5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

Zuby, pohroma huby

10. března 2016 v 23:39 | Rowan |  Co den dal
Tak jsem si dneska hrála na hrdinku. A nedopadlo to dobře.



Když mi bylo nějakých šestnáct, sedmnáct, po celé puse mi vyskákaly kazy. Netuším proč, zuby jsem si vždycky čistila, ráda tedy viním geny z této zrady. A "díky" mým nepříliš štědrým mezerám mezi jednotlivými zuby se stalo to, že se mi zkazily i přední dva zuby nahoře. Aniž bych si toho všimla, prostě jednoho dne se mi kus zubu odštípl a já zjistila, že tam je asi kaz, co? Když to viděla zubařka, zjistila, že situace je daleko horší, že zub už mezitím odešel na věčné časy. Zcela bezbolestně, prostě umřel. Vytahala tedy zbytky nervů (nebo co já vím co, bylo to nechutné), naplácala plombu a bylo.

Po několika letech, které jsem prožila s ošklivou, opravdu nevzhlednou černou mezerou nad pravou jedničkou (díky bohu, že nemám kobylí úsměv a tak i když se usměju, vršek zubů není skoro nikdy vidět), přišel před rokem konečně čas si říct, že jsem velká holka, snad nejsem úplně k zahození, tak by bylo fajn fasádu doladit i v zubní oblasti a nechat si na ten nevzhledný zub udělat korunku, která ho prostě schová. Byla to sice trochu divoká operace, protože jsem v mezičase musela odjet pracovně na týden do Beneluxu (s dočasnou pryskyřičnou náhradou), ale akce se vydařila a já se někdy v září dočkala krásné ukázkové jedničky.

Paradoxem bylo, že zatímco tahle příšerka tak prokoukla, najednou se ukázaly nedostatky té vedlejší, která do té doby soutěž o královnu krásy vyhrávala. Aby toho nebylo málo, jelikož i ta byla už dávno zaplombovaná, čas od času se mi vždycky kousek plomby odštípl. Když jsem to včera řešila se zubařkou, shodly jsme se na tom, že bych prostě neměla cestovat: Poprvé se mi odštípla plomba z levé jedničky, když jsem byla v Budapešti a já tam musela dost složitě hledat zubaře, který by se mnou ještě zvládl mluvit anglicky (naštěstí jsem našla). Podruhé se mi odštípl kus plomby na tomto zubu hned první den v Beneluxu - jaký to paradox, já se klepu hrůzou, aby to vydržela provizorní korunka a ona zradí plomba vedle. Naštěstí oprava vydržela až do Prahy. No a naposledy jsem kousla do tvrdé bagety jednou o víkendu, když jsme byli u moře s přítelem a jeho rodiči, což mě uvrhlo do hluboké paniky a hysterie, kterou jsem pak rozdýchávala ještě pár dní. Kdesi hluboko v Andalusii a upřímně - španělským zubařům nevěřím ani z poloviny tolik, jako vyhlášeným maďarským. Navíc mě tak nějak z principu cokoliv se zuby uvádí do hysterické paniky. Nicméně s touto odštípnutinou jsem od léta žila až do teď.

Před pár týdny jsem dospěla k závěru, že i přes mé divoké čištění, vášnivé proplachování a usilovné leštění - na levé jedničce se mi nepochybně dělá nový kaz, pro změnu opět v mezeře, tentokrát ale ne od druhé jedničky, ale ze směru od dvojky... začla jsem se skoro modlit, aby to bylo na té jedničce, u které už jsem byla stejně rozhodnutá...

Její čas nadešel, chci korunku i na ni. S tou první jedničkou to byla docela pohoda, žádný velký stres, doktorka mě trochu opíchla, odvrtala, den jsem byla s hnusným černým oharkem, druhý den mi nasadila korunku, po dvou týdnech (kvůli zahraniční cestě) mi dala permanentní, krásnou korunku... Tak má cenu se stresovat? Ne, prostě chci korunku i tady na tu věčně se odštipující mrchu, která se nota bene stejně asi zase kazí.

Inu, tentokrát to taková prča nebyla. Když jsem včera k zubařce přijela, ta mě prvně začala zkoumat, že prý mi tu korunku chtěla rozmluvit.... ale když vidí rozsah plomby, tak do toho asi vážně má cenu praštit a ne se zbytečně stresovat, kdy kousnu do jablka a zůstane mi v něm zub. Jenže - to už mi začal docházet jeden významný rozdíl v procedurách. Minule jsme vrtali do zubu, který už zaklepal kořínky. Ať se šťouralo, jak se šťouralo, vlastně nebylo do čeho šťourat, aby to bolelo. Mrtvo. Tentokrát je ten zub živý, takže budu muset strávit den s obnaženým zubem, obroušeným na dřeň (nebo jak se tomu odborně říká u zubů), žádná sklovina, žádná plomba, nic, co by ten zub chránilo. Takže asi jako když máte citlivé krčky a napijete se něčeho teplého/studeného/příliš sladkého. Ale je to jen jeden den a to prostě přežiju.

Nebyla to taková sranda, ale dalo se to přežít. Samozřejmě mě doktorka nejprve opíchla umrtvovací injekcí a pak do mě teprve začala rýpat, ale i když zase všechno přišlo k sobě, nebylo to tak strašné. Jen jsem musela vychytat, co snesu, a co ne. Takže jen příjemně teplé čaje, teplá, ale ne horká polévka, na cokoliv studeného jsem nasadila brčka. Večer mě už sice od toho zatraceného obroušeného ostrého bazmeku bolela celá dáseň, ale ráno jsem zvládla i sníst snídani a celkem v klidu jsem si vyčistila zuby. Dobrý. Ne ideální, ale dobrý.

K zubařce jsem jela v klidu, nejhorší mám za sebou, dneska jen nasadí provizorní korunku, to asi nebude úplně příjemné, ale zvládnu to. Nejvíc jsem se bála možnosti, že bude korunku dobrušovat a drbne mi do dásní. Ty jsem měla po včerejšku celkem slušně podrážděné, až potrhané, brousila opravdu pilně a bylo to docela krvavé. Bála jsem se, že kdyby se to stalo dneska, blbě bych trhla hlavou, případně se ji pokusila pokousat jako kdysi svojí dětskou školní zubařku, která mi vrtala zadní stoličku bez jakéhokoliv umrtvení (což bylo mimochodem naposledy, kdy jsem si nechala - zcela nedobrovolně - něco vrtat bez umrtvení. A taky jsem si z toho odnesla jizvu v tváři, když jí díky tomu vrtačka sklouzla a pořezala mě).

když tedy dneska zubařka začala zkoušet korunku, nebylo to příjemné, ale zvládala jsem to. Do osudného zamračení, že bude potřeba tam zbrousit jednu takovou hranku... Ale to bude rychlé, napočítáte do pěti, "vy možná do deseti, protože budete počítat rychle".

Myslím, že jsem napočítala do tisíce. Dvakrát. Celkem dvakrát jsem se pokusila být statečná, že to přece bude hned a nebudeme kvůli tomu nic píchat a umrtvovat. Dvakrát mi sestřička musela držet hlavu, abych sebou neškubla a celkem dvakrát jsem tam vydávala zvuky jako umírající bůvol. Já-jsem-tak-blbá!

Napotřetí už jsem to neustála. Bylo mi jasné, že teď už to bude to poslední vrtnutí a bude pokoj, ale už jsem to zcela vážně psychicky nezvládala. Hysterická až na půdu, omlouvala jsem se za svou hysterii, ale věděla jsem, že to už nepůjde. Snad nejhorší bylo, že když mi doktorka plácla do pusy mezi dáseň a horní ret tyčinku s umrtvovacím roztokem, aby mě nebolel ani ten vpich, bolelo mě už absolutně všechno. Dáseň, ze včerejška podrážděný vnitřek rtu, už i ten zub. Přisahám, i slza málem byla. V pozici mumie (která je mimochodem na takovém zubařském křesle vrcholně nepohodlná a nepraktická), s nehty zarytými do dlaní, jsem přečkala vpichy tou odpornou věcí, co vypadá spíš jak tavící pistole, než injekce, aby samozřejmě zubařka nakonec ještě dvakrát drobně vrtla a pak konečně korunku nasadila.

Nicméně je nutno přiznat, že poslední dvě vrtnutí byla opravdu nahoře u krčku, takže bych zcela určitě nejen slzu neudržela, ale neudržela bych nejspíš vůbec nic. A finální ofukování a lepení bych už v tu chvíli asi taky nesla hodně těžce.

Po dlouhé, opravdu dlouhé době jsem odcházela od své zubařky absolutně vyřízená. Když mě venku na parkovišti pouštěla pani v autě, ať si v klidu vycouvám, málem jsem nedokázala ani otočit volantem. K rodičům jsem přijela ve stavu, kdy jsem měla půlku pusy ztuhlou a nepohyblivou, nicméně zub bolel jak čert a já byla zralá na panáka.

Vím, že je to moje hysterie. Jsou lidé, kteří se nechávají vrtat i bez umrtvení (třeba můj otec, který je schopný v křesle i usnout), ale já to prostě nezvládám. Je to druh bolesti, který mě mrazí ještě týden až v konečcích prstů u nohou, přestože bolest samotná už dávno odezněla. Prostě a jednoduše, nikdy víc už nebudu tak naivní a blbá, že bych zkoušela cokoliv u zubaře vydržet. Ne. Prostě se bude holt píchat a holt budu mít asi trochu podrážděnou pusu a dásně, ale tohle už prostě nikdy víc. I ten nastřelený nerv u nosu, který mě nutí pořád kýchat, je mi snad milejší.

Jakkoliv svou zubařku zbožňuju, jakkoliv jí věřim a plně jí důvěřuju, že ví, co dělá, dneska jsem jí chtěla upřímně zabít. Nebo spíš sama sebe, protože to koneckonců byl celé můj nápad. Ale ani připomínání si, že budu mít pokoj od dlouhodobého stresu, mi příliš nepomáhalo.

A jako jobovku na závěr mi bylo sděleno, že ta osmička, díky které jsem měla super zánět v létě před odletem ze Sevilly, bude muset nakonec vážně ven, protože se proklubala, takže by mohla napáchat dost škody. Ale to až v létě. Teď mám na pár měsíců svoji toleranci zubaře vyčerpanou.... Až na to, že tam musím za týden na nasazení permanentní korunky...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Opica Opica | Web | 11. března 2016 v 0:10 | Reagovat

Ale fuj, přečíst tohle musí být pro spoustu lidí učiněný peklo! Zubaře jsem se nikdy nebála, ale kolem 16 se mi taky začaly strašně kazit zuby, takže místo 10min prohlídky trávím třikrát do roka v křesle kolem hodiny broušení a vrtání. To se tam člověku úplně přestane chtít :-|. Na injekce už jsem docela rezignovala, strašně mě štve, že pak půl dne vypadám jak po mrtvici a všechno chutná slaně :D takže si nechávám občas vrtat kazy jen tak. Osmička mě čeká za měsíc, ale říkám si, že snad to nemůže být horší než čistění kanálků, protože mi tahali nervy z napůl živýho zubu a když to pak přišlo k sobě a já neměla po ruce ani žádný analgetika, ou jé...

2 Lenin Lenin | Web | 11. března 2016 v 0:15 | Reagovat

Jó zuby, to je mňamina. S kazem na osmičce jsem chodila k zubaři co čtrnáct dní rok. ROK. Pořád vrtal, pak zalepoval a čekal, až díra nebude krvácet, pak jsem si prodělala tři záněty, takže to léčil, pak se rozhodl zub raději umrtvit (úlevička, vědět, že už to nikdy nebude tolik bolet!), pak se zase čekalo, jestli se zub umoudří a bude to moc zaplombovat a nakonec to dopadlo tak, že se mi zub rozdrolil a v dásni zůstaly kořeny... Takže operace, řežání dásně, vytakování zbytku zubů. Teď je tam zející díra, byla to pětka, takže to není vidět. :-D

Asi měsíc poté se mi udělal absces pod pravou osmičkou dole. :-D S panem zubařem už si tykáme, jsem tam poslední rok a půl byla snad víc než doma.

Je zajímávý, jak to má každej jinak - já opravdu bytostně nesnáším umrtvovací injekce. Mě to prostě k smrti bolí, nesnáším to. Takže vrtání a ty méně nepříjemné záložetosti radši snesu bez, protože umrtvovací injekce je moje noční můra. :D Samozřejmě když vím, že bez ní bych omdlela, tak to vydržím, ale psychicky se na to připravuju týden dopředu.

3 Lenin Lenin | Web | 11. března 2016 v 0:16 | Reagovat

*s kazem na pětce

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 11. března 2016 v 7:50 | Reagovat

No, mrazilo mne, jen jsem to četl. Zubař nepatří mezi mé oblíbené kratochvíle a vše, co píšeš, jsem si uměl dobře představit. I oblíbenou a často opakovanou průpovídku mé zubařky, která vždycky, když se svíjím v křesle, hekám nebo nezřízeně škubu hlavou, říká chlácholivě sice, ale přesto hlasem, neponechávajícím žádnou naději na konec trápení: "Já vím, já vím, ale já musím!" Tak ať je co nejdřív vše v pořádku a tvůj úsměv je dokonalý a bezbolestný.

5 Lue Lue | E-mail | Web | 11. března 2016 v 8:03 | Reagovat

Ja tiez nemam zub. Mam pätnast a nemam jeden predny zub. Bola som na operacii a dnes mam ist k zubarovi tak to dopadne podobne. Minuly tyzden som si aj dala pichnut injekciu a aj tak som potom dopadla tak, ze ma zubar osmietal osetrit.

6 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 11. března 2016 v 12:13 | Reagovat

Já si na každý zákrok sundavám brýle a pokládám na stůl u sestřičky, páč jednou jsem je držela v ruce a pak jsem si šla šupem pro nové. Rozmáčkla jsem je.
Jinak potom, co mi u trhání sedmičky paní doktorka zlomila čelist (a já to po čtyřech injekcích necítila, jen slyšela) a po tom, co jsem po umrtvení několikrát omdlela, si už nechávám většinu věcí dělat nasurovo...
Jako to tahání nervíků v zaníceném zubu, čelisti a vůbec...
Ale zas musím říct, že po třech porodech už ta bolest vypadá úplně jinak :-)

7 Rowan Rowan | Web | 11. března 2016 v 19:17 | Reagovat

[6]: To já si včera taky připadala jak u porodu, když na mě obě "musíte pořádně dýchat!" :-D

Všichni, co do toho jdete bez injekcí, máte můj hluboký obdiv. Přes to u mě vážně vlak nejede :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.