5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

APH: Vzkaz

27. března 2013 v 18:21 | Rowan |  Hetalia Fanfiction
Já a moje dlouze odležené myšlenky. Ačkoliv, pravda, tahle až tak stará není. Jen jedna její část, ten zbytek se objevil jednoho zrádně jarního dne, kdy jsem bloumala po Rybářské baště. A teď mi tak douchází, že původně to mělabýt scéna s Roderichem. Hm, a je z toho scéna s Prušáčkem. Možná jsem prohloupila a právě vystřílela jednu hezkou scénu na slepo, tím spíš, když se mi už zase opakuje taneční motiv v tom samém podání.
Ale snad se povídka bude i tak líbit. I když je smutná, já to vím.

Charaktery: Maďarsko (Erzsébet / Eliza), Prusko (Gilbert)
Varování: Snažila jsem se Budapešť moc nepitvat, přísahám.
Shrnutí: Gilbert přijel na návštěvu do Budapešti a tak trouchu doufá, že bude mít šanci vidět se s Erzsébet.
Časové zasazení (minutka z historie): Netuším. Přítomnost? Blízká budoucnost? Přečtěte a uvidíte sami, kam byste to přibližně zasadili.
Prohlášení: Nikoho z nich jsem nevymyslela, natož abych je vlastnila, ale když se mi dostali do rukou, neodolala jsem, abych si nehrála.

Vzkaz

Nemohla usnout. Prostě ještě spát nechtěla a ležet ve tmě v posteli ji zoufale nebavilo. Převalovala se z boku na bok a vymýšlela lotroviny tak dlouho, až ji máma přišla napomenout. S trucovitě našpulenou pusou zírala do temného stropu. Přišlo jí nespravedlivé, že její bratr ještě může dokoukat film v televizi a ona musela do postele. Nebyla přece o tolik mladší!

Ještě chvíli hloubala v ukřivděných myšlenkách, než si konečně uvědomila, že noční ticho ruší melodické pobrukování. Potichu, aby ji máma zase nevyhubovala, vstala a tiše přeběhla k otevřenému oknu. Vydrápala se na parapet a vyklonila. Několik oken ještě svítilo, důkaz toho, že opravdu nebylo vůbec tak pozdě, jak se jí maminka snažila namluvit. Za většinou z nich ale blikala televize, nebo se zdálo, že někdo zapomněl zhasnout.

Jedno okno ale bylo pootevřené a v kuchyni se svítilo. Mladá žena nejspíš něco pekla, točila se kolem linky, připravovala ingredience a postupně je smíchávala v míse, jen tak, ručně za pomoci měchačky. Holčičku to kdoví proč pobavilo, protože vedle stál mixér a nebylo nic příjemnějšího, než si ušetřit práci. Aspoň maminka to tak vždycky říkala. Ale zdálo se, že ta, kterou pozorovala, jakoby měla nekonečné moře času. Nejspíš takhle pozdě večer nikam nepospíchala a cílem bylo zabavit se u vaření, ne mít rychle hotovo.

Dívenka se pohodlněji usadila a dál sledovala kuchyňské divadlo, doprovázené pobrukováním, které pomalu přešlo ve zpěv. Pokyvovala si hlavou do rytmu a skoro se jí chtělo si začít taky zpívat. Znala tu písničku dobře, tak jako snad každé dítě. Obyčejná lidovka, ale v podání kuchařky zněla tak hezky. Jenže než si stačila začít aspoň pobrukovat, písnička se změnila. Nebo to možná byla ta samá? Zmateně nastražila uši a snažila se porozumět slovům. Zdála se jí stejná, melodie byla podobná, ale přesto už nezněla jako předtím.

Z jejího urputného přemýšlení ji ale vyrušil pohyb dole na dvoře. Znovu se trochu vyklonila, aby líp viděla a s tichým vypísknutím si rychle přitiskla dlaň přes pusu. Postavy se lekla, ale nemusela kvůli tomu vzbudit půlku domu. Nebo spíš - nemusela na sebe upozorňovat mámu.

Zdálo se, že neznámý návštěvník je uhranutý zrovna tak jako ona. Jen stál a díval se nahoru, ve tmě nedokázala rozeznat, jestli je to muž nebo žena, jen světlé vlasy zářily do noci. Byla zvědavá, na co čeká. A trochu netrpělivá. Proč tam pořád jen stojí?

Z vedlejšího pokoje se ozvalo skřípání židlí. Poplašeně se ohlédla ke dveřím, vyděšená, že by jí tu rodiče našli, ale za chvilinku se zase rozhostilo ticho a světlo z pode dveří zmizelo. Oddechla si a opět se vyklonila z okna. Na dvoře ale už nikdo nebyl. Zmateně a zklamaně se rozhlédla po pavlačích, když ho konečně zahlédla u dveří mladé sousedky. Šel přímo za ní? Vyklonila se ještě víc, div neprostrčila hlavu ochrannou mříží a naslouchala, co si řeknou.

Byla ale zklamaná, návštěvník jen dál stál před dveřmi, naslouchal zpěvu, který nic nevyrušilo - jí nehrozilo, že jí odhalí rodiče, a ani se nehnul. Netušila, o co mu jde. Nakonec se jen sehnul, položil něco před dveře, zazvonil a rychle zamířil pryč. Proběhl kolem ní tak rychle, že jí málem urazil nos. Snad nechtěl, aby ho žena viděla.

Když se po pavlači rozlilo teple zlatavé světlo z předsíně, dusot na schodech už dávno odezněl. Mladá žena se zvědavě rozhlédla kolem a až nakonec se podívala ke svým nohám. Na okamžik zaváhala, nevěřícně a zmateně se dívala na chrpovou kytici ovázanou bílou stuhou, než se konečně odhodlala ji zvednout. Překvapivě klidnými prsty otočila maličkou kartičku, která byla ke kytici přivázaná a neubránila se pousmání, když si přečetla vzkaz.

***

Slunce stálo vysoko na nebi. Další letní den s průzračně modrou oblohou, na které nebyl ani mráček. Těžkým vzduchem vonícím městem pohnula akorát voda z nespočtu fontán. Z těch se pravidelně stávaly oázy osvěžujícího odpočinku. A kdo si nestačil zabrat místo v jejich blízkosti, utíkal alespoň k řece. Dunaj se líně valil a v jeho vlnách se zrcadlilo ospalé město.

Dokud ho nespatřila sedět ležérně rozvaleného na jedné z laviček, s lokty zaháknutými o opěradlo, nepřipustila si, že se po něm rozhlíží. Netušila, kde ho hledat a jestli vůbec má. Koneckonců ve vzkazu nic takového nebylo. Jen že bude pár dní ve městě. V hlavě se jí neustále střídala naděje a úmyslné přehlížení. Čekal snad, že se za ním požene a prohledá všechny kouty, jen aby ho pozdravila?

Jenže teď tu stála a dívala se přímo na něj, s klidným láskyplným úsměvem vyvolaným opětovným setkáním. Nedokázala na něj zavolat ani ho na sebe jinak upozornit. Věděla, že jakmile o ní bude vědět, už si nebude moct dovolit podobné projevy sympatie, protože by si jí okamžitě začal dobírat.

Nejspíš vycítil její upřený pohled, který ho musel pálit v zátylku, a zvědavě se otočil. Chviličku mu trvalo, než mu došlo, kdo se na něj dívá. Zakřenil se a prudce na ní zamával. Mávla v odpověď, aby věděl, že si ho všimla - jak kdyby to do teď nebylo jasné, a zamířila k němu do stínu košatého stromu.

"Čekáš dlouho?" zeptala se zdánlivě nesmyslně.

"Na tebe čekám celý život," začal si ji ihned dobírat a jakmile si sedla, chytil jí kolem ramen a přitáhl si jí blíž, aby ji políbil na tvář. "Má milá Lizie, proč jsi mi nikdy neřekla, jak je Budapešť hezká?"

Udiveně povytáhla obočí.

"Pravda, pravda, vlastně jsi o ničem jiném nemluvila," opravil se rychle se smíchem.

"Konečně ses přijel přesvědčit?" zeptala se místo odporování té výsměšné nepravdě.

"Uznej, že už bylo na čase!"

"Samozřejmě," přikývla. Přestože ho tak ráda viděla, cítila se zmatená. Nechápala, co tu dělá. Proč teď? A proč nedal vědět předem?

Po krátké odmlce se na ni znovu podíval. Pořád se vesele usmíval, ale přesto se za tím úsměvem schovávala vážnost.

"Proč tu jsi?" zeptala se přímo.

Okamžik jí ještě hleděl upřeně do očí, než konečně otočil hlavu a kývl směrem k výletní lodi, která před chvílí zakotvila u jednoho z mol. Právě z ní vystupovala skupinka seniorů.

Erzsébet se kdoví proč rozesmála. "Dal jsi se na dobrovolnickou činnost?" Nic jí nepřišlo neuvěřitelnější, než Gilbert ve společnosti starých lidí. S trochou nadsázky by mohla říct, že staré lidi nenáviděl. Samozřejmě s výjimkou Starého Fritze. Vždy a za všech okolností se držel mladých pánů, jejichž největší zábavou byla divoká honitba. A bylo celkem jedno, zda kořistí byla nebohá laň nebo dívky u brodu. Hlavně ať nám žilami teče život! Vždycky to vysvětlovala tím, že oni sami měli někdy pocit, že ani nežijí, jen sledují ostatní a čekají kdoví na co.

Na její smích nic neřekl. Jen se dál díval na skupinku. "Vidíš toho v modré košili? Bílé vlasy, modrá košile, šedivé kalhoty..."

Přikývla, ale pak jí došlo, že to nestačí. "Vidím."

Starý muž možná vytušil jejich pohled tak, jako předtím Gilbert ten její. Zvedl hlavu a zamával. Gilbert mávl v odpověď. Na další posunky reagoval tím, že si přitáhl vedle sedící ženu blíž a nad hlavou udělal gesto, které nemohla vidět, ale kvůli kterému se starý muž spokojeně zazubil.

"Umírá," řekl Gilbert přes zdánlivě panující veselí. Erzsébet nepustil.

Nechápala. Dívala se na cizí lidi a nechápala, jak to celé souvisí s jeho návštěvou. Co on má společného s tím mužem?

"Před časem zjistili, že má rakovinu. Bude mu devadesát, operace by neměla cenu. Nese to celkem statečně. Občas si dělá srandu, že když přežil čtyřicet let komunismu, nějaká rakovina ho zdolat nemůže. Ale všichni víme, že je to lež. Spíš už se smířil se smrtí."

Odmlčel se, protože starý muž se vydal k nim. Na svůj věk nevypadal. Tělo držel překvapivě vzpřímeně a vzdálenost mezi nimi zkrátil podivuhodně rychle.

"Jdeme se najíst, chlapče. Přidáš se k nám nebo si radši budeš dál užívat toho protivného vedra? Samozřejmě tvá pohledná přítelkyně je zvána také," usmál se na ženu. "Aspoň by průměrný věk u našeho stolu nepředstavovalo čtyřmístné číslo."

Gilbert se smíchem odmítl. Chvíli počkal a ještě jednou mávl na rozloučenou, než pokračoval.

"Chtěl procestovat celý svět. Nakonec se smířil s Evropou. Celý život strávil doma, jednou byl prý někde u moře. Navrhl jsem mu, aby sem jel až na konec."

"Proč tě vozí s sebou?" zeptala se, místo by se zajímala, proč právě Budapešť byla poslední na seznamu.

"Myslí si, že jsem jeden z jeho synovců nebo prasynovců. Jeho sestra byla továrna na caparty. A některé z jejích dcer zrovna tak. Nemá přehled o tom, kdo je kdo, jeden navíc se v tom ztratí."

"Na stará kolena jsi zatoužil po rodině? Proč on?"

Konečně k ní zase otočil hlavu a levý koutek se mu zkroutil v pokřiveném úsměvu. "To víš, jednou mi zachránil krk, když po mě šli fízlové. Trochu jsem je provokoval," zatvářil se nevinně. "A nebo neměli smysl pro moje umělecké vyjádření na té hezké zdi, co nám s bráchou postavili ve městě."

Bezděčně zakoulela očima. Sice pořád nechápala, co ho přimělo ho teď vyhledat a připojit se k němu na cestě, ale Gilbertovy motivy byly občas tak nepochopitelné, že možná nemělo cenu se ani snažit. Prostě to udělal, seděl vedle ní a ona ho ráda viděla.

"Takže jsem si říkal, že si trochu prohřeju kosti a pojedu s ním. Víš, jaká je zima u Baltu," natáhl před sebe nohy a nastavil obličej slunci, které už na obloze popošlo tak daleko, že na ně přes strom vidělo.

"S Baltem se to tu nedá srovnávat," přikývla vážně. "A taky tu celé dny nevysedáváme na lavičkách."

"Ne?!" zděsil se naoko. "A já doufal, že jste to pochytili třeba od Italů nebo tak. Co odpolední siesta?"

Místo odpovědi ho už dávno popadla za ruku a vyskočila na nohy, přičemž ho bezohledně táhla za sebou. Dvěma rychlými kroky s ní srovnal tempo, vykroutil svou dlaň z jejích prstů a chytil ji kolem pasu. "Takže co mi tu ukážete, slečno? Co jsem podle vás ještě neviděl?"


Nic mu neukazovala. Nikam ho nevedla. Chodili bezcílně městem, od jedné fontány ke druhé, přebíhali ze stínu do stínu a upíjeli ledovou tříšť. S dětskou radostí obíhali kolem fontány a snažili se přimět všechny trysky, aby aspoň na okamžik zůstaly v klidu, ale nikdy nebyli dost rychlí a voda se zase neodbytně objevovala mezi lesklými dlaždicemi, které ani na prudkém slunci nedokázaly tak rychle oschnout.

Loudavě přešli řeku, v jejíž blízkosti bylo o poznání příjemněji. Zklamala ale jeho sebevědomé očekávání, se kterým si akorát brousil nějakou peprnou poznámku, když nezamířila nahoru na hrad. Schovali se v zámeckých zahradách, skrytých a nepřístupných veřejnosti, jen sami dva v zeleném tichu nad třpytivou řekou. Smál se jí, když paklíčem otevírala zamčenou bránou, protože se tvářila jako zloděj, který jde ukrást přinejmenším korunovační klenoty. Znal tenhle její výraz dobře, ale tak dlouho ho neviděl, že když se teď na její tváři objevil, připomnělo se mu několik dětských vzpomínek najednou.

Dlouho do noci seděli ve stínu stromů, i když slunce už dávno nesvítilo. Pozorovali rozsvěcující se město, smáli se a vyprávěli si jednu historku za druhou. Občas mlčeli. Když se ale jedna taková tichá pauza už příliš protáhla, vyskočila z ničeho nic na nohy a vedla ho zase konečně o kus dál.

Nechtělo se mu ji následovat. Chtěl zůstat na věky sedět tady v tom příjemném tichu a klidu, najednou k smrti unavený tím nekonečným životem, který měl za sebou. Kdyby to byl kdokoliv jiný, nechal by ho odejít, ale kvůli ní se překonal a následoval ji, ač nerad.

Na hradě v tu dobu už bylo ticho. Všichni zvědaví turisté dávno odešli - ochutnávat horké noci ve víru pešťských barů, někteří se už možná uchýlili do bezpečí svých hotelů, aby načerpali sílu pro další letní den. Zůstali tu jen oni dva a záře nespočtu reflektorů, v jejichž světle se noční město impozantně vyjímalo. Schovávali se ve stínech a navzájem se lekali, dokud se smíchy dokázali udržet na nohou.
Konečně mu ale vběhla do náručí, v domnění, že on se schovává na druhé straně, než kam utíkala. Vůbec si ho nevšimla dokud přímo do něj nevrazila. Zachytil ji a bezděčně se s ní zatočil kolem do kola, div neupadli. Zase jí postavil na zem.

Smích náhle opadl. Zvážněli, ani nevěděli proč. Zase se mezi ně vnutil ten podivný pocit z odpoledního setkání. Zazubil se na ní, přesně tak jak měl ve zvyku, když chtěl protivníka přesvědčit o tom, že je vše v nejlepším pořádku a on je tu vítězem. Nezapomněl, že proti němu nestojí nepřítel ve zbrani, ani že to je ona, která ho zná skoro nejdéle. Prostě ji zkusil oklamat a nepřekvapilo ho, když selhal.

Zkusil to proto jinak a pořád s tím samým úsměvem ji chytil do ukázkového tanečního držení. Nebránila se, když se s ní začal točit a na chvíli se znovu smála.

"Nechápu, jak jsem kdy mohla uvěřit, že neumíš tancovat," zakroutila hlavou se smíchem.

Ve skutečnosti si to svého času mysleli všichni. Byla to lež, kterou vymyslel on sám. "Víš, o kolik jednodušší bylo odbývat všechny ty šeredné vévodkyně, když se bály, že jim pošlapu střevíčky?"

"To ale není zrovna lichotivá vizitka mladého muže u dvora," rýpla si.

"Mladý muž byl zatraceně dobrý válečník, chlap se má umět ohánět mečem, po parketu ať si krouží neschopná princátka," vrátil jí dobře mířený dloubanec, až se na něj ošklivě zamračila. "Dobře, dobře, nebudu mu křivdit," rozhodl se nakonec k přiznání. "Stejně za to může on, že jsem se to nakonec přeci jen naučil. A ty," dodal poťouchle.

Zmateně se na něj podívala.

"Je to tak. Zapřísahal mě, že mě nechá si s tebou zatancovat, až když se to pořádně naučím. Moc dobře věděl, jak mě opravdu donutit, abych mu na Kongresu neudělal ostudu. Ale hlavně si nechtěl nechat kazit tak prkennou žačku, se kterou už ztratil tolik času..."

"Kecáš!" obořila se na něj okamžitě.

"Kecám a ty se roztomile zlobíš. Jako vždycky, Lizie. Kdo by se byl nadál, že ti jednou bude vadit kritika tvého tanečního umění!"

"Daleko víc mi vadí, že mi nechceš říct pravdu," vmetla mu místo sebeobrany.

"Řekl jsem ti ji!" zatvářil se naoko překvapeně.

"Ty toho navykládáš... Možná i pravdu, ale rozhodně ne celou," pokračovala. "Znám tě, proboha, nejsi samaritán, co se jen tak rozhodne s někým cestovat, jen z nějakého pochybného důvodu-"

Nenechal ji domluvit. Náhle ji políbil, v touze ji umlčet a neposlouchat výčitky a pravdu. Znala ho. Samozřejmě, že ho znala. Věděl od samého začátku, že mu neuvěří, dokud jí neřekne celou pravdu. Celou. A polovina z ní byla už v tom polibku.

S její hlavou ve svých dlaních si vychutnával prchavý okamžik letní noci. Po divoké vášnivosti jejich dřívějších polibků nezůstalo ani památky. Tenhle byl něžný a téměř opatrný, jakoby se bál, že se mu pod rukama rozplyne. Nebo se možná bál o sebe.

"On je poslední, Liz," vydechl jednoduše, když konečně pustil její rty. "Poslední, kdo se nenazývá Němcem, ale Prusem."

Dívala se na něj zmateně a nevěřícně. Nechtěla rozumět tomu, co jí to říká. Nechtěla vidět, že i on, on Gilbert, má v očích slzy, které se ale nikdy nepřelily přes okraj. Dech se jí na okamžik zadrhl, než ho znovu popadla s hlubokým nádechem. Poslední. To slovo bylo vždycky hořké, ale teď jí na jazyku ztrpklo ještě víc. Poslední...

Najednou ho viděla v novém světle. Až teď si všimla drobných vrásek v koutcích očí, které ji trpělivě sledovaly. Trpělivě... Gilbert a trpělivost. Šlo někdy něco méně dohromady než on a trpělivost? S jeho horkou hlavou to bylo vyloučené. Bylo to stejně vyloučené jako něžné polibky. A přesto jeden takový ještě stále cítila na rtech.

Znovu se k ní sklonil, ale tentokrát si jen opřel čelo o její. Stáli proti sobě se zavřenýma očima, tišší a vyděšení tou náhlou pomíjivostí, která provázela jejich životy od nepaměti, ale až dosud je jen zdánlivě netečně obcházela. Teď tu byla skutečná a téměř hmatatelná.

"Musím jít," řekl z ničeho nic a odtáhl se od ní.

Zmateně zamrkala a chtěla se zeptat proč a kam a co se děje tak najednou. Ale nedal jí příležitost. Než stačila vyhrknout alespoň jednu z těch otázek, naposledy se na ní zazubil, otočil se na patě a zmizel. Vyběhla za ním z podloubí, dokonce na něj zavolala, když se zarazila na vrcholku schodiště, po kterém sbíhal. Ale přesně ve chvíli, kdy se k ní otočil, možná aby jí odpověděl, zhasly silné reflektory a náhlá tma ji na okamžik oslepila. Když si její oči opět přivykly, už ho nikde neviděla.

Zůstala tam stát, sama, zmatená, roztřesená a k smrti vyděšená, že ho viděla naposledy.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 karin-photo karin-photo | E-mail | Web | 27. března 2013 v 18:50 | Reagovat

Máš luxusní záhlaví. Jen už by to chtělo udělat "nádech" jara :-)

2 Haily Haily | 28. března 2013 v 10:13 | Reagovat

Krásně píšeš, Rowie! n_n A máš NÁDHERNÝ design blogu teď :D

3 Rowan Rowan | Web | 28. března 2013 v 10:54 | Reagovat

[1]: Rozkaz, kapitáne.

[2]: Děkuju =) A jsem ráda, že se líbí nový vzhled, včera mě potrápil :D

4 Karin-photo Karin-photo | E-mail | Web | 28. března 2013 v 12:23 | Reagovat

[3]: Ty jsi blázínek :D Musím dodat,že teď je úplně božííí :-) Tak tady budu chodit s radostí :-P

5 YamiKisara YamiKisara | E-mail | Web | 28. března 2013 v 19:42 | Reagovat

Já tě zastřelíííííííím!

Nádherný...i když smutný...

6 glace-chan glace-chan | Web | 25. května 2013 v 12:47 | Reagovat

Úžasná povídka, ten konec mě doopravdy rozbrečel, vážně se mi moc líbila, nemám co vytknout. Mě se prostě strašně líbí všechny ty melancholické pvídky... =)

7 Rowan Rowan | Web | 19. června 2013 v 21:35 | Reagovat

[6]: Děkuju, jsem moc ráda, že se ti líbila n.n

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.