Naši včera odjížděli na hory. Já bohužel nejela (proč bohužel, stejně mě lyže nebaví.... ale Itálie, výlet...), protože mám tři zkoušky a celkově si teď nemůžu dovolit někam odjet. Ale když už jsem včera vstávala brzo, protože jsme šly na výstavu, řekla jsem si, že jim ještě ráno zavolám, jestli už jsou na cestě a kde přesně jsou. Tušila jsem, že hranice ještě nepřejeli.
Napoprvé jsem se nedovolala - máma měla obsazeno. Myslím, že jsem plánovala nějakou vtipnou poznámku, snad že je jak telefonní ústředna. Když jsem se ale napodruhé dovolala, ani jsem se pořádně nenadechla k pozdravu, když se máma zeptala "Tobě volali taky?".
Je to téměř rok, co jsem psala článek Čekání na Smrt (a dneska ho po sobě čtu trochu překvapená, co všechno jsem řekla na plnou hubu a že bych to dneska psala "jemněji"). Dva roky, co to všechno začalo. A v sobotu to skončilo. Děda umřel a mě to vzalo víc, než jsem čekala.
I když to taky není přesné. Je to jistý druh šoku. Někdo, o kom průběžně mluvíte celý svůj život, na jehož protivnosti si pořád nemůžete zvyknout a vždycky vás znovu překvapí... A najednou neni. V podstatě jsem mu to přála (proč v podstatě? Snažim se tím zmírnit to nespolečnské prohlášení?), protože už byl starý, nemocný, nic už v jeho těle opravdu nefungovalo. Přála jsem mu klid a vysvobození. Poslední měsíc byl v nemocnici, v Bohnicích. V únoru se měl stěhovat do specializovaného zařízení, kde by mohl mít i svoje věci, ale bylo by o něj profesionálně postaráno... Máma chtěla, aby poslední měsíce prožil na hezkém místě.
Nestihl to. Nestihl... To neni správné slovo, tady v tuhle chvíli už nebylo co stíhat.
Samozřejmě si říkám, že jsem se na něj v pátek měla jít podívat. Byla jsem tam, ale měla jsem za úkol hlídat dítě, takže jsem se jen prošla po bohnickém parku a ještě jsem si říkala, že snad napíšu článek nebo aspoň status o tom, jak je tam hezky, a že jestli mi nakonec jednoho dne přeci jen přeskočí, klidně mě tam strčte. Jenže za ním jsem se podívat nešla, máma to nedoporučovala, ale stejně... Střípek výčitek svědomí tu je.
Je to všechno zvláštní. Nakonec se zdá, že děda byl nejnadšenější z toho, že chci jet studovat právě do Maďarska, za jiných okolností by mě právě on možná nejvíc podporoval. Za jiných okolností, při jiných rodinných vztazích.
A i když ty vztahy nebyly kdoví jaké, stejně je to zvláštní, že už ho nikdy neuvidím. Není to zoufalá lítost nebo bezedný smutek... Připadám si spíš smířená, smutná, ale vděčná, že už má klid.
A přesto mě to dneska spolu s ostatními věcmi porazilo. Štve mě popálená noha (o tom možná někdy jindy), jsem hotová ze školy, kde mě tenhel týden čekají tři zkoušky a to ještě takové velmi "chutné". Do toho mám dvě doučování, k tomu se mi teď přibalilo to, že zítra musím do nemocnice pro věci po dědovi, kdoví, jestli nebudu muset zařizovat pohřeb. A navíc se snažím ucházet o studijní stipendium, jehož uzávěrka je 31. ledna. A v tomhle rozpoložení mě najednou srazilo i to, že naši jsou pryč. Normálně bych si spokojeně lebedila, že mám aspoň klid na učení a klid vůbec... Takhle jsem brečela jak malá holka i proto, že budu celý ten týden sama. ...
Občas i věci, které vlastně čekáme.... Jsou nečekané.
Zde hledá 
*hugs* Asi tuším, jak Ti je, Rowie, podobně, jak popisuješ, jsem se cítila, když umřel můj děda. Najednou se mi vybavily všechny ty věci, které jsem mu slíbila, ale vždycky je odložila na neurčito...a i když už jsme tak nějak všichni podvědomě tušili, že už s námi děda asi moc dlouho nebude, stejně to nakonec byl šok.
Držím Ti palce, ať to zvládneš, na zkoušky Ti přeju hodně štěstí a věřím, že to dokážeš, i když to pro Tebe nejspíš bude hodně těžké.
A ať se Ti ta noha uzdraví a nebolí :)
(Opět s Tebou hluboce soucítím, já si v sobotu v noci nějakou zajímavou náhodou nohu lehce přežehlila).