5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

Kafkárna

21. srpna 2014 v 15:41 | Rowan |  Různá zamyšlení
Poprvé jsem se do podobné situace dostala po maturitě. Na gympl jsem šla, protože "co jiného bych měla dělat", žádnou speciální vášeň jsem neměla, tak se ještě na čtyři roky zašiju. Pak ale přišlo rozhodování, co dál. A já zoufale nevěděla. Lásku k historii zničila píle dvou profesorů během čtyřletého studia, veškerá snaha byla rozdupána tím, že i když se člověk sebevíc snažil, známky to neprokázaly a tak se po chvíli prostě přestal snažit a známky měl stejné. Nevěděla jsem, čím chci být "až vyrostu", jenže problém byl, že teď už bych to pomalu měla začít vědět.



Nakonec jsem se uchytila na studiu masové a mediální komunikace. Konečně jsem pochopila, že se učím pro sebe a ne pro hloupé známky a že to má svoje kouzlo a že mě to baví. Začla jsem chtít víc, vrátila se mi láska k historii, která mě nikdy neopustila, jen byla těžce zadupaná do země. Uvědomila jsem si, že by mě bavilo učit a na magistra jsem přestoupila na peďák.

Jenže pak jsem odcestovala. Ochutnala jsem svobodu širokého světa a ještě víc si uvědomila, že nedokážu hned po škole nastoupit do nejbližší základky a tam zůstat dalších padesát, šedesát let, dokud se neodkulim do důchodu. Na to je přece času dost, až budu mít rodinu a děti a budou se hodit školní prázdniny (dá-li nějaká ta vyšší moc a nějaká rodina vůbec někdy bude). A zkušenost z realitky zase říkala, že práci v kanceláři psychicky nezvládám.

Ale co dál? V září mě čekají poslední státnice, pak mám pár měsíců na napsání diplomky a v listopadu (jak mi maminka radostně připomíná) se na mě vrhne stát a začne ze mě ždímat sociální a zdravotní. A já potřebuju peníze a nevim, zatraceně nevim, co se svým životem.

Včera mi došlo, že odpověď mám přímo před nosem. Žiju v tom prostředí celý život, je to kombinace práce s lidmi a historie, proč si sakra neudělat průvodcovské zkoušky a nezačít pracovat v tomhle oboru? Po několika vtipech, že mě mezi sebe nechtějí, maminka dneska přišla s tím, že už jsem přece měla dávno začít minimálně brigádničit v tomhle oboru, že bych teď už měla nějakou praxi a že stejně všichni věděli, že to moje učení je nesmysl a jestli to jako dám s angličtinou. No a co v maďarštině? No, dcery kolegyň se v tomhle pohybují už od sedmnácti, to máš minimálně pět let skluz, teda... (Moje maminka je expert na to, jak mi dodat elán a chuť vůbec něco začít. Pár vět a já tu sedim jak hromádka neštěstí s pocitem, že jsem totálně k ničemu, nic neumim, nic nevim, nemám v ničem praxi, všechno jsem zanedbala, jsem stará, neschopná, nikdo mě nechce a o co se tu vůbec snažim. )

Ale začíná se to jevit jako to nejlogičtější řešení. Kdykoliv se snažím hledat práci na různých serverech, buď skončím na tom, že nemám dostatečně dlouhou, minimálně tříletou praxi, nebo mě polije pot a hrůza z toho, že by se nade mnou zavřela voda pracovního procesu v přesně nalinkovaných pokynech. Drtí mě to a když se nad tím tak zamyslím, celý život sleduju mámu, která přesně tomuhle unikla s úplně stejnou hrůzou, jakou teď pociťuju já, takže vlastně možná je to genetika a ani za to moc nemůžu.

A pro pobavení? V neděli jsem ve své mizérii z hecu poslala životopis jedné španělské firmě na učení angličtiny ve Španělsku. Neslibovala jsem si od toho nic, nečekala jsem ani odpověď. A zítra mám skype-pohovor a vůbec nevím, co z toho bude. Možná vůbec nic, na druhou stranu představa dodělat tady povinnosti a v lednu se vážně sebrat a prostě ještě někam odjet pracovně, na zkušenou, se mi jeví jako dobrý cíl. Jenže co do toho ledna? učit, učit, učit - češtinu a angličtinu a mezitim si zkusit udělat průvodcovské zkoušky...

Ach jo, ze všeho mi hrabe a mám pocit fakt absolutní bezmoci. Ale už jsem se aspoň vypsala z té své slavné mizerie.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 womm womm | E-mail | Web | 21. srpna 2014 v 16:49 | Reagovat

Zaujímavá situácia. Mimochodom to zašívanie sa je super voľba :D Zašil som sa svojho času podobne. Tvoju situáciu TI nezávidím a som rád že mňa ešte pár rokov na univerzite čaká. Ale zdá sa mi, že si vyberáš dosť zaujímavé riešenia tak Ti len držím palce a dúfam, že Ti to výjde. :)
(P.S. Článok bol napísaný pekne, ľahko sa mi čítal. Nemám čo skritizovať ^^)

2 Lokusta Lokusta | E-mail | Web | 21. srpna 2014 v 16:49 | Reagovat

Máš to ťažké. Človek sa musí pozerať do budúcnosti už na škole, nech je to akokoľvek ďaleko. Osobne bojujem o to, aby som mohla pokračovať tretím stupeň, hoci mám pred sebou ešte celý druhý. Treba začať, čo najskôr. Držím palce s pohovorom.

3 Adina Adina | Web | 21. srpna 2014 v 17:19 | Reagovat

Před takovým rozhodnutím: Co vlastně dál, se ocitne každý a někdo i několikrát za život (před střední, před vysokou, před vybíráním pracovního místa) a každý se s tím musí poprat... Já zatím taky nemám jasnou představu, jak strávím zbytek života (myslím tím nějaké povolání) a to už studuju vysokou :-D

4 Zítra Zítra | Web | 21. srpna 2014 v 21:16 | Reagovat

Milá Rowan!
Jsem moc ráda, že nevěříš předsudkům lidí, co si myslí, že každej musí mít život jak nalinkovanej. Naopak je ti k dobru, že o svém osudu uvažuješ  a zkoušíš. To, že si nezačala brigádničit v oboru v sedmnácti, ale začneš o pět let později, ti bude jedině k dobru, protože na rozdíl od těch sedmnáctiletých jsi bohatší o pět let životních zkušeností: umíš lépe jednat s lidmi, umíš jazyky jaké ony ne, znáš více z kontextu historie a hlavně jsi mladá žena s určitým názorem na kulturu a ne poloviční dítě, co se umí naučit text jako cvičená opička. Toto všechno ti bude velmi k dobru, protože se vyvaruješ začátečnických chyb, od špatného výběru místa práce, nastavení mizerných pracovních podmínek, tápání v  neobvyklých společenských situacích... jistě, určitě komplikace přijdou, ale budeš mít větší naději je překonat.
Věřím ti. Neboj se.
Nastuduj si co nejvíce o památce, kde by sis přála pracovat, a svoje nadšení jdi osobně a drze předvést pokud možno nejvyššímu představenému instituce, k jakému se dokážeš dostat. (Pokud možno, aby to byl muž) Čím vyšší funkce, tím mívá větší nadhled a velkorysost. Navíc který muž dokáže odmítnout pomoc 22-leté nadšené stážistce, co zbožňuje právě tu památku, kterou on má na starosti?! Dobře to dopadne, vem sebevědomí, šarm do ruky, a nenech se odradit! I  kdyby to nevyšlo, jen tě to posílí, pochopíš a ponaučíš se, zkusit můžeš zase o dům dál.
Pac a pusu.

5 Únorová Únorová | E-mail | Web | 21. srpna 2014 v 23:29 | Reagovat

Držím pěsti!
S tím gymplem jsem na tom podobně. Nevěděla jsem co se životem, nic mě nebavilo, tak jsem se rozhodla uklidit na 4leté všeobecné gymnázium plné snobských dětiček a jejich podplacených učitelů/rodičů. Neodkážu si představit, jak tam dělám maturitu.
Každopádně, děkuji za krásný komentář na svém blogu a přeji jen samé skvělé zážitky a pevnou vůli! :-)

6 Kika Kika | E-mail | Web | 22. srpna 2014 v 0:43 | Reagovat

Prožívám momentálně a pravděpodobně velmi podobnou situaci... :) někdy mám pocit, že bych to celé chtěla začít žít znovu, ale to nejde. Věřím, ze to zjistíš (zjistíme) a budeš šťastná ;)

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 23. srpna 2014 v 0:06 | Reagovat

Držím moc palce, ať to vyjde podle toho, jak si přeješ. Příležitosti určitě jsou, chce to nenechat se otrávit.

8 PaPája PaPája | Web | 23. srpna 2014 v 21:33 | Reagovat

Taky ještě nemám jasno. Ale je mi šestnáct - zatím mi nehoří u zadku, ale uvědomuju si, že čas letí jako blázen a já už bych si měla začít uvědomovat spoustu věcí, kam půjdu, co chci dělat.
Dělám vrcholově sport, takže ještě k tomu někam chodit na směnovou brigádu je pasé - vzhledem k budoucímu psaní životopisů atd. (Tedy, pravda, že v  hodinu v noci bych si čas našla :D) Zatím můžu být maximálně vděčná svým rodičům, že mě maximálně podporují.

Tyjo, takovéhle články jsem teď viděla u hodně blogerek, taky jsem jim pod to vložila svoje "všemoudrý rady". :D Možná jsou moc bláhový, ale věřím v osud. Ne, že ti něco nasype do klína a bude to super žůžo překvápko. Prostě si myslím, že když budeš něco dělat, to, co máš ráda, příležitosti ti přijdou, a třeba tě to zavede na úplně novou cestu, která tě ohromí ještě víc a budeš mít jasno. Všeobecně mám za to, že všechny plány může sežrat koza - život je někdy o odbočkách, který tě zavedou někam, kde to třeba ještě ani neznáš, ale bude to ta tvoje. :-)

Tak hlavu vzhůru, vše má nějaké řešení. Zakousnout se do toho a nepustit. ;-)  8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.