5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

P30/16: Wish

24. července 2011 v 3:56 | Rowan |  Projekt 30
Je pozdě. Nebo vlastně brzo. Chtěla jsem jít spát už před hodinou, ne-li dřív. Ale když jsem se konečně trochu vzpamatovala, uvědomila jsem si, že se mi chce psát. Předevčírem jsem dokonce zase po dlouhé době zažila pocit, kdy jsem stála na zastávce, čekala na tramvaj a hlavou mi letěly věty a myšlenky a slova a já litovala, že přesně v tuhle chvíli neexistuje nějaký přístroj, který by to všehcno přenášel do grafické podoby. Stýskalo se mi po těhle stavech.

Nicméně dnešní noc přinesla střípek, další zlomek do projektu, jehož jediným smyslem je mít odbytiště pro podobné nesmysly. A musím to zveřejnit hned, protože ráno už by se mi to možná vůbec nelíbilo. Ne že teď bych z toho byla kdovíjak nadšená, ale po takové době mám radost z každého aspoň trochu uceleného čehosi, co se mi povede dát dohromady. A tenhle nápad jsem si nosila v hlavě už dlouho. Původně měl vypadat úplně jinak. Po dnešním večeru jsem myslela, že napíšu šílenou depku, ale nakonec to dopadlo lehce a nevinně a... Možná je mi i líp. Je to jen takové kraťounké cosi, bez hlavy a paty, a nevím, jestli to ještě někdo kromě mě pochopí (i když doufám, že jo =) ).





Wish / Přání



Sedla si do trávy a utrhla jednu z posledních pampelišek, která ještě přežila řádění bosých nohou. Ty se před chvílí jen tak pro zábavu rozeběhly vysokou trávou a srážely bělostné padáčky z odkvetlých hlaviček kdysi jasně žlutých květů. Jakoby se nad loukou rozprostřela mlha bělostného chomáčí. Smích, který je provázel na jejich cestě letním dnem, byl veselý a bezstarostný, upřímně šťastný. A když brunetce došel dech a z nekonečného točení se kolem dokola se jí zamotala hlava, padla do trávy kousek od své kamarádky a s rukama rozhozenýma a se širokým úsměvem na tváři zírala do modré oblohy.

Druhá dívka zatím upřeně sledovala kuličku bílého chmýří, která seděla na zeleném stonku a tetelila se v očekávání vlastní cesty do daleka. Alespoň na vedlejší louku.

Kdysi jí někdo řekl, že pokud najde podobnou pampelišku, se všemi drobnými semínky na svých místech, a sfoukne ji, může si něco přát. Jako když sfoukává svíčky na dortu, nebo vidí padat hvězdu, nebo hází minci do kašny.

Pamatovala si, jak to zkusila poprvé. Přála si tehdy nebýt sama. V dětské, naivní představě toho, co to znamená. Chtěla kluka, kterého by mohla chytit za ruku a pak mu dát pusu v ten správný okamžik, aby jí všechny holky záviděly.

Při druhém pokusu už byla moudřejší a přála si mít se o koho opřít, aby nemusela všechno břímě vlastního malého světa nést na vlastních ramenou. A znova a znova a znova. Kdykoliv viděla odkvetlou pampelišku, foukala do ní a urputně myslela na svá přání. Na každé zvlášť a později na všechny. Načež přemýšlela, jestli množstvím nevyslovených přání nezahltila štěstěnu, která se na ni radši vykašlala, než aby to všechno plnila.

Po čase to zkusila znova. Když už uplynula doba dost dlouhá na to, aby v ní vzrostlá naděje k podobně hloupým pokusům. Přála si tehdy nebýt sama, mít přátele, se kterými by mohla trávit volný čas. Chtěla s nimi chodit do kina, toulat se městě, sedět v parku a klábosit, opékat buřty a pořádat výlety tam či onam, kam je právě napadne. Jen proto, že můžou, jen pro tu zábavu. Měla o světě zkreslené představy, ale stejně po tom toužila.

Kdoví, kam se ztratilo posledních pár let od doby, kdy seděla sama na lavičce a zírala na pampelišku, jakoby v ní mohla najít své štěstí. Svět šel dál a nemilosrdně ji vlekl s sebou, i přes všechny výmoly a hrboly a lidé se měnili, přicházeli a odcházeli a jen málo jich zůstávalo. Občas věřila, že se přání přeci jen splnilo a pak pochopila, že se zmýlila. Sbírala zkušenosti a přicházela o mnoho iluzí, ačkoliv mnoha se držela o to urputněji.

"Nad čím přemýšlíš?" vyrušil ji hlas její kamarádky, jejíž oči zaostřily z nejasných modrých hloubek nebe na její tvář.

"Nad ničím," odvětila s úsměvem a s hlavou čistou foukla do bílého chomáčí.

Sledovala malé padáčky, jak se rozutekly do daleka; některým došel dech tak brzy, že by je chytila do natažené dlaně, ale jiné letěly dál, až se jí ztratily z očí.

Je hezké věřit na přání.


___

Endnotes: Děkuju za inspiraci s tím "skopáváním" pampelišek. Ačkoliv si tuhle inspiraci nesu už od AF XD
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fleur & Bereniké Fleur & Bereniké | Web | 24. července 2011 v 23:43 | Reagovat

Hele, už je nový trailer na pokračování Avatara!!!

2 ANA ANA | Web | 25. července 2011 v 10:15 | Reagovat

Smutný, ale hezký.
Dlouho jsem tu nebyla, krásný vzhled blogu, působí letně, prázdninově a uklidňujícně.

3 Rowan Rowan | Web | 25. července 2011 v 12:09 | Reagovat

[2]: Smutný?! Jak smutný! Má to být naopak optimistický! Na druhou stranu je fakt, že to asi neni úplně vyhraněný a asi se v tom dá vidět oboje...
Nicméně děkuju, jsem ráda, že se ti líbí vzhled =)

4 Adri Adri | 26. července 2011 v 17:04 | Reagovat

Moc se mi to líbí, je to opravdu krásně napsáno. ; ). Má to ... *přemýšlí nad spráným výrazem : D* mile nostalgickou atmosféru.

5 Rowan Rowan | Web | 26. července 2011 v 18:05 | Reagovat

[4]:Jé, díky n_n hm, myslím, že tímhle jsi to vystihla docela přesně, to bylo možná nejpřesněji to, o co jsem se snažila - nostalgie =)

6 Solei Solei | 31. července 2011 v 20:53 | Reagovat

Chápu to tedy dobře, že děvče i přes zklamání pořád věří na přání? A kamarádka co je tam s ní bude asi součástí toho vyplněného? Jinak moc hezký, "vyzrálý" a příjemně melancholický... Upřímně jsem se stím docela ztotožnila. :-) Good job.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.