5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

Advík 2011

3. srpna 2011 v 1:48 | Rowan |  Reporty z akcí
Psát report na AF bylo náročné. Psát report na Advík mi příjde ještě náročnější a nemožnější. Víc dní, víc lidí, nejspíš jsem si to i víc užila, ale i jsem víc nadávala. Trvalo mi tedy dva dny, než jsem sebrala odvahu pustit se do boje s klávesnicí a vlastní pamětí, abych dala dohromady aspoň pár slov o tom nejdůležitějším a nejpodstatnějším.

Zkusím to vzít nicméně chronologicky, protože jakýkoliv jiný způsob mi nejde.


Čtvrtek, den první

Plány na čtvrtek byly různé, nicméně nakonec jsem dopoledne strávila došíváním cosplaye a ve dvě pak měla sraz s Lass na Chodově, kde jsme si daly něco k jídlu a trochu pokecaly ještě v klidu spolu, než jsme sedly do auta a vyrazily jen o kousek dál ke KC Zahrada. Dorazit tam v pět odpoledne se ale ukázalo jako nepříliš vydařený tah, takže jsme další hodinu a půl zůstaly stát ve frontě, než jsme se dostaly ke kroužkovacímu stolečku, kde nám na zápěstí připevnili nezničitelné náramky.

Rozhodně bylo skvělé začít potkávat všechny ty lidi, na které jsem se tak dlouho těšila. Začala série objímání, která trvala celé čtyři dny a po Lakneině poznámce někdy v sobotu odpoledne mi došlo, jak strašně anti-kontaktní typ člověky jsem bývala.

Také se ale začaly ozývat řeči. O tom, že KC Zahrada je prostě malé místo na takovouhle akci, že se Orgové chovají divně, že program končí už v deset (potvrzeno), že poslední autobus do tělocvičny, kde se spí, jezdí v osm (stále záhada), že program nakonec není až do pondělka, ale končí už v neděli (bohužel pravda).

Den jsem strávila v krojové verzi a pilně si začala opět budovat svou pověst fotografického stalkera. Ze začátku mi bylo divně, cítila jsem se ztraceně a opuštěně a "co to sakra je?!", protože nikde nikdo nebyl, nic se nedělo, měla jsem pocit, že na mě lidi koukají divně. Potkali jsme Haily s Temi, ale ty zase zmizely, potkaly jsme Charlie, se kterou jsme si sice visely kolem krku snad pět minut v kuse (a dostala jsem placku s jeřabinami!), ale pak se i ona ztratila. Naštěstí se nám povedlo potkat se s Rin, tedy mou drahou švagrovou v cosplayi fem!Rakouska, se kterou jsme zůstali až do večera. Později se k nám přidalo ještě Švýcarsko, fem!Prusko v podání Arashi a další Maďarsko. Fotily jsme, blby a docela dobře se bavily a já se pomalu probouzela z té podivné letargie a divného nabručeného stavu "tohle stojí za nic =/ "

Ani nevím, v kolik jsme odjely, ale auto jsem nechávala u Zahrady a k Taře, u které jsme s Lass přespávaly, jsme jely autobusem. Což byla sranda. Vždycky jsou tyhle cesty v cosplay MHD sranda. Pokud tedy nejedete sami a nevypadáte jen jako magor XD Naštěstí jsem překonala náhlý nával hrůzy, který mě před vchodem do domu popadl a v naprostém klidu se tak seznámila s Tařiným přítelem, což byl první z mých víkendových úspěchů, a nakonec jsemse celý večer hroutila smíchy. Ačkoliv ten další společný večer byl horší.

Ani nevím, v kolik jsme šly spát, nadopovaná endorfíny jsem to ani moc nesledovala, koukali jsme na fotky z prvního dne, koukly na net a šly spát.
POnorky
Já nejsem blázen, já jsem ponorka!
Laknea s Nagat v cosplayích JKMM, tedy ponorky... (pokud se nepletu XD)

Pátek, den druhý

Do Zahrady jsme dorazili kolem jednácté, pokud se nepletu, tentokrát v historických verzích, v domění, že tak dorazí i ostatní. Nedorazili. Ostatní přišli za ponorky a letadlové lodě, případně ve WWII unifomách. Takže fotky společné žádné, ale i tak se pomalu rozjížděla dobrá zábava. Charlie (ehm, letadlo, pokud se nepletu), mě s jeřabinami požádala o ruku a já zase jela na své fotografické vlně. Nicméně hned po příchodu jsme se dozvěděly, že Mirabelina přednáška o Hetalii byla přesunuta a tedy že jsme ji prošvihly. No nic, dál jsme kepovali na travnatém plácku za areálem KC a v ideální čas jsme se začali přesouvat dovnitř na Lakneinu přednášku o Heatlii a jiných personifikacích.

Místnost byla natřískaná a byla jsem upřímně ráda, že nám ostatní udrželi vepředu místo na sezení, odkud jsem mohla stalkersky pořídit pár fotek přednášející, které se chvílemi hrozně třásl hlas. Ale upřímně jsme se bavila a to, co jsem tušila již od Nagatiny přednášky na Advíku se stalo skutečností - už nikdy neuvidím Medvídka Pú tak jako dřív.

Jelikož se jinak nic moc nedělo a nás přepadl hlad, odebrali jsme se do blízkého Chodova, oázy pro hladové. Ani nevím, jak došlo k tomu, že jsme zpět do Zahrady odcházely v šest, s Yami jsme se jaksi zakecaly a ostatní do nás koply až takhle pozdě. Nicméně jsem o tom slyšela poznámku ještě asi stokrát XD

Nevybavuji si, co přesně se dělo zbytek pátku, ale mám pocit, že to je ten den, kdy všichni "od nás" náhle zmizeli v osm večer a my s Lass tak najednou nevěděly, co s načatým večerem. Bylo to divné, štvalo mě to, bylo mi to líto, prskala jsem na program a na autobus. Chvili jsme se potulovaly, vymýšlely, co provedem, já věděla, že pojedu domu, Lass mířila k Taře, ale... Vždyť je teprve osm! Vzpomínala jsem na AF, kde jsme se do tělocvičny courali až po půlnoci.

Takže jsme nakonec sedly do auta a vyrazily k tělocvičně, protože přece se kvůli tomu všemu nepřipravíme o možnost být s lidmi, kvůli kterým se na takové akce chodí/jezdí. Na zastávce u Chodova jsme do auta přibraly Sonet a Adry, díky nimž jsme tělocvičnu vůbec našly, protože jinak bychom neměly šanci. Už v autě začalo "Ale jestli vás tam bez ubytovenky pustí!", což mi poněkud vařilo krev. Měla jsem připravenou docela divokou řeč na téma "já tady spát vážně nehodlám, když mám doma pohodlnou postel, chci si jen užít večer s přáteli", ale nakonec jsme se dovnitř nacpaly, aniž bychom se vůbec obtěžovaly něco vysvětlovat. Tuším, že nějaké "Ubytovenky?" padlo, ale ignorovala jsem to.

Byl to dobrý tah. Ještě dvě hodiny jsme proseděli na tvrdých parketách, popíjeli kolující energeťák (celý Advík kolovalo všechno jídlo a pítí tak nějak mezi všemi), a shlédli strhující představení s názvem "Org plánuje večerku", které mě napůl popudilo, napůl příšerně rozesmálo. Ono už pravidlo "neběhejte na chodbách" bylo jak z první obecné, ale večerka v deset byla vážně k popukání. Tak nějak vůbec toho začínalo být moc a když někdo dodal "no, ale aby po vás nechtěli ubytovenku, až budete odcházet", vážně jsem začínala prskat. Omlouvám se, jestli to někoho pohoršilo nebo pohoršuje, ale znáte to rčení "Stokrát nic umořilo osla"? Tohle je přesně takový případ. Tisíce drobností, které mě rozčilovaly z principu.

Odešly jsme každopádně chvilku před desátou, abychom Pštitelům (no tak, když už se to tak vžilo, použiju to taky), nedělali zmatek v hlavě. Ve dveřích se nás ptali "vrátíte se ještě?!" a mé medově pronesené "Ne, dobrou noc!" se u Lass nesetkalo s moc sympatiemi, ale já v danou chvíli byla vážně ráda, že jedu domu a nikdo mě nebude nutit jít spát v deset. Na tyhle akce se přeci nejezdí, aby se člověk vyspinkal do růžova a i když se bude dodržovat klid před tělocvičnou, aby se nerušili počestní občané spící spánkem spravedlivých, což by se rozhodně mělo, přece nebudeme zhasínat v deset! No nic...

Hodila jsem Lass k Taře, chvíli jsem poseděla, podělila se o zážitky a pak jsem mazala domu, kde jsem dávala dohromady baret k WWII uniformě. Šla jsem spát v jednu, po té, co to se mnou trochu švihlo, takže jsem usoudila, že by asi bylo lepší jít spát.

Liechtenstein
Don't mess with Liechtenstein!

Sobota, den třetí

Budík jsem chtěla hodit z okna, ale vstala jsem. Dala jsem dohromady baret nastříhaný z minulého večera a začala válčit s knoflíky, což mě málem stálo zdravý rozum. Bylo mi vážně mizerně, nevycházelo to, knoflíky se divně převraceli a prostě vůbec jsem byla na prášky. Čas se mi ale krátil, takže jsem se převlékla do gakuen uniformy, kterou mám ještě pořád půjčenou od Haily (záchrana), vylepšila ji do zimní podoby o teplé punčocháče a vyrazila na Chodov, kde jsem na zastávce popadla Lass, a dojela se zhroutit na libovolné poskytnuté rameno do Zahrady.

Mám pocit, že to byla Nagat, kdo bystře obsadil křesla v jednom příhodném koutě vevnitř, takže jsme tento báječně propršený den strávili vevnitř, kecali, váleli se, vymýšleli kraviny a ve správný čas jsme se sebrali a vydali se opět na jídlo na Chodov. Vzhledem k dešti padl velmi chytrý nápad použít k cestě auto. Zvrhlo se to tedy v naprosto nehoráznou komedii, kdy v autě jeli tři "chlapi" a jediná ženská, která řídila.

Bohužel jsme cestou z KFC do Alberta ztratili Gilbirda. Všichni upřímně doufáme, že neskončil v tom KFC jako jedno z jejich křupavých kuřecích křidélek nebo podobná odporná kanibalská zvrhlost. Při troše štěstí už jen dospěl a odletěl z rodného ramene. Každopádně v Albertu si Anglie pořídila ponožky a pomalu se nevinný nákup zvrhl v přijatelně zvrhlou akci hetalistek a já nadšeně fotila a fotila a fotila.

Vrátily jsme se do Zahrady, na čekající pohodlnou pohovku ve zvrhlém hetalistickém koutku, kde zábava pokračovala. když se ale diskuze stočila k rozebírání nejrůznějších fanfikcí a doujinshi, pochopila jsem, že je čas na ústup a šla si zahrát hru s Haily a Temi, která mě neskutečně bavila. Byla jsem za to docela ráda, protože popravdě jsem měla pocit, že je za celý Advík téměř nevidím, respektive že se vždycky jen někde mineme.

V sobotu jsem se taky setkala s Hannyuu, která na jeden den dorazila. Nejdřív jsem se bála, jak jí v té záplavě lidí v dost malém prostoru, naducaném ještě o všechny ty, kteří by za hezkého počasí byli venku, najdu, ale pak jsem vyrazila a najednou jsem ji viděla přímo před sebou. Párkrát jsme se potkaly, chvíli jsme poseděly venku a prohodily pár slov a zase se rozšely s příšlibem, že se sejdem někdy víc v klidu, než v tomhle hektickém prostředí.

Večer jsme s Lass jely k Taře, tentokrát se v KC všichni zdrželi až do desíti, takže žádná akce s tělocvičnou se nekonala. U Tary jsme nicméně poračovaly v naprosto šílené afterparty a já se málem ani nenajedla, protože jsem vážně brečela smíchy. Což se taky podepsalo na tom, že v jednu v noci jsem najednou nebyla schopná ani otevřít odkaz v novém panelu a věděla jsem, že musim jít spát nebo už nikdy z té pohovky nevstanu.


Neděle, den čtvrtý

Další ranní hysterák kvůli uniformě, tentokrát poloveřejný. Nakonec mi pomohla Lass, když mi vzala spínací špendlík z ruky a sešpendlila mě sama. Naštěstí, jinak bych tam válčila ještě teď. Věděla jsem, že uniformu budu muset ještě uzpůsobit, že budu muset opravovat, ale pro dnešní den bylo vyřešeno. Hurá tedy do auta a do Zahrady, kam jsme dorazily v jedenáct.

Celé ráno jsem poslouchala, že Amerika bude jen do dvanácti hodin a že jí musíme stihnout. A to je prosím Lass anti-USUK až za hrob. No, to, co jsem tam potom nafotila spíš bylo hardcore USUK, než anti-usuk, ale bavili jsme se dobře. Ten den už naštěstí tolik nepršelo, takže se dalo chvílemi být i venku. Nicméně jsem podnikala okružní jízdy do vnitřních prostor (jinak jsme se drželi venku pod stany, protože vevnitř nikdo tentokrát neobsadil pohovku). Cestou při jedné takové jízdě jsem potkala Rin, která mi ukázala na Nagat (to roztomiloučké blonďatoučké v v růžové sukni...) a... to vedle je Laknea?! Ani jedna jsme ji nepoznaly, zkrátka skvělý cosplay.
Anti-UsukPrý anti-USUKářky...
Lass aka Anglie a Arashi aka Amerika

Mezitím byla opět obsazena pohovka v našem oblíbeném koutku, my ale stejně dost času strávily venku, kde jsme fotily WWII fotky. Sešlo se nás v uniformách docela dost, takže fotek bylo hodně a srandy taky kopec. A do te´d nechápu, jak jsem dokázala vyfotit tu fotku s TÍM Pruskem (ano, myslím s tím chlapem), což je pro mě druhý osobní triumf tohoto víkendu. Ale stejně mám radši "naše" Prusko n_n.

Jelikož ale program končil v pět odpoledne, tentokrát jsem se nechystali na Chodov na oběd, ale odkládali to na později, až po skončení programu. Někdy v mezičase jsem si koupila krásně znějící rolničku, čímž jsem radostně rozšířila své sbírky, nicméně prodavač byl pěkně nepříjemný a o nějak slevě, že chci jen jednu rolničku nemohlo být ani řeč.

Přemýšlím, co bych k neděli řekla a mám vůbec pocit, že jsem toho hrozně moc zapomněla, ale nějak se mi to neúměrně protahuje, takže přeskočím k tomu, že po "vypovězení" ze Zahrady jsme se přesunuli opět na Chodov, opět v naší čtyřčlenné sestavě já, Lass, Laknea, Yami, opět padaly vražedné hlášky. Největší úspěch sklidilo, když jsem u stojanu na lístky ve vjezdu do garáží zajela moc daleko a musela se tak natáhnout z okénka, abych si vzala lístek.

Po jídle v poměrně velké skupině (ještě holky z Brna, tedy Rin, Arashi, Kaname, Barča a Ika s Eldou), jsme se ale s Yami a Lakneo sebraly a vyrazily do tělocvičny, protože chtěly nafotit jeden strip s Německem, Itálií a Pruskem. Já měla roli fotografa n_n

Už samotná cesta do tělocvičny byla vtipná, protože Yami se snažila dovolat mau, které se nejspíš moc nechtělo. A tak ji Yami přemlouvala, že stačí, když si veme košili, že jinak může mít cokoliv, že od pasu dolu to nebude vidět. Ani si pořádně nepamatuju, co přesně v tom telefonátu padalo, ale dostala jsem se do stavu, kdy jsem vážně uvažovalal, že zastavím, protože jsem přes slzy skoro neviděla na cestu. Tuším, že za to mohl okamžik, když jsem na větu "jinak můžeš mít cokoliv", chtěla říct "ale v kalhotkách by to asi bylo hloupý", načež Yami dodala "kdyžtak si to sundáš", což mě odrovnalo. Ano, po víkendu s těmihle lidmi jsem i já začínala uvažovat zvrhleji než je u mě běžné.

mau se ale evidentně hodně nechtělo. Je fakt, že když jsme konečně rázovali k hospodě, která je "nedaleko", všichni jsme začínaly tak nějak remcat, jen Německo nám pochodovalo v čele a zezadu se po chvíli začaly ozývat věty jako "generále, mě píchá v boku!" a "generále, já mám mokrý ponožky, ale jakože úplně mokrý!", což na druhou strnau docela napravilo podebranou atmosféru, zejména v tom ohledu, že jsme itálii odtáhli od blížící se pizzy.

Vlítly jsme do podniku, kde naštěstí neměli zavřeno, objednaly dvě piva, nafotily strip a Laknea s Yami do sebe v rekordním čase hodily zbytek půllitrů, což se neobešlo bez dalších řeči a popichování. Na cestě zpátky se v mau projevil skutečný italský duch, a i když nejspíš netušila, kudy pořádně vede cesta domu, hnala se v čele s malými pizzami zářících v očích.

U tělocvičny jsme se setkaly s partou hetalistek, které šly pustit lampion štěstí, popsaný skrz na skrz nejrůznějšími přáními, méně či více reálnými a praštěnými. Ze začátku se nám nechtěl vznést (podle někoho příliš zatížený Nagatiným přáním odmaturovat), jiní se děsili, aby nedopadl jako ta hvězda přetížená přáními Německa... Ale štěstí nám přálo, lampion se od země odlepil (málem vzal s sebou i Nagat, která za ním celou dobu poplašeně pobíhala) a zakončil tak čtyřdenní Advík, který jsem si v jistém ohledu užila víc, než AF.
lampion
Chibirisu a chibi Prussia, tedy Nagat a Průša, pouštějí lampion.

Co říct závěrem? Ano, užila jsme si Advík nejspíš víc než AF, víc jsem se bavila s více lidmi, hodně lidí jsem daleko víc poznala, než jsem měla do teď možnost. Mrzel mě přístup organizátorů, ale nějak se mi čistě o tom psát nechec, protože je toho všude dost. Ne že bych si tím nechala kazit dojem z ADV, vzpomínek, dobrých vzpomínek, mám daleko víc a nic mi je nemůže zkazit, ale přesto to zůstává jako něco, co se asi bude objevovat jako jedno velké ALE, kdykoliv na ADV 2011 přijde řeč.

... Mám pocit, že jsem toho hrozně moc zapomněla. Zmínila jsem epický tenis pánvičkou s Gilbirdem, který jsme podnikli v neděli? Asi ne. Nezmínila jsem ani to, jak na mě bezdůvodně vyjel org, možná proto, že mi to do teď nedává smysl. Nezmínila jsem největší atrakci, ve kterou se proměnil bičík, určitě jsem zapomněla tisíc a jednu věc. Ale neúměrně dlouhý report, který ani zdaleka nevystihuje celou akci, už bych měla ukončit.

Všem zúčastněným děkuji, neskutečně ráda jsem vás viděla, doufám, že se zase co nejdříve sejdem a cosplayúm zdar!

Prusko a Maďarsko
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Haily Haily | 3. srpna 2011 v 2:17 | Reagovat

Hezký report, Rowie! n_n Je mi taky líto, že jsme se tak moc nebavily, taky je mi líto, že ani s ostatníma hetalistkama jsem si moc nepokecala, ale.. to je jedno, mám k tomu své důvody, o kterých víš. :D Každopádně, já si myslím, že Advík byl super, já si ho užila a potkala jsem opět super lidi~ n_n
Vždycky mě tak trochu zamrzí, že na konci každýho postu je to "ale" kdy je pak výčet všech špatných věcí a celé je to pak takové.. smutné (ikdyž tvého reportu se to až tak netýká :D). No tak lidi, nemohli byste být sppkojeji s tím co máte? :-?

2 Sonnet Sonnet | 3. srpna 2011 v 12:23 | Reagovat

Woah, chválím tvůj report. Alespoň sis jako jedna z mála nestěžovala pomalu na všechno co tam bylo (musím se přiznat, že jsem jen kývala hlavou, když jsem četla report od T'Sal, která ohledně ubytování měla pravdu) a jen tak přihmouřila oči. Jsem hrozně ráda, že sis to užila, i když kdo z komunity si to neužil? Taky jsem moc ráda, že jsem Tě poznala. Poznat někoho jako ty se mi totiž nedaří každý den a tím nemyslím jen tebe, ale i Lass a ostatní. Jen mě hrozně mrzí, že jsem s vámi netrávila víc času a neustále lítala kolem ; A;

3 Hanyuu Hanyuu | Web | 3. srpna 2011 v 20:28 | Reagovat

Pááni :D Jak jsi to zvládla takhle sepsat a ještě po dvou dnech? Já bych to dohromady s odstupem už fakt nedala ani z jednoho dne :D:D...
Můžu mít dotaz k první fotce? To je jedna moc vysoká, druhá moc malá a nebo tam byly schody? :D

4 Hanyuu Hanyuu | Web | 3. srpna 2011 v 20:31 | Reagovat

a hlavně, že jsme se rozešly s příšlibem :D :D

5 Surry Surry | Web | 3. srpna 2011 v 22:08 | Reagovat

Som rada, že si si ho nakoniec užila. Aj keď to malo svoje muchy, ako som čítala na mnohých stránkach.Keď si predstavím, že niektorí v tých radách čakali štyri hodiny ... asi by som si zobrala veci a išla naspäť domov, prachy neprachy xD Fotky som pozerala, na viacerých profiloch, boli úžasné.A ty si vážne zlaté Maďarsko x3

BTW?: Ja mám asi jediné šťastie, že slovenské cony bývajú v Bratislave, čo je od Trnavy hodinu cesty a dostanem sa tam prvým autobusom od hlavnej stanice, takže s tým vôbec nemám problém. Keby som mala prespávať v telocvični, asi by som sa na to vykašlala...

6 Hime Hime | Web | 4. srpna 2011 v 14:05 | Reagovat

Strašně ráda čtu reporty a jsem ráda (slovo "ráda" dvakrát ve větě? Nic jinýho mi tam nepasovalo D:), že jste si to všichni tak užili n__n
I když mě nakonec nemrzí, že jsme tam nebyla, doufám, že se s váma uvidím pak na Akiconu~ n_n

7 Rowan Rowan | Web | 5. srpna 2011 v 0:30 | Reagovat

Všem díky moc, jsem ráda, že vám report líbí, dal mi zabrat XD a všichni máte deset bodu bonus za toleranci všech těch překlepů, které tam byly xD

[3]: Jedna je tak vysoká, druhá tak malá. Kdyby tam byly schody srovnala bych si je líp, takhle se fotily fakt blbě xD

8 Lenka Lenka | E-mail | Web | 5. srpna 2011 v 1:27 | Reagovat

Pěkný report, obdivuju všechny, kdo to dokáží sepsat takhle objektivně a podrobně. Já, pokud si nedělám poznámky(což nedělám), jsem ráda, že zvládnu jeden mrňavý odstaveček a pak spoustu bezpředmětných stížností.

Co se autobusu týče, záhada se dá objasnit vcelku jednoduše:Dalo se dojet až do tělocvičny, jenom se na Chodově muselo přesedat. Jinak závidím ti, žes byla hororu zvaného tělocvična a její pštitelé v podstatě ušetřena.

9 Dee Dee | E-mail | Web | 11. srpna 2011 v 14:34 | Reagovat

hm, podle toho co slyším je to rok od roku bídnější; já sama nesnáším už jen to přespávání v tělocvičně, ale letos jsem nebyla už taky částečně proto že a) nemám peníze, b) advík je podezřele drahý.. pár přednášek, některý jsou prý nevalný úrovně, a podivná organizace, často prý nepříliš ochotná.. to to docela zabíjí..=/ c) advík je taky trochu zbytečně dlouhý.. promítačka nula, jediný proč stojí za to tam jezdit jsou právě lidi a cosplaye..=)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.