5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

Časožrouti

14. února 2016 v 20:43 | Rowan |  Co den dal
Myslela jsem si, že největším prokrastinátorem je člověk v období studií. Nechce se učit, chce dělat tisíce jiných věcí, nakonec z něj nevypadne vůbec nic nebo něco naprosto neužitečného. Chyba lávky. Snad ani na vysoké jsem neprokrastinovala tak, jako teď. A teď si to navíc můžu omluvit tím, že přece pracuji a potřebuji taky trochu vydechnout, vypnout.



Ve středu jsem lehla. Nějaká divná chřipko-viroza, která lítá kolem, kterou na mě dost možná prsklo některé z dětí, prostě a jednoduše, na dva dny jsem si vzala dovolenou a naordinovala si klid. Ve čtvrtek jsem skoro nemluvila. V pátek už jsme se šli projít ven a já skončila v optice, jelikož shánim nové brýle. Vlastně je mi houby, jen strašně smrkám, pokašlávám, mám to na průduškách a dneska jsem z technického muzea přilezla jen tak tak, abych padla a další skoro tři hodiny spala. A zítra zase do práce, to jsem na to zvědavá.

Nemoc je strašný časožrout. Člověku se nic nechce, jen tak polehává a postonává... tentokrát jsem ani neměla teplotu a nebyla jsem v klasickém chorobném módu, kdy jsem schopná prospat celý den a nabírat síly. Prostě mi jen bylo a je mizerně. A nic se mi nechce. Na druhou stranu toho tradičně mám mraky na práci a mraky věcí, co bych chtěla a potřebovala udělat. A nic z toho. Nic se mi nechce začínat, na všechno bych se musela pár hodin soustředit - a ani nemůžu vyčítat muži, že by mě rušil, ten se spokojeně zabaví sám a mě nijak zvlášť nepotřebuje, když si já chci dělat svoje. Ale stejně - nakonec skončím u brouzdání internetem a pročítání smyslů i nesmyslů.

Na blog už poslední dobou skoro nepíšu. Přesně proto, že není čas, mnohdy ani není inspirace a někdy je inspirace, ale já se zarazím... Popravdě jsem se teď potýkala s nějakými vnitřními obavami a pochybnostmi ohledně blogů. Smazala jsem odtud pár informací o sobě a jeden článek ze začátku školního roku... Začíná mi docházet, jak dlouhé pařátky mají některé příšerky a jak moc nechci, aby si tenhle blog, krásné abstraktní místo, mé virtuální já, spojily se skutečnou osobou. Nemají důvod to tu objevit, ale náhoda je blbec a já nechci riskovat. Bohužel to ale taky vedlo k tomu, že se mi poslední dobou nechtělo moc psát, že vlastně nevím, kam chci tady směřovat a co s tím. A moje škatulkovací mánie tomu vůbec nepomáhá, protože tohle bych chtěla dát na tenhle blog, tohle na tamten.... Přesun do multijazykového prostředí blogspotového blogu nevyšel. Necítím se tam doma, chca nechca zdejší velkou výhodou je nějaké čtenářské zázemí. A co je bloger bez čtenářů? Jen další zoufalec slintající si do klávesnice.

Ale i takový blog si teď chci založit. Místo záložek v počítači. Poslední dobou nacházím spoustu zajímavých věcí spojených s jazykem a historií a vážně mě láká založit si stránku, kam bych tohle všechno házela. Ať už by to někdo četl nebo ne, spíš možná pro sebe.

Zcela upřímně jsem v poslední době měla i téma, které jsem vážně chtěla napsat. Ale dost se týká člověka, který sem čas od času zavítá a počte si a je to vlastně téma dost osobní, které mě hodně mrzí, ale nebylo by fér to tomu člověku naservírovat virtuální cestou. I když osobní cesta úplně nedopadla. S tím vlastně souvisí i moje myšlenky ohledně vyššího psaní. Některé mé příběhy, které leží netknuté, se derou na povrch a já se jim jednou budu muset začít věnovat.

Možná čekám na moment, až se věci nějak ustálí. Tenhle rok, jako první pracovní, je strašně hektický a vlastně nevím, kde mi hlava stojí. Když dodělám práci (což někdy je i v deset věčer), už vážně nemám energii, chuť ani náladu patlat něco dalšího. Do toho si pořád zvykám na myšlenku partnerského života, po roce a půl věčného cestování, on sem, já tam, on sem, já tam, on sem, se to všechno snad konečně ustálí, pracovně a jinak zajede a rozbouřené hladiny se zklidní a umožní mi zase se vrátit víc k vlastním koníčkům. Teď právě si ale spíš užívám toho, že když večer dodělám práci, sednu si k televizi, přitulím se a koukáme na některý z nepřeberného množství seriálů.

Počítejte tohle tedy jako další z řady omluvných a nicneříkajících článků, zachycujících střípky mého života. Nic víc, nic míň. Psaní mi ale každopádně chybí, ta volnost a svoboda, ta krása vykreslená písmeny... Ještě pořád jsem si nevytiskla svoje staré články, ale pořád ještě chci. Zcela egoisticky si myslím, že některé se vážně povedly a mě hrozně baví se jimi zpětně probírat... Což je další důvod, proč mě mrzí, že skoro nepíšu. Protože i na blogu vznikají zajímavé věci reflektující skutečný život. Jakkoliv je člověk vědomě či nevědomě cenzuruje, aby o sobě neprozradil mnoho. Možná právě i díky té cenzuře se člověk oklepe od zbytečného, osobního patosu a přesune se někam, kde ze svého vlastního nudného života dokáže vytvořit něco zajímavého. Což mě přivádí k myšlence, že jsem tuhle o podobném tématu přemýšlela, že by stálo za to ho zpracovat do článku. Jdu si udělat poznámku, promyslím a napíšu.

Slibuju.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 14. února 2016 v 21:09 | Reagovat

Tak doufám, že se brzo uzdravíš :-)
Nemám problém s anonymitou, jako Ty, ale stejně probírám každou větičku, abych o sobě neprozradila příliš mnoho a každou fotečku, aby se na ní nenašlo místečko, podle kterého by se dalo identifikovat místo mého pobytu...
Držím palce, ať se Ti podaří oddělit blogy a nezavést pubertální čtenáře na správnou stopu :-)

2 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 17. února 2016 v 20:55 | Reagovat

Vytáhnout staré články je mnohdy zajímavé, já taky občas vylovím nějakou tu perlu a pochlubím se, co se dělo v mé kebuli pět let nazpátek, někdy i víc :)

Jinak já taky mám jakésiho časožrouta a to nejsem nemocná... asi se jmenuje škola a nekonečné dojíždění -_-

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. února 2016 v 23:51 | Reagovat

Jakýpak "nicneříkající"! Naopak, ve tvém článku je moc pěkně a "různobarevně" popsané, o čem přemýšlíš, co si užíváš, na co se těšíš, čeho se trochu obáváš... To není vůbec málo a takovou formou a v tak přirozených proporcích to málokdo dokáže.

Říkáš blog na téma jazyk a historie? Hmmmm, tak věřím, že my, prostí zvědaví čtenáři, budeme mít příležitost nakouknout! :-)

4 Schmetti Schmetti | E-mail | Web | 19. února 2016 v 0:29 | Reagovat

Prokrastinace je zlo, člověk se vlastně pořád trápí nad tím, že něco chce a musí udělat, jenže se to kupí a ztrácí náboj k tomu začít něco dělat. A jestli jsi nemocná, tak to je jasný.

5 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 20. února 2016 v 10:15 | Reagovat

Jak se tu vlastně muži líbí?:)

6 hotmail.com hotmail.com | E-mail | Web | 8. prosince 2018 v 8:29 | Reagovat

This is great, That's a great website, it really is what I was looking for, thank you for sharing!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.