavřené dveře, jakoby mohly jeho spokojený výraz přetlumočit muži uvnitř a naklonil konvičku s mlékem nad čaj.

"Oops," broukl si pro sebe a rychle přestal. Radši si vzal svou vlastní kávu, croissant a šel si sednout do křesla, kde si spokojeně rozložil noviny, které se snídaní taky dorazily.

"Mléko s čajem máš na stolku, pečivo je tady," oznámil Arthurovi, když konečně z koupelny zase vylezl.

"Cos tomu provedl?" neubránil se Brit ušklíbnutí, když se napil ze svého hrnku. Ani nečekal na odpověď a celý obsah vrátil zpátky do konvice ke zbytku čaje. Až pak si znovu nalil a spokojený s výsledným poměrem čaje a mléka si šel také sednout, aby se ještě doprobral. Neměl rád rána, a už vůbec ne, když musel hned s někým konverzovat. Proto si vůbec nestěžoval, že Francis zmizel v denním tisku a aspoň na chvíli zmlkl.

Nakonec to byl ale stejně on sám, kdo ticho porušil. "Mimochodem, pokud tu dneska večer nechceš vykopnout dveře, bude lepší, když zůstaneš ve svém pokoji," oznámil Francisovi se silným důrazem na poslední dvě slova.

"Pročpak? Zabarikáduješ se tu a nepustíš mě dovnitř?" pousmál se Francouz, ale v jeho hlase se jasně odrážel nezájem. "Víš, že tě nakonec přemluvím."

"Můžeš to zkusit, třeba uhraneš nábytek, aby ti odemkl. Jelikož se ti to ale asi nepovede, budu se upřímně bavit, až přijdu a najdu tě škemrat na prahu..."

"Kam se chystáš?" zeptal se ze setrvačnosti Francis, se stále stejně přezíravým tonem hlasu. Pokus o vtip okázale ignoroval.

"Předpokládám, že večer budeme oslavovat prodloužení smlouvy," pousmál se Arthur sám pro sebe.

"Co když se vrátí k Číně?"

"Proč by to dělal?" nechápal Arthur. "Díky mě mají stabilní hospodářství, kontakty s celým světem, můžou vyvážet a dovážet jak chtějí..."

Francis pod Britovým upřeným pohledem jen pokrčil rameny, aniž by vzhlédl od svých novin. "Aspoň můžu večer někam vypadnout," pronesl spokojeně místo odpovědi na předchozí otázku.

* * *

Arthur seděl na svém místě v čele dlouhého stolu, lokty opřené o opěradla židle a sledoval muže, který seděl na druhém konci. Ten mu ale nevěnoval nejmenší pozornost. S nevinným úsměvem přihlížel dohadujícím se mužům, kteří měli celou věc na starosti politicky. Třetí z nich stál u okna a tvářil se nezaujatě. Jakoby mu to vlastně celé bylo úplně jedno.

Snažil se pochopit, jak k tomu vlastně došlo. Měli přeci jen prodloužit smlouvu. To bylo vše, kvůli čemu se měli na této konferenci sejít. Prodloužit, potvrdit, říct si, jak se jim hezky spolupracuje. Spousta honosných frází o ničem.

Místo toho poslouchal hodinové představení o tom, jak by spolu bratrské národy měly spolupracovat a žít v harmonii. Bla bla bla. Bylo mu to jedno. Zkusil argumentovat výhodností obchodu, výhodností jejich spolupráce, snažil se jim připomenout, co všechno za těch sto let společně dokázali. Zbytečně.

Nakonec po vášnivé diskuzi, která téměř připomínala hádku, klesl zpátky do svého křesla, odkud přihlížel spokojeným dojednáváním. Jeho lidé se netvářili o moc nadšeněji než on sám, ale stejně se mu chtělo je seřvat, jestli si uvědomují, o jak strategické území přichází, pokud nechají Hong Kong přejít zpět k Číně.

Jejich vztahy nebyly právě růžové, o tom věděl. Nikdy s nikým neměl právě růžové vztahy, ale měl pocit, že si navzájem relativně vycházejí vstříc a oběma jim to přináší slušné finanční bonusy. Asi se spletl.

Nejvíc ho rozčilovalo, že měl čím dál tím větší pocit, že všichni, kromě něj, věděli, že k tomuhle rozloučení dojde. Připadal si jak idiot.

Ještě když o hodinu později seděl v tichu, tahle myšlenka ho užírala. Nevnímal nic, co se dělo mimo čtyři stěny honosně zdobeného hotelového pokoje, ignoroval auta dole na ulici i lidské hlasy na chodbě. Bylo mu jedno, co si dělá celý svět. Vždycky byl sám a vždycky sám bude. Teď pro to měl jen další z mnoha důkazů.

Mechanicky protočil v rukou skleničku naplněnou jantarovou tekutinou, až se hladina nápoje téměř dotkla okraje, a dál zíral do nízkých plamenů v krbu. Oheň mu dodával pocit tepla a bezpečí. Jako když si zapálíte oheň v krbu za divoké zimní bouře. Je jedno, že venku mrzne a není vidět na krok, doma u ohně je krásně teplo a hučení plamenů dokáže upoutat pozornost natolik, že neslyšíte ani meluzínu v komíně.

Na okamžik se zasnil natolik, že byl přesvědčený, že je zpátky doma a ne v nějakém cizím, studeném a nepřátelském hotelu plném pokrytců, kteří se ani nenamáhali mu říct, co se děje. Udělali z něj pitomce. Nechali ho, ať jde na schůzku s úsměvem, přesvědčený, že je všechno v pořádku, místo aby se pořádně připravil, aby si nasbíral dostatek argumentů.

Z jeho mizerných myšlenek ho vytrhlo odporně jemné zaklepání na dveře.

"Jdi do háje," zavrčel Arthur sám pro sebe, dost potichu, aby to na druhé straně nebylo slyšet. Nahlas odpovídat se nenamáhal.

Chvíli bylo ticho, než se zaklepání ozvalo znovu. Stejně jemně jako předtím. Arthur zaskřípal zuby. Nechtěl s nikým mluvit, a už vůbec ne s ním, ať táhnou všichni k čertu.

"Vím, že tam jsi," ozvalo se po dalším, již o něco hrubější zaklepání.

Arthur se klidně napil. "Vypadni," štěkl dost nahlas, aby to Francouz slyšel.

"Přestaň trucovat a pusť mě dovnitř," nasadil Francis razantnější tón.

Brit na okamžik útrpně zavřel oči a uvažoval, co horšího ho dneska ještě může potkat, ale nakonec se přeci jen zvedl, odložil skleničku na stolek a šel otevřít.

"Nemáš být na nějaké hrozně divoké party a svádět tři ženský najednou?" zavrčel na Francise otráveně.

"Když má moje nejoblíbenější depresi?" usmál se medově Francouz.

"Táhni k čertu, bastarde," pokusil se mu Arthur praštit dveřmi před nosem, ale Francis je včas zastavil.

Vstoupil dovnitř a zavřel za sebou dřív, než ho Arthur mohl zkusit znovu vyhodit. Věděl, že jakmile za sebou zavře, Brit už ho vyhazovat nebude. Arthur byl přesně v tom stavu, kdy mu je jedno, jestli mu někdo skáče po hlavě nebo ho táhne svázaného za nohy po asfaltu. Znal tyhle jeho stavy.

"Tys to věděl, viď?" ozvalo se odkudsi z šera pokoje.

Francis si ani nevšiml, kam Arthur zmizel. Sám zkoumal obsah skleničky na konferenčním stolku, u kterého ráno poklidně snídali. Nechápal, jak někdo mohl pít tuhle odporně hořkou věc. Už jen přivonět k tomu ho málem stálo vědomí.

"Co jsem měl vědět, mon chere?" otočil se Francis za hlasem. Podle tmavé siluety našel Arthura stát u okna.

"Nehraj si na blbýho, Francisi, moc dobře víš, o čem mluvim!" vykřikl Angličan rozčíleně.

"O tom, že nedojde k prodloužení smlouvy?" nadhodil Francouz zkušebně. O čem jiném by v tuhle chvíli měl vědět.

"Jistě!"

"Ne, nevěděl jsem o tom."

"Ještě ráno ses mě tak pitomě ptal, tak nezatloukej," napomenul ho Arthur.

"Ale já to vážně nevěděl. Nikdo to nevěděl. Ale dalo se to tušit."

"Vážně? Asi vrozená genialita na předvídání budoucnosti," Arthur byl stále kousavější a kousavější.

"Už je to sto let, kdy jste uzavřeli dohodu o spolupráci, nemohl jsi přece čekat, že po tom všem, co se světem prohnalo, zůstanou věci tak jako dřív. Les temps changent, Arthur," upozornil ho měkce a přešel blíž k oknu, za kterým začínalo sněžit.

Angličan na to nereagoval, dokonce ani nenadával na francouzštinu. Jen dál hleděl z okna na pohybující se světla aut dole na ulici, na něž se pomalu snášely velké načechrané vločky sněhu. Francis se opřel o zeď na druhé straně a čekal. Občas bylo lepší mlčet a jen čekat, co mu druhá strana vyčte. I když v tom byl nevinně. Znal Arthura už dost dlouho na to, aby věděl, jak mu to v hlavě funguje, a že někdy jde racionalita stranou.

Ticho ale trvalo příliš dlouho. Natáhl k němu ruku, ale Arthur ji hřbetem vlastní dlaně odrazil.

"Byl jsem tam za idiota," zavrčel Arthur.

"Co tě na tom tak žere? Tak se prostě chce plazit kolem nohou Číně, máš o starosti míň!"

"Je to vždycky stejné. Pomůžu jim se postavit na vlastní, nabídnu jim všechno, co mám, aby se ke mně pak otočili zády."

Tentokrát se Francis nedal odbýt, když se k Arthurovi natáhl a objal ho kolem ramen. Přistoupil k němu blíž, aby ho mohl sevřít v náručí. Nemělo to žádný jasný důvod, jen měl pocit, že právě teď se ten malý kluk, kterého znával, potřebuje o někoho opřít. Arthur se nebránil a po chvíli dokonce rozmrzl ze svého strnulého postoje a obmotal paže kolem Francouze, který výjimečně neměl potřebu do něj rýpat.

"Všichni odcházejí..." povzdechl si lítostivě.

Francis sklonil hlavu tak, že se jeho rty dotkly rozcuchaných světlých vlasů a i přes depresivní naladění atmosféry se neubránil posmutnělému úsměvu. "Já zůstávám."

Konec
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lass Lass | Web | 18. května 2011 v 18:24 | Reagovat

Ten "konec" na konci je nejvíc epic... XD

Anyway, honey. You have no idea how much I LOVE this thing. :'3 Už jsem ti vyklopila, co se mi na tom tolik líbí a když teď čtu, že je to věnované mně, tak mi srdce poskočilo. Když teď říkám (jako parkrát denně), že se cítím poctěná, myslím to naprosto vážně. Děkuju. Děkuju ti velice moc. =) *degenerace angličtinou :'D* Krásný dárek! ^^

A víš co? Už se těším, až zase přijedeš a až budeme zase do pěti do rána krafat. :'D Krásný, jak jsi v podstatě fakt zakomponovala, co jsme spolu vykrafaly. ^^

*el abruzo más grande - ultra glomp* ^^

2 Rowan Rowan | Web | 18. května 2011 v 22:00 | Reagovat

[1]: Jsem hrozně ráda, že se ti to líbí =) A jsem ráda, že to bereš jako poctu a ne jako urážku, že to je pro tebe XD Koneckonců - tys mě k nim přivedla ;)

Taky se těšim =) Zrovna teď bych to ohromně ocenila *trochu nálada pod psa* XD

3 Haily Haily | Web | 18. května 2011 v 22:28 | Reagovat

Huu Rowie, já vůbec nevím proč (asi dnešní náladou) ale hrozně mě to dojalo! :D A zabití čaje s mlékem, wins xD n__n moc vydařené~

4 Rowan Rowan | Web | 18. května 2011 v 22:29 | Reagovat

[3]: Dojalo? Awww, zlato XD  Nicméně děkuju :-D

5 Adri Adri | 18. května 2011 v 22:53 | Reagovat

Ano, nápodobně jako Haily, taky mě to dneska dojalo..., už dlouho se mi nestalo, že by se mi u něčeho chtělo rozbrečet. *také to připisuje dnešní náladě*
Ale ... jednoduše skvělá povídka, padly tam geniální hlášky : D
A těším se na další FrUK z tvého pera ^^.

6 Rowan Rowan | Web | 18. května 2011 v 22:59 | Reagovat

Já vás nechtěla rozbrečet, lidi! O_O XD
Ale každopádně děkuju =) těmi geniálními hláškami si tak moc jistá nejsem, ale i tak dík ;)

7 Temi Temi | 19. května 2011 v 13:44 | Reagovat

Aww, to bylo tak sladké! n_n Ty vločky úplně doladily atmosféru a vůbec, máš to úžasné=)

8 Rowan Rowan | Web | 19. května 2011 v 14:29 | Reagovat

[7]: Temi, i ty? 8D Bála jsem se, že tě FrUK odradí, ale jsem ráda, že neodradil =) Vidíš to, a to jsem tam ty vločky dopisovala na poslední chvíli, tak jsem ráda, že tam nepřekážely =)
Děkuju =)

9 glace-chan glace-chan | Web | 25. května 2013 v 13:03 | Reagovat

Nemám slov... to je asi to vůbec nejlepší fanfiction co jsem kdy četla a to vážně nepřeháním. V češtině je tak těžké najít něco na FrUK, a když už, tak jeto blbost, ale tohle je naprosto úžasný, vážně se mi to moc líbilo a pořád líbí, můžu to číst pořád dokola a dokola a dokola.... =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.