5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

Ve zlomku vteřiny

7. října 2011 v 19:34 | Rowan |  Různá zamyšlení
Ve zlomku věčnosti,
polibek nezastaví nejistotu,
z nejistoty je postaven vesmír.
Někdy je ve vesmíru jen polibek,
někdy jen slova,
někdy jen sen,
někdy je vesmír prázdný.
Ve zlomku skutečnosti
je nejistá i nejistota...
Dnešek... Je divný. Špatný i dobrý, V jednu chvíli naprosto mizerný den, který se náhle promění a všechno je zase fajn. A ovlivňují to drobnosti.

Začlo to válkou s technikou. Dvě hodiny jsem strávila tím, že jsem se mámě snažila nainstalovat Thuderbirda (e-mailový klient), aby jí šly odesílat e-maily. Neúspěšně, jen jsem z toho málem zešedivěla. A jsem pevně přesvědčená o tom, že chyba je v tom, že používá volný.cz. Ale sotva ji přiměju, aby to změnila. A že by mi z T-Mobileu zavolali aby mi pomohli to nějak napravit, taky nehrozí, ofc.
Neustále se mi trhá a cuchá nit. Ano, má na to asi nárok. Látka je tenká, křehká, trhá se a já ještě šiju po okraji, protože entluji. I tka mě to ale ničí, že musim každých maximálně deset centimetrů začít tahat nit a vytahovat zářivě modré kokony z hlubin šicího stroje.
Je mi na nic, mám pocit, že dnešek je po dlouhé době zase den blbec, a nejdnou mi přijde smska, ať si přijedu vyzvednout brýle. Impuls, nová naděje, světýlko... Vypadnu z domu, sednu do auta a najednou je zase aspoň o trochu líp. Jen kdyby to v tramvaji tak hrozně nesmrdělo. Ale brýle jsem si vyzvedla a pak jsem pospíchala do školy.
Nálada s emi natolik zlepšila, že jsem se ani nevztekala, že mi automat na pití (ozdobený výhružnou cedulkou "Žere peníze!") nedal pití. Přednáška byla skvělá. Přímo úžasná. A to i přes to, že ji mám v pátek od půl čtvrté do pěti. No a co? Jakmile mě to baví, je mi jedno, kdy přednáška je (viz loňský zimní semestr, kdy jsem na Filosofii jazyka v pátek v šest večer byla jediný živý a střízlivý student schopný spolupráce).
Cesta domu nebyla nejhorší. Ba naopak. Domu jsem přijela veselá, plná elánu pustit se do šití cosplaye. Ani ta cuchající se nit mě zas tak neničila.
A pak přijde zase rána pod pás a člověk, na kterého se těším, se nedostaví na sraz. Jsem sobec, ale vážně mi to vzalo půdu pod nohama.
Stačí zloměk vteřiny a všechno je jinak...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.