5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

O lásce

28. května 2016 v 23:22 | Rowan |  Různá zamyšlení
Tuhle jsem přišla domu vyřízená jako žádost. Sotva jsem se ploužila a nějak jsem toho měla zkrátka všeho až nad hlavu. Pozdravila jsem a políbila muže, který dorazil o něco dřív. Chvíli jsem se snažila předstírat, že něco udělám, pak jsem ale začala zírat do počítače, pak se odplížila zase jinam, načež mě ve fázi bezcílného bloumání po kuchyni muž vzal za ruku a odtáhl do ložnice. Shodil mě do postele, zakryl peřinou, pod kterou se schoval se mnou a pak něco plácal... Ani nevim co, bylo to dětinské a směšné a bylo to přesně to, co jsem potřebovala, abych se začala smát a přišla na jiné myšlenky.



Miluju naše nesmyslné blbnutí. Které je skutečně dětinské a hloupé a kdyby nás někdo pozoroval, asi by si z nás klepal na čelo, ale pro nás oba je to ujištění, že jsme našli toho správného blázna, se kterým nás baví trávit čas a tyhle blbosti vymýšlet. Baví mě i zcela všední večery, kdy si každý sedíme u své obrazovky a jen si občas odběhnem pro pusu. Třeba cestou do kuchyně. Uklidňuje mě každý moment, kdy se cítím všelijak a kdy kvůli mě přeruší libovolnou činnost, abych se mohla přitulit.

Fascinuje mě, jak dobře mě zná. Vždycky jsem v románech zbožňovala věty "čte v ní jako v otevřené knize". Přišlo mi to jako dokonalé znamení, že hrdina hrdinku skutečně miluje, protože ji zná tak dobře, že i nejmenší změny její tváře zaznamená. Pozná, že úsměv, kterým se snaží maskovat nespokojenost či smutek, není skutečný. Ještě dřív, než hrdinka své přání vysloví, hrdina tuší, co po něm bude žádat.

Co víc, záviděla jsem hrdinkám knih všechny jejich potrhlosti a že i přesto je někdo miloval. Je jedno, zda si jejich ctitel myslel, že jsou praštěné, zda mu hrdinčiny zvláštnosti přišly směšné nebo ne, ale prostě je bral jako její součást a i pro ně ji miloval. Vždycky jsem doufala, že jednou někoho takového, kdo mě bude mít rád i přes mé podivnosti (a možná trochu i právě pro ně), najdu.

A dneska jsem jednou z těch hrdinek, jejichž muž je nosí na rukou a dělá vše pro jejich radost a spokojenost. Někdy to jsou jen drobnosti. Dřív, než začnu nervozně poskakovat, že za mnou někdo stojí nepříjemně blízko, vezme mě kolem ramen a odnaviguje stranou. Občas ví lépe než já sama, na co mám chuť. Co víc, někdy naprosto přesně tuší, co mi bude chutnat a co ne. Někdy dokonce radši nevinně zalže, protože ví, že jinak bych na některé věci nepřistoupila.

Když jsem si to nedávno uvědomila, zůstala jsem beze slov. Byla to blbost, podřadná hloupost, kdy mi zalhal, že jemu jeho štrudl nechutná, aby se obětoval a snědl mou palačinku, na kterou jsem se tvářila všelijak. Nepřistoupila jsem na to, pořád jsem dětinsky chtěla radši svoji palačinku, což nakonec ocenil, protože mu ve skutečnosti štrudl chutnal, ale to gesto mě dojalo. A uvědomuji si, že podobných způsobem se mě snaží oblbnout i v důležitějších chvílích než nad talířem s desertem.

Ale samozřejmě - malé drobnosti jsou milé, ale jen dokreslují velká gesta, o kterých se příliš nemluví, ale oba si je uvědomujeme. Nikdy jsem nečekala, že budu ženou, kvůli které by se někdo přestěhoval přes půl Evropy, do citelně jiného prostředí. Roli tu hrály i další skutečnosti, zejména třeba ekonomické možnosti, ale ještě než jsme mohli začít přemýšlet tímhle směrem, můj hrdina měl jasno v tom, že chce být se mnou, ať to stojí, co to stojí.

Dodneška to tak úplně nechápu. Netuším, jak k tomu došlo, čím jsem ho tak uchvátila, ale pravidelně mě svým chováním a jednáním ujišťuje v tom, že si za svým rozhodnutím stojí a že je za něj rád. Napsal mi to po tříměsíční známosti, kdy odletěl domu a návrat neplánoval. Myslím, že to byla jedna z nejromantičtějších věcí, kterou jsem mohla zažít, když mi pozdě v noci (nebo spíš brzy nad ránem), po divokém večírku s kamarády oznámil, že se chce vrátit ke mě, že dokončí školu a přijede, protože si nedovede svůj život představit s nikým jiným. Co víc, dneska už i vím, že tohle uvědoměmí přišlo po té, co v baru políbil nějakou náhodnou ochechuli. Zrovna on o baby nikdy nouzi neměl a určitě by mě rychle mohl nahradit a zapomenout na malou českou epizodu.

Nezapomněl. Nemohl a nechtěl a já stále nemůžu uvěřit svému štěstí, že jsem potkala muže, který dělá všechno pro to, abych byla šťastná a jehož mě tak moc těší činit šťastným.

A pak udělá nějakou další drobnost, která mě přiměje k úsměvu, i když jsem utahaná a naprosto vyčerpaná.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 28. května 2016 v 23:59 | Reagovat

Jednoduše anděl. Takového se drž a určitě budeš dlouho šťastná. :)

2 Antea Antea | Web | 29. května 2016 v 9:26 | Reagovat

Tohle je přesně to, co chci zažít. Už jsem si kdysi myslela, že to mám, ale zjevně musím ještě hledat...

3 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 29. května 2016 v 10:37 | Reagovat

Tohle by chtěl zažít snad každý <3 Přeji ti, ať jste spolu co nejdéle šťastní :)

4 Fredy Fredy | Web | 29. května 2016 v 10:58 | Reagovat

pěkný článek, jen tak dál :-) ;-)

5 Molly Molly | Web | 30. května 2016 v 0:30 | Reagovat

Heh... Tak tohle je pěkný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.