5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

Papírové šílenství

10. prosince 2016 v 21:41 | Rowan |  Girl Like Me
Myslím, že prvním krokem k vyrovnání se se svým šílenstvím je přiznat si, že jím trpíme. Někdy si člověk ani neuvědomuje, že už je to vážně za hranicí, až když partner začne významně kroutit očima ve velmi podobných situacích. Třeba když začnete významně pokukovat po nejblížším papírnictví.

Mohla bych říct, že to u mě naplno propuklo tohle léto, ale musím také přiznat, že první příznaky se objevují už delší dobu. Co si pamatuju, měla jsem slabost pro všechny možné sešítky a notýsky a poznámkové bločky a různé jiné papírenské vymoženosti. První velké přiznání si, že na tom přeci nic špatného není, přišlo s Budapeští. Tam jsem začala nadobro podléhat a hřebíčkem do rakve bylo objevení obchůdku BomoArt (račte do pekel za mnou: Bomoart.com), kde ručně vyrábějí ty nejkrásnější diáře a fotoalba, jaká znám. Tehdy jsem také objevila naprosto úžasné diáře, jeden hezčí než druhý a nevěděla jsem, který si vybrat spíš. A napsala o tom první článek, jak je to všechno krásné a jak to všechno chci (Zamilovaný papírofil). Své touhy jsem ukojila před odjezdem, kdy jsem si koupila nádherné fotoalbum, ve kterém jsou dnes schované budapešťské vzpomínky.
Na čas nastal klid. Zdánlivě a opravdu jen dočasně. teď při procházení fotek jsem zjistila, že první kroky k propuknutí na české půdě jsou starší, než jsem myslela. Z nějakého důvodu jsem si v Neoluxoru fotila sadu razítek a přemýšlela jsem, k čemu by se mi hodily, protože jsem po nich moc otužila.
Na tom má počínající vášeň vždy končila - na co bych to využila? k čemu by mi to bylo dobré? je to hezké, ale... Až jsem jednou v papírnictví viděla krásné samolepky a řekla si "sakra, proč ne?!" Odešla jsem tehdy se dvěma aršíky samolepek, jedny byly s malou mořskou vílou (ne tou od Disneyho), a říkala si, že je to přeci jedno. Někde se hodit budou, někde je využiji.
Pak už to šlo ráz na ráz. Už dřív jsem slyšela o něčem jako scrapbooking, ale nějak mě to nechávalo v klidu přesně z toho důvodu "je to drahé, přeplácané, nech to být". Ani nevím, jak přesně jsem objevila, že existují silikonová razítka, ale tím bylo rozhodnuto. Razítka jsou přeci fajn, dají se používat stále dokola, nevypotřebují se, je jich nepřeberné množství... A sluší jim to s těmi různými samolepkami. A pak jsem objevila washi pásky a zamilovala se do všech těch barev a vzorů a možností.
Myslím, že to celé začalo cestovním deníkem, ale naplno to propuklo při pravidelném řešení diáře na další rok, který jsem z nějakého důvodu začala řešit v říjnu a rozhodla se to tentokrát pojmout úplně jinak. Do takového diáře se také hodí všemožné samolepky a ozdoby a co teprve všechny ty fotky, které jsem si teď nechala vyvolat? K narozeninám jsem dostala nové velké fotoalbum, které hodlám pojmout právě trochu scrapbookově, i když asi v tisíckrát umírněnější verzi a hodlám radostně řádit.
Vlastně celá tahle vášeň není vůbec od věci. Člověk si celkem snadno může udělat radost i za pár korun. Zatímco dřív jsem si samolepky nekoupila, protože bych je přeci nevyužila, teď si můžu říct, že jejich čas přijde. Stejně tak u různých hezkých obrázků a pohledů. Navíc spolu s tím přichází možnost jednoduchého dárku - například teď k Vánocům jsem si napsala Ježíškovi o hezký a elegantní penál, abych ty hezké psací potřeby mohla skladovat, jak si zaslouží. O fotoalbu k narozeninám už řeč byla.
Ve finále asi žádná vášeň není úplně od věci, protože to člověku nabízí prostor relaxovat, obklopovat se hezkými věcmi a hezké věci tvořit a tím aspoň trochu napravovat šeď všedních dní, ve kterých se občas plácáme. A že papírenský svět nabízí nepřeberné množství barev, barevných kombinací a vzorů! V neposlední řadě pak můžete svou úchylkou udělat radost i jiným - letos jsem se naplno pustila do rozesílání vánočních pohledů a přání. V předchozích letech jsem poslala jen pár kousků, ale letos to beru ve velkém a zatímco já si užívám možnost hledat hezká přání, doufám, že po svém doručení udělají radost i někomu dalšímu. Samozřejmě s nějakou tou samolepkou navíc -musím je přece nějak využít, když už jsem si je koupila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. prosince 2016 v 23:21 | Reagovat

Musím se smát, protože když mám po cestě tři papírnictví, přinesu si tři sešity. Myslel jsem si, že je to choroba, ale teď díky tobě zjišťuju, že je to vlastně úplně normální :-).

2 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 10. prosince 2016 v 23:51 | Reagovat

Já jsem knížková, takže když se rozhodovalo o mém budoucím životě a ukázkové čtyřky na mém vysvědčení mi moc prostoru nenechávaly, rozhodli naši, že budu knihař...
Ó, jak hrdě to zní...
Takže jo, umím svázat knihu.
Ale taky jsem se naučila mraky jiných věcí, třeba točené bločky, které, jak zjišťuju, jsou děsně drahé a já si je nepořídím.
A nebo krabičky.
Krabičky různých tvarů a velikostí, potahované papírem, plátnem a nebo obojím.
Krabičky s víčkem, krabičky bez víčka, boxy na psací stoly...
Nemám z čeho vyrábět, to, co jsem vyrobila už jsem rozdala a pořád toužím po krabičkách.
A co víc, už beru i plastové.
A košíčky. A mističky. A dózy...
A všechny se hodí, jen moje rodina to nějak nechápe.
A co nechápou na sdělení, že prostě potřebuju krabici na krabičky?

3 Ortie Ortie | Web | 11. prosince 2016 v 7:37 | Reagovat

Zajímavé. Takže možná to, že si z lesa nosím různé větvičky, kamínky a jiné nádherné věcičky je zcela normální.

4 Eliss Eliss | Web | 11. prosince 2016 v 8:59 | Reagovat

Jako dítě jsem ráda sbírala samolepky, a takové ty malé bločky v kroužkové vazbě...

5 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 11. prosince 2016 v 18:26 | Reagovat

Jako dítě školou povinné jsem papírnictví milovala. Bylo hned vedle naší základky, a tak jsem tam chodila opravdu často. Pro notýsek, tužku, plnicí pero ale třeba jenom pro tu vůni :-)  :-)  :-P

6 Rowan Rowan | Web | 11. prosince 2016 v 20:13 | Reagovat

[1]: A to je právě to, člověk zjistí, že v tom není sám a hned je mu lépe :D

[2]: To bych také chtěla umět!

[4]: Jo, také jsem sbírala, ale to bylo takové plácání a nevyužívání, jen proto, aby to člověk měl. Teď mě těší, že jsem se tu krásu naučila i používat :D

[5]: Ta vůně! Přesně. To prostě stačí, jen se podívat, pokochat, zamyslet... a občas si něco odnést.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.