Relaxační den

27. ledna 2012 v 19:15 | Rowan | Co den dal

Spala jsem dneska dlouho, předlouho. Zdály se mi divné věci (včetně toho, že jsem smazala tenhle blog. wtf? XD), ale budík v devět jsem i tak ignorovala a spala dál. Nejsem si jistá, v kolik jsem vstávala, bylo mi to jedno. Prostě když už jsem si připadala odpočatá, vyhrabala jsem se ven, postavila si na čaj, zapla počítač, chvíli se plácala, načež jsem dospěla k závěru, že by bylo fajn dojít vyvenčit psy.

Venku byla zima, mráz štípal do tváří, i když už bylo spíš dopoledne než chladné zimní ráno, ale bylo tak fajn se projít. Poprvé za celý týden jsem si to mohla dovolit. Vylézt z nory, opustit knihy a jít na vzduch. Tim spíš, že jsem si ani nezavazovala nohu. Dospěla jsem k názoru, že jizva už je dost zahojená, takže na to kašlu. Hned se chodí líp.

Černou psici jsem musela ze začátku přemlouvat, moc se jí nechtělo. Jakmile pochopila, že se jde na dlouhou procházku do lesa, ochotně přidala do kroku. Ve vedlejší ulici jsem nostalgicky zavzpomínala na dobu, kdy v jednom z bytových domů bývala maličká samoobsluha. Napadlo mě, že by se mi právě teď opravdu hodně hodila. A nejen teď, ale obecně. Nejbližší obchod sice není daleko, ale je to Billa, či Tesco, moc lidí, a pořád příliš daleko na to vyběhnout jen v domácích kalhotách, neučesaná, neupravená, popadnout dva rohlíky na snídani a zase běžet domu. Nemluvě o první pomoci typu "zapomněla jsem koupit cukr!". Stačil by úplně malinkatý obchůdek, základní potraviny, drobnosti, které nepodléhají rychlé zkáze, a každé ráno bedýnka čerstvého pečiva pro nejbližší okolí. Přesně tyhle malé samoobsluhy podlehly velkým řetězcům a teď zatraceně chybí. Nemluvě o tom, že bylo fajn si jako dítě doběhnout do krámku pro zmrzlinu.

Po vyvenčení psů jsem doma roztřídila knihy. Část jsem si jich ještě nechala, ale velkou část jsem už dneska odnesla do knihovny. Zkoušku mám za sebou, nemusím si je syslit. Navíc jsem potřebovala v knihovně vyměnit historii za učebici biologie, abych v úterý mohla napsat zkoušku na toto téma. Připadala jsem si ovšem jako neuvěřitelný rebel, když jsem si půjčila i beletrii. Včera večer mi chybělo, že nemám knihu, po které sáhnout a jen se začíst. Nic odborného, žádná data, žádná jména, zkrátka nic takového. Jen příběh.

Ještě jsem se cestou k zápisu knih zastavila v cestopisech. Netuším proč, když vím, že je to naivní hledání. Nicméně jsem zkusila nahlédnout do knihy I města mají duši. Narazila jsem na Helsinky a zaváhala jsem, jestli si to pro inspiraci půjčit, ale pak jsem si řekla, že zas takový rebel nebudu (ale časem si ji pujčim, byla tam i Florencie ♥). Pak mi pohled padl na knihu od stejné autorky, tentokrát s názvem I města mají vši. Ano, tady už Budapešť byla XD A taky Vilnius, takže jsem si knihu vzala, abych si početla a navíc načerpala inspiraci do Pobaltí.

Půjčit knihy, nakoupit nějaké základní potraviny, abych neumřela hlady, a honem zpátky domu. Dnešek jsem zcela cíleně prolenošila. Trochu jsem poklidila, ale ne moc. Úklid je příliš náročná činnost, když jste si řekli, že se budete válet. Takže těžce promarněný den, ale tiše si říkám, že dneska jsem si to zasloužila. Zítra už zase budu dělat věci do školy. Slibuju.