5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

Srpen 2012

Když se začnou plnit sny...

31. srpna 2012 v 13:52 | Rowan |  Různá zamyšlení
Bylo to někdy cestou do Debrecínu, možná v autobuse, možná až ve vlaku, kdy mě napadl tenhle titulek. Byla jsem nabuzená, plná naděje a optimismu a s pocitem, že se mi pomalu začíná plnit sen. Ten pocit mě o pár hodin později přešel jako mávnutím kouzelného proutku a zůstal jen strach a panika a výčitky, protože mi najednou došlo, jak moc velký ten sen je a lekla jsem se, že je to až příliš. Ale ta obava už zase odezněla...

Občas mě sice ještě popadne strach, tisíce drobností se vyrojí a proletí mi hlavou a snaží se napáchat spoustu škody. Ale pak jsou okamžiky, a ty mám daleko radši, kdy mi tělem projede radost. Jako když jste zamilovaní a najednou vás ten pocit teple zašimrá a připomene se. Nemá to nic společného s hlavou a jejími starostmi, je to pocit, který ani racionální mozek nedokáže umlčet.

Jako dneska. Ráno jsem skončila s rozbitým počítačem, jelikož můj drahý Funík von Lenovo II. dofuněl a musí se mu opravit funítko (tedy máme rozbitý větrák). V hlavě se mi začalo rojit tisíce obav, nejistot, strachů - co bych dělala, kdyby se mi něco takového stalo tam? Co bych si počala? Neměla bych komu zavolat, nevěděla bych kam s tim jít, nedomluvila bych se...

Ale pak jsem šla ven. Prší, je vlastně docela ošklivo, jak by řekla většinová společnost. Na zemi už leží popadané listí, šípek je červený, o jeřabinách ani nemluvě. Začínají padat kaštany a ořechy. Podzim. A najednou se zase objeví ten pocit. Bezdůvodný, bezmyšlenkovitý. Jen čistý pocit. Podzimní Budapešť, sen a realita, oboje se pomalu stává jedním. A k tomu není třeba slov, zůstává jen čirá radost, naděje, optimismus.

Těším se. Vím, že první dny budou krušné, ale když si to opravdu připustím, tak se vlastně neuvěřitelně těším.

P.S. Pár lidí už mi trošku vynadalo, že jsem se ani nepodělila, ale druhý blog už v podstatě funguje. Jelikož jsem ještě neodjela, není tam toho mnoho, ale časem snad bude přibývat čím dál víc věcí =) budapest.blog.cz


Středověká romantika královny Richenzy

26. srpna 2012 v 23:56 | Rowan |  Recenze
Dnes, "v den svatého Rufa mučedníka, zemřel v Brně muž urozený a statečný, Jindřich starší, řečený z Lipé, o němž se často děje zmínka v předcházejícím vypravování, protože byl bohatstvím, mocí a světskou slávou nejvíce nad ostatní pány povýšen. Pro jeho smrt tolik plakala a žalostila královna Alžběta, zvaná Hradecká, že to budilo úžas všech, kdož viděli její nářek. A protože se nechtěla od něho odloučiti jak v životě, tak i v smrti, ustanovila, aby bylo jeho tělo s úctou pochováno v klášteře jejího nového založení."

A když už máme dneska takové výročí, tím spíš by bylo vhodné napsat pár slov k přečtené knížce.


Autor: Ludmila Vaňková

Název: Žena pro třetího krále
Vydání: Švarc&Šulc, Praha 2001
Žánr: Historický román

Czech Repubdislike

21. srpna 2012 v 23:23 | Rowan |  Různá zamyšlení
(Jelikož blog si dělá, co chce, pro jistotu hned v úvodu nabízím odkazy na obě videa, ve správném pořadí: Video 1 - Towards Czechia | Video 2 - Czech RepubLIKE )

Tak jsem si zase jednou nechala zvednout adrenalin lidskou blbostí.

Není to tak dávno, co zprávami proběhla informace o novém logu, kterým se bude prezentovat CzechTourism (teda společnost, která se stará o povědomí světa o Česku). Doteď používali celkem kreativní vlajku, bohužel s podtitulem "Česká republika". Teď by se mělo začít používat logo "Czech RepubLIKE". Chce se mi brečet.

Mezi poli slunečnic

19. srpna 2012 v 17:46 | Rowan |  Co den dal
Slunce je vysoko na obloze, ale přesto se už pomalu naklání k západu. Má nejvyšší čas, dny se zkracují a večer přichází čím dál dřív. Za oknem jedoucího autobusu se míhají pole slunečnic. Budínské vrchy už jsme nechali za sebou, ale krajina přesto není tak rovná jako když jsem dopoledne projížděla Velkou nížinou. Vlní se a odhaluje až nečekaně krásné výhledy. Nenápadné, nesmělé a pravděpodobně nijak jedinečné, ale přesto kouzelné. Jako ten, když jsem zvedla hlavu a unavenýma očima spatřila další pole slunečnic, s těžkými hlavami už dávno skloněnými k zemi, a z animi nesměle vykukoval maličký kostelík některé z mnoha vesnic, kolem kterých se dálnice bez povšimnutí žene. Sluneční svit nebyl čistý, ale zastřený potrhanou bílou záclonou mraků.