Konfrontace

19. února 2012 v 2:03 | Rowan | Blábolení (většinou) zcesty

Před časem mi z ničeho nic napsala kamarádka, spolužačka ze základní školy. Jak se máš a jak se daří? Po chvilce klábosení mi vylíčila, kolik má práce jakožto vedoucí okresní správy řetězce jedné poměrně velké firmy s přírodním zbožím (mýdla, krémy, dřevěné výrobky atd...). A jak je to náročné, ale moc ji to baví, že jezdí po celé republice a šéfuje tolika lidem. S přítelem jsoou stále spolu, už celých devět let a rozhodně neplánují rozchod, právě naopak, právě koupili pozemek pro stavbu domu.

A já se v tu chvíli trochu zarazila. Trochu mě to vyděsilo. Jsme stejně staré, ona je dokonce skoro o rok mladší, a co už dokázala? Zatímco já sedím ve škole, snažím se tvářit jako studentka - a to ne vždy úplně zářných kvalit - teprve před rokem jsem dospěla ke zjištění, co bych chtěla dělat. Není to špatně?

Dneska jsem ji viděla zase. Spolu se spoustou dalších spolužáků ze základní školy. Tak jako vždy se mi odpoledne vlastně nikam nechtělo, nakonec jsem přeci jen šla. Ze začátku to vypadalo trochu trapně - i když jsem přišla o téměř tři čtvrtě hodiny později, v baru ještě nikdo nebyl. Kromě jedné opuštěné slečny, která mě pozdravila a co hůř - oslovila jménem. A ty jsi....? Jé, ahoj! Klasika. Co byste taky chtěli po téměř osmi letech? Nechci to vidět po dvou dekádách, ne-li víc.

Nakonec se ale přeci jen přitrousili další, kolem osmé se doslova přivalila povodeň lidí. Bylo příjemné je vidět. O mnohých z nic jsem neměla za tu dobu vůbec zprávy. A to dokonce ani o klukovi, se kterým jsem víceméně vyrostla. Proč víceméně? Naše rodiny jezdily společně na hory i k moři, pomáhala jsem mu týrat o polovinu mladší sestru, patnáct let trávených spolu. A pak se odstěhovali a já ho sedm let neviděla. Zvláštní zase s ním mluvit. Ale fajn.

A všichni ti lidé vyprávěli, co dělají, nebo dělali. Někteří už pracovali, někteří studovali. Někteří už zase studovali. Někteří studovali už třetí školu v řadě, věční začátečníci. Někteří nedorazili, protože nemohli - byli v práci, rodinná akce, zahraniční studium. Jiným vyšlo být v Praze, přestože jinak rok tráví třeba ve Vídni.

Kamarádka ze začátku příběhu byla veselá, spokojená, jen je toho na ní nějak moc. Nedávno s přítelem podepsali hypoteku, aby mohli postavit ten dům. Překvapila mě, že právě ona netouží po svatbě, a rozhodně zatím ne po dětech. Ale celá ta věc s hypotékou, hodně práce... najednou má pocit, že by měla ještě řádit a ne pomalu usadat na dno všedních dní šedé dospělosti.

Občas... Možná mám pocit, že jsem ještě nic nedokázala, že bych se měla víc snažit, a jak ostatní nejspíš žijí skvělé životy... Ale poslední rok vím, že se mám dobře, že si nemám na co stěžovat. Mám plán a možná jsem ještě nic nedokázala, ale vím, co chci dokázat, čeho chci dosáhnout. Mám své sny, které sním a které si možná pomalu i splním.

Ještě jedno zjištění... kdy se z člověka antisociálního stane člověk sociální?

Časy na základce byly kruté, nějakou dobu jsem na ně vzpomínala zatrpkle a ublíženě. Ale pak jsem právě já svolala první společný sraz třídy a najednou jsem se s těmi lidmi cítila fajn. Možná se všemi nemůžu mluvit o všem, o čem bych ráda s někým mluvila, možná s nimi nemůžu probírat každou blbost, která mě baví. Ale můžu s nimi mluvit o spoustě jiných věcí, můžu s nimi i jen tak bezvýznamně klábosit....

A pak zjistím, že už dávno nejsem nějaký bezvýznamný outsider, ale že se s nimi směju tomu, co spolužák tropil učitelce hudebky a jiným historkám a vtipům. Připadám si rovnoceně, s vlastními sny a hodnotami, které nejsou bezvýznamné a některým z nich přijdou vlastně naprosto úžasné...

Hm... Tohle je delší, než jsem plánovala. Ale je fajn občas se ohlédnout a porovnat, jací jsme byli a jací jsme. A ještě lepší je zjistit, že jsme s tou změnou vlastně docela spokojení.