5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

Odhodlání

26. května 2016 v 21:30 | Rowan |  Různá zamyšlení
Jak nazvat článek, jeden z tisíce, ke kterým se odhodláváte už přes měsíc? Jak nazvat článek, který vás náhle napadl a který jste původně vůbec psát neplánovali, ale který najednou napsat potřebujete? Jak nazvat článek o odhodlání, které se vám usadilo v hlavě a vrací se dnes a denně, aby se připomnělo?

Odhodlání.



Na úvod - píšu málo, myšlenek je hodně, času ... čas není. A když je, málokdy skončím u opočítače na dost dlouho, abych formulovala myšlenky. Ale teď, když sleduju svoje prsty běžet po klávesnici (já vím, neměla bych na prsty vůbec koukat, spíš sleduju jejich tanec, než klávesy, po kterých klapají), uvědomuji si, jak moc mi tahle aktivita chybí. Jak moc mě pracovní život omezil od toho, co mě vždycky drželo nad vodou, když mi bylo nejhůř. A uvědomuji si, že to musím změnit a napravit a vrátit ke starým kolejím (ha, právě jsem si po sobě četla článek s podobným názvem, evidentně ve mě zůstal...)

Práce je náročná, ale neskutečně mě baví. Její silnou nevýhodou je však to, že mě zaměstnává i v době, kdy ostatní mají volno a pracovní povinnosti dávno zamkli v kancelářích, ze kterých odpoledne odešli. A vrátí se k nim teprve druhý den ráno či dokonce po víkendu. Tohle mně moje práce nedovoluje. Jednak vyžaduje množství příprav, nepřeberné minuty přemýšlení a plánovaní a druhak je tak plná lidí a lidských osudů, že mě to nutí nad nimi dumat i doma a neuvolnit prostor vlastním myšlenkám. A přemýšlet, jak některým pomoci či co pro jiné udělat jinak. A taky mě to omezuje v psaní z toho důvodu, že mnoho věcí, které bych chtěla psát či napsat, se práce velmi týkají a já se bojím, že kdybych o nich psala, někomu by se to nemuselo líbit. Ačkoliv bych nepoužívala jména a psala bych obecněji, ti, kteří by se poznali, by se mohli vztekat. Zejména kdybych psala něco negativního. Což mi zrovna dnešek neusnadnil, protože bych se strašně ráda rozepsala o dnešním zážitku a nějak... si to možná napíšu do šuplíku nebo "super anonymně" sem.

Když jsme u toho "některým by se to nelíbilo"... V mé hlavě se definitivně usídlilo odhodlání sepsat jeden rok svého života. Musím to udělat.

Dneska se mi zdál sen. Šla jsem po ulici a přemýšlela jsem o člověku, který mě neskutečně zasáhl a který, aniž by to věděl, mi strašně pomohl. V tom snu jsem možná s někým mluvila, možná jsem si to říkala jen pro sebe, jak to občas dělám, když jdu z práce a v hlavě si převaluji myšlenky... Hlavní je, že tam zazněla jedna důležitá myšlenka - pořád na něj myslím, protože se snažím si zapamatovat to všechno, co jsem tehdy zažila a prožila. nechci to zapomenout a bojím se, že kdybych na něj přestala myslet, postupně by to vybělelo a zmizelo. A to se nesmí stát.

Další, co vím z té noci, jak mě někdo hladí po zádech a muž mi šeptá uklidňující slova. Ráno mi potvrdil, že jsem nejspíš brečela, či prostě jen vydávala zmatené snové zvuky, které rozhodně nezněly nijak spokojeně. Beru to trochu jako znamení. Znamení k tomu, o čem už jsem se rozhodla před časem, o čem už jsem s kamarádkou i mluvila... O tom, že si opravdu musím sednout a sepsat příběh, který mi leží v hlavě a který jsem vlastně prožila. I kdyby to mělo být jen do šuplíku. Protože tam bude tolik osobních věcí, že by to nikdy nemělo spatřit světlo světa. Tolik osobních věcí o mně, tolik věcí, za které by mě mohli lidé kritizovat, tolik věcí, za které by mohli kritizovat ty, o kterých bych psala... Ale musím to sepsat, abych si vyčistila hlavu, abych Ho mohla nechat jít a přitom věděla, že náš příbeh je někde schovaný a zaznamenaný. Nezapomenutý. Aspoň po dobu mého života.

K tomu všemu se váže tolik témat, na tolik článků, které mi hnijí v hlavě, k nimž se snažím dělat poznámky... A pak jsem vždycky příliš zaměstnaná nebo příliš líná, abych se rozepsala. Jako třeba ten o lásce, který jsem dneska odpoledne nakousla a teď skončil v rozepsaných. Nebo ten článek o náhodných skvělých momentech mého života, zážitcích téměř filmových. Občas zjišťuju, že jsem možná vážně měla dělat režiséra, protože někdy ani aslova nedokáží vyjádřit to, co by dokázala kamera, obraz spojený s hudbou. Ale přesto to chci zkusit a některé ty momenty zaznamenat alespoň slovy.

Zmatek nad zmatek, že? To víte, když jste zvyklí si pravidelně čistit hlavu na blogu a pak jednoho dne ustanete, z té hlavy to nezmizí. Jen to tam dál bydlí a bují. Některé myšlenky obzvlášť mají tendenci kynout, dokonce lépe než nejlepší maminčiny buchty. A pak jim dáte na chvíli, na drobný okamžik prostor a ty potvory se div nepohádají, která vyleze na klávesnici první. Budiž mi to ponaučením, že bych si měla najít čas pravidelněji - a pravidelněji některé z těch myšlenek pustit do světa, aby se jim trochu uvolnil životní prostor. Tedy těm dalším - aby mohly o to lépe a vydatněji kynout.

Navíc zjišťuju, že mě vážně baví si zpětně procházet, co jsem napsala. Zaznamenala jsem toho strašně moc. Mnoho ze svých pocitů, zážitků, emocí. Teď jsem si v nějaké nutkavé potřebě ujasnit si dojmy s pojmy našla jeden článek, který jsem sepsala krátce po návratu z Budapešti, který byl kdysi přijat velmi bouřlivě a nepřátelsky - právě proto, že se v něm někteří poznali a pak mi nemohli odpustit, že jsem na plnou hubu napsala, jak jsem se cítila. Dneska jsem ho četla s (proboha!) několikaletým odstupem a musela jsem se ptát sama sebe, co na něm bylo tak strašného. Ten článek se mi líbí a budu si ho muset přidat do své složky, kterou si chci narcisticky vytisknout.

Ale couž. Už jsem se snad přehoupla přes fázi sebeshazování a je na čase si přiznat, že pokud mi něco aspoň trochu jde, tak je to psaní. A dokud bavím sama sebe a nepřijdu si trapná, tak je to snad vážně čitelné (navíc si myslím, že jsem poměrně kritický a vylmi sebekritický člověk a ne do sebezahleděný, samozvaný genius). Ne tedy v tomhle případě, tohle je jen ukázka překynutých knedlíků, které se všechny najednou musely vyvalit na plotnu...

Odhodlání začít zase psát, odhodlání sepsat příběh, který podle mě za sepsání skutečně stojí, odhodlání tvořit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 27. května 2016 v 8:29 | Reagovat

Že se někdo v blogových textech pozná, to ještě nebývá žádné neštěstí, pokud to důležité zůstává mezi vámi. Když je poznat i před ostatními, to už bývá pro jeho ješitnost horší. Ale to je prostě riziko pohybovat se v blízkosti blogera :-). Je to podobné jako bydlet u sopky: Když je dobře, přináší ta koexistence úžasné výhody, no a čas od času to někde vybouchne nebo vybublá a pak se dá zase postupně vše do pořádku. Někdo to snese, jiný se odstěhuje; když se ale nikdo neotráví jedovatými plyny nebo mu nespadne na hlavu neřízený šutr, nic až tak děsivého se většinou neděje :-).

Osobně si myslím, že bavit svými články sám sebe je nejpřirozenější a nejúčelnější motivace blogerů. Nehledě k tomu, že do textů lze zakomponovat mnoho rozdílných úrovní informací, které jsou určené jen pro toho, kdo je vybaven správným klíčem. No a od některých hlouběji mezi řádky ukrytých komůrek máme pochopitelně klíč jen my sami :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.