5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

jak jsem vyhrála štěně

17. července 2016 v 18:40 | Rowan |  Co den dal
Relativně rádi obrážíme s mužem nejrůznější akce, o kterých se dovíme většinou zcela náhodou prostřednictvím facebooku. Často to jsou nějaké žranice, ochutnávky na něco specializované či akce zaměřené na různé nápoje. Jediné, co nás limituje, je počasí, nějaká cesta nebo vlastní lenost.

Vzhledem k tomu, že mám ale doma milovníka piva (do teď si nejsem jistá, že se do Česka nepřestěhoval hlavně kvůli tomu), nic nám nezabránilo jít se podívat na festival minipivovarů v Riegrových sadech. Ani poměrně chladné počasí, ani původně plánovaná cesta. Ještě víc nás podpořilo, když se ozvala kamarádka, že bychom mohli využít příležitosti a sejít se tam (konečně po roce slibů).




Lenost nakonec přeci jen sehrála svou roli, když jsme přišli s drobným španělským zpožděním, takže kamarádi na nás už čekali, ale k mé úlevě se vyznali v pivu lépe, než já (což není tak těžké, já jsem schopná maximálně rozlišit tmavé a světlé), takže konečně mohli dát muži trochu zasvěcenější návod, co si kde může koupit, než moje obšírné máchnutí rukou zahrnující všechny stánky. Hned první zastávka se úplně nevydařila. Jsem poměrně háklivá na protivné obsluhující a když dělali hloupé na mužovu hrdě pronesenou objednávku "jedno pivo, velký", docela mě to točilo, ale pivo jsme dostali, dokonce velké, jak bylo požadováno. Už jen ulovit místo, kde bychom mohli pokecat o novinkách a zároveň jedním okem sledovat dění na pódiu. To jsem ještě netušila, co všechno mi ta prkna, která znamenají svět, ten den přinesou.

Začalo to tím, když kamarádka odvážně vyběhla nahoru účastnit se soutěže ve žraní párků. Byl to trochu žert a hec, protože jsme měli chuť na párky. Tak se šla najíst. Větší sranda nastala, když vyhlásili "vědomostní" soutěž - vyplníte papírek, odevzdáte, počkáte na výsledek. Pojali jsme to jako týmovou práci, i za použití mobilů (což nebylo zakázané a ohledně otázky průměrné spotřeby piva na obyvatele Česka nás to zachránilo). Přesto když paní moderátorka říkala správné odpovědi, tušila jsem si, že bude záležet na míře jejich tolerance - zrovna u toho piva tvrdili, že jeden Čech ročně vypije 143litrů. My našli, že je to snad 148,6 (nebo 146,8?). Ale jinak jsme měli odpovědi relativně správně.

Což se ukázalo za chvíli.

Když začali vyhlašovat výsledky, akorát jsem okukovala, co bych kde pozřela, takže jsem tomu věnovala pramalou pozornost, tím spíš, že já většinou v těhle srandách úspěšná nebývám. Moje jméno mě tak samozřejmě zaskočilo a vyděsilo zároveň - evidentně jsem musela jít křepčit na pódium s dalšími čtyřmi lidmi, kteří dosáhli stejného počtu bodů jako já - 16 ze 17. Naštěstí mě hned záhy doprovodila párkožravá kamarádka, nebyla jsem v tom sama.

Rozstřel mě děsil. Většinou v podobných chvílích zpanikařím a nic nevím, případně blábolím nesmysly. První otázku - kolik mají Riegrovy sady rozlohu - jsem tím pádem vesele projela. Přihlásila jsem se jako třetí, s tím, že to prostě nějak střelím. Na mě už ale ani nedošlo, protože hned první věděl správnou odpověď.

Všechno potom tedy proběhlo jen díky moderátorce, která měla rozdavačnou náladu a bylo jí líto, že nás čtyři baby hned v úvodu porazil chlap s hektary (jedenácti hektary, abych byla přesná). Přišla proto s dalším rozstřelem, u kterého jsem už bezpečně věděla, že to projedu. Jazykolamy. Později večer se mi muž přiznal, že v tu chvíli si byl naprosto jistý, že jsem skončila, protože já stydlín určitě absolutně vybouchnu nervozitou.

Nejkulaťoulinkatější jsem ještě říct dokázala. Stejně jako dvě moje soupeřky. Ale drbu vrbu ze mě vyšlo jen čtyřikrát, než se mi zamotal jazyk. Což ale nakonec bohatě stačilo, protože ostatní dvě se nedostaly přes třetí vrbu. Nevěřícně jsem tedy odcházela s kartonem pivního mixu, což jsem tušila, že doma udělá velkou radost. Já si došla pro svůj nakládaný hermelín a myslela jsem, že tím zábava dnešního dne končí. Všichni jsme byli spokojení. Dokonce jsem upřímně uvažovala, jak dlouho se mi tam ještě chce vůbec sedět, na moc dlouho jsem to netipovala.

Jenže pak přišla další párková žranice a ten můj hrdina se najednou zvedl, s ním kamarád a zamířili nahoru cpát se párky na čas. Samozřejmě mi v tu chvíli zkolaboval mobil, takže mám jen velmi málo dokumentačního materiálu, abych vůbec věřila, že se to vážně stalo. Bohužel naše hvězda zatím nestoupala, protože mezi jedlíky byl i otesánek, který těch pět párků doslova vdechl a způsobil mému závodníkovi těžkou újmu na cti - celý večer jsem pak poslouchala, jak to nebylo fér, že se účastnil podruhé a co to jako je?!

Celý festival se ale zatím vyvíjel zábavněji, než jsem čekala. Ochutnávka piv se trochu zvrhávala a po objevu IPA piv jsem věděla, že se jen tak neodtrhneme.

Přesně ve chvíli, kdy se všichni kolem mě zvedli, že si jdou pro další pivo (prokletí nepivařů - na podobných akcích vždycky trapčím se ciderem či podobnou zoufalostí), začala moderátorka vesele švitořit, aby přišli všichni vítězové minisoutěží zpět na pódium. Zatrnulo ve mně. Druhé kolo ve světle reflektorů. Proboha proč?! Navíc jsem v tu chvíli zůstala sama, vedle mě karton piv, kdoví kde zbytek stolu. A moderátorka dál vesele lobbovala za svou věc a ještě naváděla ostatní hosty, aby kdyžtak popíchli ty, u nichž vidí vítězný mix. Proklatá žlutá krabice přede mnou svítila jak maják. Vzdala jsem tedy snahu zavrtat se kamsi pod zem a radši rychle našla zbytek své skupiny. Muži jsem do rukou vrazila tašku, řekla mu, ať jde hlídat pivo, že já musím nahoru. Přijal to s běžným kývnutím a evidentně moc nevnímal.

Krve by se ve mně nedořezal, když začaly padat dotazy na slaňování, rýsování, matematiku a další chuťovky. Když se mě moderátorka spiklenecky ptala, jak jsem na tom s geometrií, ujistila jsem ji, že rovnou čáru nenakreslím ani podle pravítka (vždycky tam nějak hloupě narvu prst, takže na čáře je boule) Před námi stála hlavní cena - 30 litrový sud piva. Věděla jsem, že to už by mě muž asi nosil na rukou, ale vidina vítězství mě nechávala klidnou - v mém případě? Nikdy.

Nakonec o naší budoucnosti měla rozhodnout dětská, či až dětinská hra kámen-nůžky-papír. Což byl konec. Štěstí se mi v podobných situacích vyhýbá obloukem. Přesto jsem přirozeně začala spekulovat, která ze tří možností má větší šanci na úspěch. Existuje nějaký psychologický výpočet, pro jakou možnost se lidé rozhodují? Který symbol volí? Za jakých okolností je větší šance vyhrát?

Naše čtveřice se postavila do kruhu, ruce šli nahoru, dolu, ještě jednou a při třetím pádu pěstí jsem prostě hodila nůžky, děj se vůle boží. A postoupila jsem! Byli jsme dva nůžkaři proti papírákům. Byla jsem o krok blíž zlatavému moku. Zůstali jsme jen dva a moje šance byly čistě pade na pade - buď to vyhraju a budu za hrdinu, nebo jdu. Moderátorka se solidárně přidala na mojí stranu, že mi jako ženské drží palce. Vím, že ještě něco řešili, já se snažila dál vymýšlet strategii.

Myslím, že jsem do té doby nikdy nad takovou hrou tolik nepřemýšlela: Teď dal nůžky. Bude se jich držet? Nebo dá kámen, protože bude čekat, že já se jich budu držet? Nebo dá papír, protože bude čekat, že já dám kámen na jeho setrvávající nůžky, takže mě porazí? Vážně, tolik strategie jsem ještě nikdy nevymyslela. Ale rozhodla jsem se zůstat věrná a i podruhé jsem hodila nůžky...

Na soupeřův papír jsem vteřinu zírala naprosto nevěřícně. V druhé vteřině jsem po pódiu začala skákat jako malé dítě, v naprosto syrové ukázce radosti. Jestli lidi dole tleskali nebo ne, netuším, bylo mi to jedno. Ještě jsem moderátorku ujistila, že jsem nikdy nic nevyhrála, ani v blbé tombole, takže tohle byla celkem příjemná premiéra. Zvedla jsem si nad hlavu vítězný 30litrový sud (prázdný, samozřejmě!), potřásla si rukou s ředitelem sponzorského pivovaru a rozesmátá od ucha k uchu jsem opustila bojiště, v ruce certifikát na vyzvednutí sudu v branickém Dominikánském klášteře. (Mimochodem jsem se zase něco přiučila, když jsem tak zkoumala logo Zemského pivovaru.)

Zkrátka a dobře, někdy se vážně naše vymetání podobných akcí vyplatí. Pro mě osobně asi bylo největším vítězstvím, s jakým klidem jsem celou svou slavnou exhibici v záři reflektorů zvládla, ustála a muž, i když mi nerozuměl, mě pochválil, že jsem odpovídala děsně cool a vyrovnaně, což ani on nečekal (to je ta partnerská důvěra tohle). Ale samozřejmě v jeho očích jsem teď hrdinkou víkendu a nejlepší přítelkyní pod sluncem, protože jsem mu zařídila spoustu piva.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 17. července 2016 v 20:17 | Reagovat

Gratuluji k výhře :-)
Vypadá vážně zaslouženě :-)

2 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 17. července 2016 v 20:17 | Reagovat

A prosím, v předposledním odstavci si oprav tu radost na syrovou :-)

3 Rowan Rowan | Web | 17. července 2016 v 21:21 | Reagovat

[2]: Probohaaaaaa! Děkuju :D Občas se uklepnu fakt pitomě, v ruce bych to nikdy nenapsala, na počítači jsem schopná napsat "mi jdeme do lesa", hrozná automatika -_- Nejsem na to hrdá :D

4 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 17. července 2016 v 21:28 | Reagovat

[3]: Taky jsem to psala zvlášť, kdybys ten komentář chtěla smazat :-)

5 Čerf Čerf | E-mail | Web | 18. července 2016 v 7:38 | Reagovat

Hezký zážitek a naprosto ti rozumím. Kdysi dávno jsem totiž při jedné óbrakci na Křižíkově fontáně vystupoval díky vylosované vstupence před několika tisíci diváky v pořadu přenášeném v TV a k mému zděšení jsem zjistil, že nejsem zdaleka tak introvertní, jak jsem si do té doby myslel, a že mi to vlastně dělá překvapivě dobře :-).

6 Rowan Rowan | Web | 18. července 2016 v 8:18 | Reagovat

[5]: To mně to teda překvapivě dobře nedělalo :D Byla jsem jak na trní, ale evidentně jsem to zvládla dobře maskovat :D

7 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 22. července 2016 v 12:19 | Reagovat

Četla jsem to strašně napjatě, bylo to poutavé jako nějaká ohromná bitva :D
Já moc nejsem soutěživý typ, ne že by mi vadilo se ukazovat, ale spíše mi vadí, jak to někteří soupeři berou vážně...

8 Rowan Rowan | Web | 25. července 2016 v 16:37 | Reagovat

[7]: Já ani nevim, co jsem... Nepovažuju se za soutěživou, ale když už se do něčeho zamotám, tak se mi asi sepne nějaký zvláštní mood "vyhraj!". Což se dost tluče s tím, že nejsem moc na to předvádění se před lidmi :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.