5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

Březen 2012

A je rozhodnuto

29. března 2012 v 13:16 | Rowan |  Co den dal
Kdy jsem poprvé s tou myšlenkou přišla? Někdy na podzim. Tuším, že začátkem října? Možná dřív... Možná už v září, kdy jsem začala chodit do školy a hledat kurzy maďarštiny v rámci Karlovy univerzity. Pak přišel Erasmus Info Day a myšlenka začala získávat obrysy. Den na to jsem poprvé šla na zahraniční oddělení Pedagogické fakulty a schytala ránu pod pás. Odplížila jsem se nešťastná a zklamaná, ale nevzdala jsem se a zkusila to přímo na katedře dějepisu.

To byl říjen. Určitě. Na všechno bylo času dost, ale vlastně ho bylo hrozně málo. Nic se přece nesmí zanedbat, nic se nesmí promeškat, musíte zjistit, jak to půjde a co musíte všechno vyřídit a zařídit! Popravdě, kdyby mi někdo dal seznam, co bude skutečně třeba, stačily by na to asi tak dva, tři dny - pro hodně velký klid týden, a zbytek času se člověk může válet. V říjnu mi to ale všechno přišlo hrozně daleko. Musím čekat až do konce března!?

Zkouška vůle

27. března 2012 v 23:57 | Rowan |  Co den dal
Kde jsem k tomu přišla?! Netuším ani jak, ani kde, ale už pondělní probuzení bylo děsivé. Teplota lezla nahoru, průdušky zalité betonem, chuť zavrtat se do peřiny a nevylézat dalších sto let. A já místo toho musela jít učit. Na hodině to bylo znát. Jsem si toho vědoma, moc mi to nešlo, nedokázala jsem vymyslet ani žádné probírací cvičení na úvod, jen jsem s dětmi zopakovala, podle čeho skloňujeme týž a tentýž a vrazila jim krutě test.

Hezky česky s Kaplanem

21. března 2012 v 11:11 | Rowan |  Recenze

Autor: Leo Rosten

Překladatel (de facto další autor): Antonín Přidal

Originální název: O K*A*P*L*A*N! MY K*A*P*L*A*N!

Vydání: Nakladatelství NLN, Praha 1995

Český název: Pan Kaplan má stále třídu rád

Žánr: Humorné

10:16

19. března 2012 v 14:13 | Rowan
Právě jsem se dozvěděla, že Postupim je v Rusku. Ne ne! V Polsku! No určitě, je to polský název, musí to být v Polsku.

Nevěřícně jsem zalapala po dechu, opravila geografický nesmysl žáků a radši se vrátila k situaci Japonska na konci II. světové války. Vlastně jsem už dokončovala. Jak jsem předpokládala, diskuze o atomových bombách zabrala víc času, než by teoreticky měla, ale pro žáky to bylo jedním z nejzajímavějších témat. Hned po Holocaustu a Hitlerově smrti. Co bychom taky chtěli po generaci odchované dramatickými Televizními novinami TV Nova, kde je předepsaná minimální dávka na množství prolité krve. Alespoň virtuálně, ale zato se srdceryvným doprovodem ukradeným z nějakého hollywoodského trháku... (odbočuji od tématu)

Hvězdy nad Prahou

17. března 2012 v 12:26 | Rowan |  Různá zamyšlení
Čtvrtek byl dlouhý den. A docela i únavný. Překvapovalo mě, že mě takhle pozdě nikdo neshání, jaktože ještě nejsem doma, ale měla jsem svojí teorii, která se mi měla po příchodu potvrdila - nikde nikdo. Nikam jsem tedy nepospíchala, když jsem vystoupila z autobusu o zastávku výš a volným krokem vyrazila z kopce, abych ho za chvíli musela zdolat.

Ale nebylo kam uhánět. Už byl večer, Praha se už dávno ponořila do oranžové tmy, byla jsem unavená, ale v dobrém rozmaru. Do uší mi hrála hudba, přestože poslední dobou už si ji nepouštím tak často, teď jsem na ni měla náladu. Pořád hudbou bojuji s případnou nejistotou.

Nevím, proč jsem zvedla pohled nahoru. Možná proto, že ve vzduchu už bylo cítit jaro - konečně odpoledne z mraků vylezlo slunce, možná proto, že ráda vzpomínám na letní noci na opuštěné louce, kde jsem měla hvězdné nebe jako na dlani. Jen se natáhnout a sbírat... Jsem ale zvyklá, že Praha mi nabízí jen pár nejjasnejších drahokamů a na plejády drobných hvězdiček mohu zapomenout.

Ale všechen jas zatínily planety. Nehledala jsem je, neměla jsem v poslední době čas zkoumat noční oblohu a snít o vlahých nocích. Ony si ale našly mě. přímo přede mnou, na temném nebi, neochvějně zářila Venuše s Jupiterem, v těsném doprovodu, dva poutníci, které ani jasné světlo pouličních lamp nemohlo odradit...

Děj se co děj, hvězdná obloha tam někde nahoře pořád bude.

Praktikantka

15. března 2012 v 13:48 | Rowan |  Co den dal
Od pondělí učím. Od pondělí také uvažuju o tom, že bych mohla napsat článek. Alespoň krátký, ne že by byl moc čas na kdovíjaké vykecávání. I teď jsem trochu v presu - přiběhla jsem ze školy, hodila do sebe oběd a za chvíli zase mažu na doučování. Ale aspoň pár slov.

Možná se to dneska definitivně zlomilo. Dnešní češtinou. Když jsem totiž v pondělí zahájila, hned první vyučovací hodinu, první hodinu mé praxe, první hodinu v mém životě... Měla jsem pocit, že nic horšího se stát nemohlo. Ne že by došlo k nějaké tragédii, ale ta hodina byla hrozná. Ne kvůli dětem, ty byly zlaté, pomáhaly, nezlobily, spolupracovaly... Ale já bouchla.

Strach k tomu asi patří...

4. března 2012 v 23:47 | Rowan |  Různá zamyšlení
Občas, většinou ráno, když se probudím, nebo naopak večer, když jsem unavená, mě přepadne strach. Neuvěřitelný, zžíravý strach.

Přes den si připadám šťastně. Veselá, nadšená, s cílem, ke kterému nějak spěji, s plány na budoucnost a se sny. A je to tak moc fajn, narozdíl od doby, kdy jsem neměla nejmenší ponětí o tom, co se svým životem provedu, a jen jsem měla pocit, že mi všechno utíká mezi prsty.

Jenže pak přijde únava, nebo večer, nebo něco jiného, třeba i jen naprostá hloupost, a já se najednou bojím. Úplně všedních a obyčejných věcí. Bojím se samoty a cizího města, cizí řeči, koupelen na patře, ztráty soukromí a ztráty kontaktu s přáteli.

I přesto si pořád uvědomuju, že Erasmus je neopakovatelná šance. Životní šance, dalo by se říct. Rozhodně se o tom mluví jako o životní zkušenosti. Rok strávený jinde, člověk je odkázán jen sám na sebe. A na jednu stranu vím, že bych si vyčítala, kdybych teď couvla. Kdybych se lekla a vykašlala se na to. Přitom by to bylo tak snadné! Díky složitosti, s jakou se k tomuto cíli prokousávám, by stačilo jen přestat řešit, obíhat, starat se... A nikam bych nejela. A ne že by mě to už nenapadlo.

Ale je tu pořád to příliš silné ale. "Poznáš Budapešť. Poznáš nové lidi, snad nové přátele, naučíš se jazyk." V takovou chvíli je fajn zasnít se s kamarádkou o tom, že mě přijede navštívit a já jí provedu městem, podíváme se na hrad, projdem se kolem Rybářské bašty a po schodech dolu, přejdeme přes Řetězový most Dunaj, podíváme se do tržnice a na náměstí Hrdinů a večer si sednem do kavárny a budeme klábosit.

Hned je lepší o tom všem přemýšlet, když se zamyslím nad tím vším. Když si uvědomím, jak moc tohle všechno chci, jak moc chci tohle město, tuhle zemi, poznat. Občas mi pomůže i taková blbost, jako představa toho, jak jednou řeknu "no, víš, já jsem tu jen na týden, pak zase odjíždím do Budapešti". Jen pro tu možnost to říct. Jen pro tu hrdost, že jsem něco takového dokázala (ano, já vím, na Erasmus jezdí tisíce lidí, ale neberte mi to).

Chvílemi se strašně bojím. Všeho. Opravdu všeho. Je mi špatně, informací je jak šafránu, po všem pátrám málem s lupou, tápu, nevím, netuším, musím se neustále ptát a pátrat. Ale pak si představím čtrnáct srpnových dní v Debrecínu, letní Maďarsko, které mě loni tak okouzlilo, a vím, že to za to stojí. Nebo v to spíš doufám.

Ten strach k tomu všemu asi patří...

(Aneb už mi bylo příliš špatně a potřebovala jsem se z toho strachu zase po čase vypsat)