5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

Srpen 2015

Návrat ztracené dcery

10. srpna 2015 v 9:47 | Rowan |  Co den dal
Konečně se všechno uklidnilo dost na to, abych si sedla k počítači a podělila se s vámi o ten divoký přesun ze Španěl do země české. Abych tedy nelhala - o víkendu bylo času a klidu dost, ale zase se mů vůbec nechtělo zapínat techniku a radši jsem se plácala na zahradě v Jižních Čechách a užívala si rodinu. Jenže se znám, pokud budu ještě chvíli váhat, nikdy to nenapíšu a to by podle mě byla docela i škoda, protože to byl jeden velký zážitek.

Kouzlo místa

2. srpna 2015 v 18:19 | Rowan |  Různá zamyšlení
Je časné odpoledne. Nebe decentně kryjí načechrané mraky, slunce sem tam vykoukne a přes zelené kopce se přežene stín. Vystupuji z auta, sotva se rozhlédnu, když přebíhám silnici, po které nic nepojede další hodinu, a v běhu pokračuji dál, vyšlapanou stezičkou mezi rašeliníky, z kopce až na okraj srázu. Na jeho hraně, stále v uctivé vzdálenosti, se zastavím, zhluboka se nadechnu svěžího vzduchu, který voní jarem, vodou a rašelinou. Pode mnou se rozprostírá ocelově šedé oko jezera a odráží v sobě holé stěny protější skály. Usmívám se od ucha k uchu a připadám si jako doma. Vydrápu se na veliký kámen, rozhodím ruce do stran, jako bych chtěla celou tu zelenou krásu obejmout a nechám se takhle zvěčnit na fotografii, která zachycuje můj vůbec první den v Irsku. Okamžitě jsem se zamilovala.

Je pozdní odpoledne. Nebe tmavne, slunce už zapadlo a celý svět se barví do modra. Přicházím ke břehu veliké řeky, modré jako v té slavné skladbě, světla města se rozsvěcejí a já tajím dech. Lehký letní vítr mě hladí po tváři, zvedám na rantl mladšího sourozence, aby taky viděl, ale přitom nespouštím oči z té třpytivé nádhery. Později nastupuji na loď, už je noc, nebe je tmavé, ale město září k jeho výšinám. Beru si skleničku šampaňského a nechávám se jiskrnými bublinkami opít. Usmívám se od ucha k uchu, srdce mi začíná tlouct v rytmu čardáše a já vím, že tady jsem doma, tady chci žít, sem se chci vrátit. Aspoň na nějaký čas. O rok později se do Budapešti vracím a poznávám ji ve všech ročních dobách, zasněženou i prozářenou sluncem, podzimně barevnou i jarně rozkvetlou. A má láska se pouze prohlubuje.

Ať je kterákoliv denní či roční doba. Ať má nebe jakoukoliv barvu. Ať zrovna mířím za povinnostmi nebo za kamarádkou na kávu, Praha je krásná a přátelská. Jejích sto věží se vypíná k nebi, každá jiná, každá jedinečná. Hrad střeží obyvatele města a zrcadlí se v klidně se pohupující Vltavě. Kdykoliv se do svého rodného města vrátím, vítá mě s otevřenou náručí. Je to domov, jistota, bezpečí.