5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

Výročí

9. května 2014 v 1:10 | Rowan |  Různá zamyšlení
Uvědomuju si, že ten den se slavilo výročí daleko významnější, nejen pro naší drahou českou zemi. Pro mě to ale ten rok byla obyčejná středa, všední den jako každý jiný. Ráno jsem se poprala s maďarštinou, pak jsem úspěšně přežila hodinu antisemitismu, při které jsme se na sebe snažili moc nekoukat, protože jinak bychom se smáli, a odpoledne jsme šly s Dominikou do Arkád u Kerepešského hřbitova. Nakupovací náladu jsem schladila prvním mojitem toho roku. Nějaká husa do mě ale vrazila tak, že mojito skončilo na zemi. Ani to mi ale náladu nezkazilo, když jsme s kamarádkou zakotvily na Alžbětině náměstí v centru města, slunce svítilo, tráva už dávno proschla od těch pondělních přívalů deště, které málem vyplavily i metro, a mě hlavou letěla nekonečná řada myšlenek.



Nakonec jsem jich část Dominice řekla. Alespoň tu část o tom, že mě některé věci v životě štvou. Řekla jsem to poprvé nahlas a jakobych si to díky tomu konečně skutečně uvědomila. Takhle to dál nešlo a já s tím musela začít něco dělat. A krok číslo jedna spočíval v naprosto spontánním napsaní, jestli se večer neuvidíme.

Vlastně to byla první pořádná večerní akce, které jsem se účastnila. V kampusu školy, pivo teklo proudem, já ucucávala nějaký sladký koktejl a byla jsem ráda, že mě nenechal dlouho čekat, protože být sama v davu cizích lidí je něco, co mě neskutečně deptá. Ale přišel a přišel překvapivě brzo. V první chvíli si mě nevšiml, ale když jsem se k němu zezadu připlížila a bafla, smál se a objal mě na uvítanou. Vlastně mi dal pusu na tvář, kvůli které jsem se hloupě usmívala ještě několik minut.

Seděli jsme tam sami snad tři hodiny. Povídali si, smáli se, pili a užívali si hezký večer. Než nás našla Dominika, už ve značně veselém stavu. V tu chvíli jsem ji nesnášela, protože to kazila. A on se nechal klidně strhnout a dokonce souhlasil s tím, že jí doprovodí na tramvaj. Já to nekomentovala, ale bylo mi líto, že nedoprovodí mě. Dokud nepřišel s tím, ať jdu taky, že pak odvede domu i mě. Dominika musela být opilejší, než působila, když jí nedošlo, jak nesmyslné je doprovodit ji na tramvaj a pak doprovázet mě celou tu dlouho cestu zpátky zase ke škole a ještě dál. Vždyť jsem mohla pohodlně popojet s ní, vždyť... Jsme opilí, to je jedno, jeď domu. Našťouchali jsme ji do noční tramvaje a vyrazili na cestu zpátky.

Detaily časem vyprchají. Pamatuju si už jen drobnosti - hrál uraženého a nemluvil se mnou a pak se smál, že takhle dlouho zticha nevydržel v něčí společnosti snad nikdy. Pak mě objal kolem ramen a já ho chytila v pase a šli jsme spolu nočním městem, byly tři ráno a všichni spali, všední den umlčel i věčně hlučné studenty. Něco řekl a já podotkla, že to znělo hezky. Rozpovídal se ve svém jazyce a já nábožně naslouchala, než mi došlo, že mi dělá přednášku z historie. Smáli jsme se.

Kousek od domova se najednou vrátil k tomu, co se stalo v pondělí. Nevím, kdy to mezi námi začlo poprvé tak zvláštně jiskřit, ale to pondělí jsme strávili celý den spolu, tvrdili jsme, že se učíme, ale víc jsme toho namluvily než přečetli, utíkali jsme společně před deštěm, byli jsme spolu na jídle, ukázal mi tajná zákoutí knihovny, kde se nacházeli honosné komnaty a mě tehdy uklouzlo pár slov, která naštěstí neslyšel. Jenže to, když jsem ho omylem vzala za ruku, toho si všiml. Neudělala jsem to úmyslně. Chtěla jsem ho umlčet a přetáhnout přes přechod, ale najednou jsme měli propletené prsty a já tomu nemohla uvěřit do té chvíle, kdy se zeptal, jestli to dělám často a já ho vyplašeně pustila. Vlastně to bylo poprvé od doby, kdy jsem v osmnácti já chytila za ruku svého tehdejšího přítele a s tím to dopadlo vážně tragicky. Tuhle vzpomínku jsem v danou chvíli vážně nechtěla.

Teď si na to pondělní "nedorozumnění" vzpomněl a začal si mě znovu dobírat. Tak dlouho, dokud jsem nesebrala odvahu a nechytila ho znovu. Pak se mě zeptal, jestli spolu flirtujeme nebo co to vlastně děláme. A já souhlasila, že možná jo. Ještě pár kroků jsme ušli, než se ke mě najednou otočil a políbil mě. Stáli jsme v tichém srdci tichého města, ručička na věži kostela už se přehoupla přeš dvanáctku a začala odměřovat čtvrtou hodinu od půlnoci a já zamrzla na místě, neschopná pochybu a neschopná reakce.

Přelila se přese mě vlna paniky, která mě znehybnila tak dlouho, dokud jsem se nezačla třást. Pustil mě a podíval se na mě, zmateně a nechápavě a pak mě objal. Držela jsem se ho pevně a s nosem zabořeným v jeho krku jsem nechala všechen ten strach pomalu odplout. A když byl pryč, odtáhla jsem se a políbila ho tentokrát sama. A svět se doslova zastavil v tom jediném okamžiku a zadržel dech a nevěřícně zíral, jak zvedám nohu a překračuju stín, který mě doprovázel jako noční můra už několik let. Najednou jsem z toho stínu vystoupila a bylo to jako vynořit se na hladině a konečně se zhluboka nadechnout. Bylo to přirozené a krásné a tak strašně samozřejmé.

Nikam dál to tu noc nezašlo. A ani nikdy jindy. Jen jsme stáli na ulici před mým domem a líbali se a hřáli se v náručí toho druhého a dobírali se navzájem. Smáli jsme se a tulili a bylo to to nejkrásnější svítání, jaké jsem zažila. S novým dnem přicházel doslova nový život. Lichotil mi, šeptal mi krásná slova a přesvědčoval mě o tom, že jsem nádherná. Byl to on, kdo mě naučil držet hlavu hrdě zvednutou. A byl to on, kdo mi tou jedinou nocí úplně změnil život. Protože jak jsem tam tak stála, najednou jsem věděla bezpečně to, co jsem si uvědomila už odpoledne - takhle už dál žít nechci. Nechci. Nechci mít ve své hlavě cizího člověka, nechci... už se víc bát.

Co pro mě bylo tu noc nejdůležitější? Že když jsem řekla, že nic nebude, respektoval to a nic nebylo. Moje ne mělo plnou cenu a nikdo ho nezpochybňoval. Nikdo se nesnažil ho změnit a zvyklat moje přesvědčení. Jen mě znovu políbil a přivinul blíž.

Nic víc mezi námi nikdy nebylo. On byl ten rozumný, kdo usoudil, že za dva měsíce se rozjedeme každý na jiný konec Evropy a bylo by to šílené. Nemluvě o slečně, která ho doma vlastně čekala. Což ale nezabránilo tomu, abychom se i nadále střetávali, vídali se a využívali každého nesmyslného důvodu obejmout se. Když jsme se nad ránem vraceli z baru, držel mě kolem ramen, prsty propletené s mými, kreslil mi v dlani palcem kolečka a občas mě políbil do vlasů. Žádný jiný polibek už nikdy nebyl. Díval se na mě se zoufalstvím, stejně jako já na něj. Držel mě v náručí tu noc, kdy jsem se poprvé skutečně opila, zpíval mi tehdy ukolébavku a odvedl mě až domu, kde jsme nakonec zůstali stát hodinu sami v tmavé místnosti a jen jsme se objímali a šeptem si vyříkávali tisíce věcí. Pak odešel a příště mi zase do ucha pošeptal, že jsem krásná.

Je to už rok a přesto toho člověka pořád miluju. A vždycky budu. Je to někdo, kdo mě změnil, kdo mi ukázal, jak krásně může být. Někdo, kdo mi vrátil naději a důvěru v sebe sama i v ostatní, kdo mě naučil věřit zase lidem kolem sebe a nechat je přijít blíž a vědět, že když řeknu ne, bude to respektováno. Je to člověk, díky kterému jsem dneska tam, kde jsem. Jakkoliv je můj život teď hektický, teď bezpečně vím, že ho žiju. A každé naše malé "chybíš mi" je pro mě potvrzením toho, že on to přese všechna svá rozumná rozhodnutí tehdy cítil úplně stejně.

Jen mě občas děsí ten pocit, že pokud máme každý na světě svou druhou půlku - co když on je ta má?


Mám s ním spojených tisíce písniček, krásných, klidných i živelných. Ale tahle jediná anglická, vnucená radiem v autobuse, dokáže vyvolat všehcny ty pocity v naprosto dokonalé podobě.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Natas Natas | Web | 9. května 2014 v 7:36 | Reagovat

Přečetla jsem to, docela se mi to líbilo až na to zjištění, že má přítelkyni, ke které se zřejmě vrátil a kterou také líbal, objímal a tak dále. Z tohodle důvodu bych do toho osobně nešla, nedělala bych nic, co bych nechtěla aby mi dělal někdo jiný a to je ubližoval. Pokud od je ta tvá polovina, což být může a přesto si jej nechala odejít, možná se ještě někdy střetnete a nebo to tak mělo být.

2 Rowan Rowan | 9. května 2014 v 8:01 | Reagovat

[1]: s tou slecnou to bylo komplikovane. Oni spolu v tu dobu nebyli. Respektive - nebylo to z jeho strany podvadeni,ale byla to motivace byt rozumny. Asi tak.

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 9. května 2014 v 9:42 | Reagovat

Je moc fajn, že takoví lidé existujou. Taky mám podobnou "druhou půlku", o které vím, že s ní nemůžu a nejspíš nikdy nebudu moct být, ale právě to vědomí, že existuje, je pro mě z mnoha důvodů důležité. Jen druhým lidem bez podobné zkušenosti se to někdy obtížně vysvětluje.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.