5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

Protiva obecná

14. března 2016 v 22:52 | Rowan |  Co den dal
Tak jsme si zase po nějaké době ověřili, že některé věci se nemění a připomněli jsme si, že někteří lidé nejsou vůbec příjemní, když jsou unavení.



Znáte takový ten řetezec drobných nedokonalostí, které na konci dne vedou k tomu, že byste vzteky prokopli zeď, ale už na to vlastně ani nemáte sílu, tak si chcete jen sednout a rozbrečet se únavou? Ne? Jak já vám závidim.... Já jsem totiž přesně jedním z takových lidí. A dnešek byl výživný, i když ne skutečně, jen takovým tím naprosto nenápadným, ale úbíjejícím způsobem.

Začlo to hned od rána. V noci jsem mizerně spala, protože vždy po delším volnu se k smrti děsím, že mi nezazvoní budík nebo ho zamáčknu nebo z jiného důvodu prostě zaspím. Do toho se mi neustále zdály sny, jak kdybych nastupovala do práce, přestože to se týkalo přítele. Ráno jsem teda vstala dříve, než jsem musela/plánovala, nepříliš vyspalá, ale slunce mě celkem povzbudilo.

V práci se mi na hlavu začaly sypat drobnosti, které týden mlčely a které jsem týden vesele ignorovala (i kvůli starostem se zubařem). Práce samotná nebyla náročná, ale všechno kolem ano. Dodělat resty, dojít na mzdové vyřešit čestné prohlášení, že jsem nebyla půl roku příživníkem, ale studovala jsem v zahraničí, dojít za šéfovou vyzjistit, proč mi plat neposkočil, jak měl po zkušební době (a já tohle řešení hodně nemám ráda), domluvit se na kratší pracovní době ve čtvrtek, abych mohla dořešit zubaře, a zjistit, že -ejchuchů- ze mě udělali vrchního šašíka na pátečním plese, který bude muset křepčit před všemi těmi lidmi na podiu.

Aby toho nebylo málo, zapomněla jsem doma dneska všechno, co jsem mohla. Už chybělo jen zapomenout hlavu. Neměla jsem klíčky od skříňky, abych se vůbec přezula (takže celý den v botách), zapomněla jsem doma kartičku na registraci příchodu/odchodu a hlavně mi umožňuje průchod mezi dvěmi částmi budovy, takže jsem celý den jak tydýt musela pořád na někoho čekat, aby mě pustil. A nakonec jsem doma nechala i platební kartu, takže jsem byla odkázána na hotovost (čistým zázrakem jsem u sebe vůbec nějakou měla).

Ale dobré, to všechno bych asi ještě celkem v pohodě zvládla. Jenže pak přišly nejlepší jobovky.

V jednu mi přítel napsal, že mu samozřejmě zavolali dneska (měli to udělat v pátek), že ho teda berou do té firmy, kam chtěl. Přitom on v pátek už vzal práci v jiné firmě, protože nechtěl riskovat, že nakonec přijd o obě nabídky. Zákon schválonosti. A pro mě hromada výčitek, protože mám pocit, že jsem na něj v pátek ošklivě koukala, že přece nebude riskovat - protože kdyby to v pátek neval, tak mu dneska určitě druhá firma zavolá, že o něj zájem nemá.

Nicméně když je práce, je třeba vyřešit tisíc věcí kolem.

Jako třeba banku. Nejprve jsme zamířili do mé, chvála bohu do sekce, kde mluví anglicky, takže si to vyříkali hezky spolu a já mezitím řešila svoje problémy. Jako třeba ot, že se mě Sevici (systém pujčování kol v Seville) chystá okrást o 150€, které mám zaplatit jako penále za ukradení kola (které jsem samozřejmě neukradla, měli rozbitý terminál, jejich obvinění jsem reklamovala, bylo ignorováno, ale já opravdu nehodlám platit za jejich chybu). Další kapka stresu do mého poháru.

Po obíhání bank a zjišťování podmínek, které jsou ve finále všude stejně mizerné a muž snad konečně pochopil, jak strašně mimo byl jeho dotaz, když se mě zeptal, která banka nabízí nejlepší bonus za založení účtu ("Která ti dá třeba lednici?" - koukala jsem na něj dost nechápavě, na co se mě to vlastně ptá. Well, welcome to Czechia), jsme zamířili shánět výpis z trstního rejstříku. A to byla snad největší bžunda.

Jelikož jsme byli na Václaváku, usoudila jsem, že CzechPoint na poště v JIndřišské by mohl být na cizince nejzvyklejší a dotáhla ho tam. Ano, jsem blbá, měla jsem si ověřit, zda na tom místě vytaví papír i cizinci, ale když mu to řekli v práci, tak jsem tomu věřila. Ovšem vůbec najít CzechPoint tlačítko byly výzva.

Vstoupili jsme na poštu, dvoje dveře. Na jedněch nálepka CzechPoint, před nimi ještě směrovka, za durhými stojánek s tlačítky pro získání čísla. Na stojánku žádný CzechPoint, tak jsme logicky zamířili do dveřích tímto symbolem označených, kde byl další stojánek - hele, CzechPoint. S vytištěným číslem jsme se posadili a čekali. A čekali. A čekali. Nakonec to pani vedle nás nevydržela, zvedla se - nevnímala jsem, jestli něco řešila s paní u okýnka, ale po chvíli se na celou čekací místnost (nevelká, a obsazená cca 5 lidmi) rozlehlo protivné: "Jestli čekáte na CzechPoint, tak to musíte vedle! To se tady nedělá!!!" Nadechla jsem se a spustila, proč tady teda mají označené dveře a tla.... zmlkla jsem a poslušně šla do hlavní haly, zařeknutá, že nebudu protivná.

V hale to šlo poměrně rychle, dvacet čísel přeskákalo jako nic a šli jsme na řadu.

"No to ale neni moje práce! Já Czech Point nedělám!"

"Ale odvedle nás poslali sem a já mám tohle číslo. Proč?!"

"To vás poslali správně, ale to musíte tam a tam si vás vezmou a..." Něco na mě chrlila, nemělo to ani hlavu ani patu, vůbec jsem nevěděla, kam mám jít a kdo si mě jak najde, nebo si mám dojít pro další číslo?! Co mám sakra dělat a kde teda najdu CzechPoint???

Po chvíli běhání a bloudění jsem to nevydržela a zamířila k prvnímu prázdnému okénku a na pani jsem spustila, že vim, že nemám její číslo, ale jeslti by mi proboha mohla říct, kde tu morou mrchu najdu, celou eskapádu jsem jí vylíčila, pani se asi celkem bavila, ale nakonec mi poradila (na stojánku s lístky opravdu CzechPoint označený není, je pojmenován šibalsky jinak).

Takže nový lísteček, další čekání. Konečně jdeme na řadu a pán za přepážkou, když vidí, že tlumočim cizinci: "No a rodný list přeložený do češtiny a úředně ověřený má?" (Přidete si známý povýšený úřednický tón "právě jsem s tebou vy***, děvenko").

Samozřejmě, že muž nic takového nemá, ani jsme netušili, že něco takového potřebuje, proboha, EU, lidi, tak snad stačí občanka, ne? Následoval přesun na Pražského povstání, kde jsem o výpis žádala naposledy při získávání řidičáku, v dobách hlubokého středověku bez Czechpointů, a kde měli mít otevřeno do půl šesté. Za deset minut pět už nám lísteček nevyjel, ale naštěstí nebylo zamčeno, takže jsem se dovnitř doslova vnutila. Za pětadvacet dní si to s nad se Španělskem vyřídí a my budeme mít potvrzení o tom, že nikdy nic nespáchal (aspoň doufám).

Poslední kapkou dne byla stávkující samoobslužná pokladna v Albertu, která odmítala přijmout peníze, když jsem se snažial platit. Lidi ve frontě na mě koukali jako na neschopného idiota a já se propadala do svého super protivného stavu. Domu jsem se sotva dopletla, muže a jeho vtipy, které mě normálně velmi baví, jsem málem schodila pod autobus, ale horký čaj a dvacet minut komatu to nakonec všechno zachránilo.

Inu, řetězec drobných blbostí, ale dalo mi to dneska vážně zabrat.

P.S. omlouvte případné chyby, zítra to ještě překontroluju, dneska síly došly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 14. března 2016 v 23:06 | Reagovat

Pěkně blbej den. Ale ber to tak, že březnovou smůlu už sis vybrala a bude jen líp :-)

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 15. března 2016 v 16:04 | Reagovat

Ono to dělá do určité míry prostředí. Znám to z Řecka, kde se řada "v civilu" neuvěřitelně milých a srdečných lidí na svou pracovní dobu v úřadu mění v nerudné zmetky, které mám vždy obrovitou chuť udeřit do povýšeného čela :-)

3 Haily Haily | 15. března 2016 v 22:37 | Reagovat

To je hrozný den blbec, snad teďka za "odměnu" dlouho nic takového nezažiješ. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.