5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

Listopad 2012

Co potřebuju...

25. listopadu 2012 v 14:44 | Rowan |  Téma týdne
Potřebuji jíst, pít a spát. A taky psát. Ačkoliv to poslední dobou tak moc zanedbávám. Ani nedokážu vyjádřit, jak moc mě rozčiluje nedostatek psaní. A jak hlučno mám v hlavě, když nepíšu. Poslední dobou se zase snažím si aspoň zaznamenávat střípky. V naději, že se z nich třeba jednou něco zrodí.

McDonald's Logic

24. listopadu 2012 v 9:00 | Rowan |  Různá zamyšlení
Občas, když je to domu daleko a zrovna nevim, na co mám chuť, skončím u McDonalda, kde si za hloupou dvacku dopřeju první pomoc v podobě plastového cheesburgra. Ten jsem tady v Budapešti celkem radostně alternovala 250 forintovým sajtburgerem (tedy totéž, aby bylo jasno) a vesele pokračuji ve své velmi nepravidelné konzumaci. Vím, že je to strava velmi nehodnotná a je to vlastně stejné, jako bych si ke sváče schroupla plátek polystyrénu v molitanové housce, zakápnutý kečupem. Nejsem na to ani nijak hrdá, rozhodně tohle stravování nepropaguji, ale jelikož se jinak zásobuji dostatečným množstvím ovoce a zeleniny všeho druhu a o kvalitní stravu nemám nouzi (uznávám, momentální studentské stravování by se dalo zpochybnit), dovolím si to přiznat.


O snaze koupit si knihu

12. listopadu 2012 v 11:35 | Rowan |  Co den dal
Vyšla nová kniha od mé oblíbené Patricie Briggs. Další díl Alfy a Omegy, který už sice v knihovničce mám, ale anglicky a teď bych si ráda pořídila i českou verzi (už proto, abych dala vydavateli najevo, že má cenu tuto autorku vydávat). Kniha vyšla opravdu teď, kolem tohoto víkendu. V Luxoru na Chodově ji měli (bohužel jsem zaváhala a ten poslední výtisk už v neděli na regálu nebyl - aspoň mi řekli, ve kterých jejich pobočkách ji ale najdu).

Česko

4. listopadu 2012 v 14:18 | Rowan |  Téma týdne
Pamatuju si, když před pár lety byla v televizi reportáž o tom, že si někteří lidé, zejména z Moravy, stěžují na časté používání označení Česko v televizi, když se mluví o naší zemi. Tuším, že to bylo v druhé polovině 90. let, byla jsem příliš malé kuře, než abych opravdu vnímala, o čem se to vlastně mluví. Jen se mi vybavuje srovnávání pojmů Čechy a Česko.

Když jsem loni byla na praxi, zjistila jsem, jak hrozný guláš v tom deváťáci mají. Pravda, měli problém i s tím, jaký je rozdíl mezi "Italové" a "Itálie" a co tedy napsat, když po nich chci "národ". Ale to je teď vedlejší.

Nezachyceno objektivem

2. listopadu 2012 v 22:13 | Rowan |  Různá zamyšlení
Jsou chvíle, kdy trpím, že nemůžu fotit. Skučím zoufalstvím, protože tohle, tohle by stálo za fotku! Jenže sedím v autě, kolem mě hustá doprava a vážně neni šance, jak se dostat tam, no ano, přesně tam - nahoru na kopec, a vyfotit Prahu, podzimně zlatou, nasvícenou sluncem a s dramatickými černými mraky jako kulisou. Ne, musím sedět na místě a jen tiše trpět.

Málokdy se mi stane, že bych neměla po ruce foťák. Prostě proto, že vím, že jakmile jej zapomenu doma, určitě budu chtít fotit. A mobil mi nestačí. Proto u sebe téměř neustále nosím malý kompakt, jako ostatní nosí KPZetku. A ty pohledy, které občas schytávám od spolucestujících, když ho vytáhnu a namířím na zajímavý objekt - občas mám pocit, jak kdybych vytáhla pětačtyřicítku a chystala se někoho zastřelit.

Vytahuju fotoaparát vždy, když chci zachytit atmosféru, kouzlo okamžiku. Někdy ale fotografie zkrátka nedokáže zachytit všechno. Někdy ani nemůže být pořízena. Krajina za oknem jedoucího auta se pohybuje moc rychle, mám plné ruce jiných věcí, případně volantu... Někdy to prostě nejde. V takových chvílích alespoň hltám pohledem vše, co vidím. Ukládám do paměti zvlněné kopce, zlaté slunce, podzimní mlhu, pestrobarevné stromy, vesničky ponořené v dýmu, načechrané mraky zrcadlící se v klidných hladinách rybníků, silnici vlnicí se mezi poli, řady slunečnic či zlatavé obilí, modré chrpy podél cest, aleje rudých jeřabin.

Někdy nelze ani zachytit fotografií všechny vjemy - jarní vzduch, vůně kvetoucích lip, těžkost podzimního podvečeru, křik havranů, či ráno štípajcí do tváří...

Ráda fotím. Ale někdy je možná lepší, že fotit nelze. Snad abych jednou nezjistila, že jsem celý svůj život viděla jen přes objektiv a zapomněla se dívat na vlastní oči.