5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

Silvestrovské

31. prosince 2016 v 19:44 | Rowan |  Co den dal
Svět už se pomalu loučí a vítá. Rok 2016 má v našem časovém pásmu ještě pár hodin života, ale všichni kolem radostně bilancují, jaký ten právě odcházející rok byl. Možná se k tomu taky dostanu, ale popravdě jsem ráda, že to pořekadlo nezní "jak na Silvestra, tak po celý další rok". Protože dneska jsem se k bilancování opravdu nedostala.



Silvestr u nás bývá doslova uválený. Ačkoliv jsem nespala kdoví jak dlouho, pravidelná a poctivá siesta se odpoledne konala. Nejen proto, abych odpočinula svému podrážděnému oku (předsevzetí: co nejdřív si v lednu dojdu k očařce, ideálně hned v pondělí), ale i abych nabrala sil na večer. Respektive noc.
Před tradičním obědem se strašidelným názvem lentejas, mě nakonec zachránilo to, že tatínek včera večer zapomněl dát namočit čočku. Takže o tuto tradici jsem přišla, ale nevím, jak moc lituju po všech těch hororových líčeních, která mi muž o daném jídle podal. Místo toho jsme měli španělskou variaci na české knedlíky s vajíčkem - osmažené bramborové hranolky s vajíčkem (čerstvé, ne ty stokrát zamražené!) a s kousky jamonu. Ten jamon, ten tomu dává říz, tím bych se dokázala cpát od rána do večera. A samozřejmě olivy. Nevím, co se u stolu stalo, maminka se s tatínkem div neseštěkala, že si tatínek dovoluje brát olivy a aby chudák česká holčička taky měla.
Nejvíc mě ale pro dnešek pobavila mužova sestra. Když vyrůstáte se staršími sourozenci, asi vážně musíte být pohotovější.
Maminka přišla do obýváku, kde jsme všichni tři - já, muž a jeho sestra, silvestrovsky hnili na pohovkách, sjížděli už asi 150. epizodu Big Bang Theory a klapali do telefonu tu přednovoroční pozdravy, tu nějaké hry. Oba své potomky náležitě sjela, ať koukají připravit stůl. Muž to samozřejmě ignoroval, takže v tom jeho sestra zůstala sama.
Začala skládat maminčino muzeum fotek. Znáte to, když si rodiče vystavují fotky svých potomků po bytě? Když vstoupíte do zdejšího obýváku, dostanete takovou malou výchovnou facku, že jste hned ve dveřích nevzdychli obdivem nad dětmi. Co na tom, že jim je, klackům, už všem spolehlivě přes dvacet, v jednom případě i přes třicet a ten můj střed se k tomuto jubileu radostně plíží. Myslím, že při první návštěvě jsem tuto místnost tajně nazvala mauzoleem a nejhorší pochybení bylo, když jsem si fotila jednu mužovu fotku z mládí, protože jsem se tím odsoudila k listovaní třemi poctivě naducanými fotoalby. Jen na jídelním stole je pravidelně vyskládáno kolem třiceti fotorámečků (a bojím se, že jsem se s tím číslem vážně moc nespletla) s různými stádii vývoje všech dětí, ale i rodičů a prarodičů. To všechno se samozřejmě musí složit, když se má jíst - naštěstí se u velkého stolu hoduje pouze při zvláštních příležitostech, jako jsou Vánoce, Silvestr, narozeniny, rodinný nedělní oběd a tak.
Zatímco Ana skládala, muž z pohodlí pohovky vykřikoval směrem ke kuchyni a mamince, jak pilně uklízí. Sice jsem do něj výchovně žďuchala a pak se prostě radši sama zvedla a šla pomoct prostřít, ale s ním to příliš nepohlo a zvedl se teprve k jídlu.
Nevím, co maminku ke konci oběda popadlo začít komentovat provedení prostření a hlavně sklizení fotek, ale to tak ty maminky asi holt umí všechny stejně. Když se sestra zvedala, že odnese svůj špinavý talíř do kuchyně a zase zmizí na pohovku, maminka spustila:
"Teda, Anito, ty fotky jsi ale mohla vyskládat lépe!" poměrně zhurta. "Podívej se, jak to vypadá! Takové neuspořádané komínky tady!"
Ana ani nemrkla. "Tos dělal ty, ne?" usmála se medově na mého muže, který při přípravě stolu nehnul ani prstem, ale ona právě přenesla veškerou zodpovědnost na něj. Zcela elegantně. Byla to přesně ta odpověď, kterou jsem nečekala a která byla naprosto dokonalá.
Po té, co jsem tedy vykuckala svou smíchy zaskočenou hranolku a překonala všechny možné nabídky na přídavek, dezert, puding, jogurt, banán, pomeranč, meloun, přídavek a turón, jsme se zase všichni vrátili k silvestrovskému lenošení.
Zbytek odpoledne jsem prospala, probrouzdala na internetu, pročetla. Dočetla jsem Kafe a cigárko, přečetla si ještě pár článků přímo na blogu, nafotila pár snímků podvečerní oblohy. To vše za pravidelných výbuchů netrpělivých petard. Teď mě ještě čeká rodinná večeře, na kterou dorazí zbytek potomstva, rozdáme si opožděně/předčasně dárky, nacpeme se k prasknutí a do půlnoci, tak jako v Česku, budeme zírat na jednu televizní show horší než druhou. Abychom pak před půlnocí sezobli dvanáct kuliček hroznového vína a zajistili si tak štěstí v novém roce.
Teprve někdy v jednu ráno budeme vyrážet do světa. Vyšňoření jako do divadla, protože tady, i v téhle malé díře, se chodí na Silvestra pařit v hodobóžovém. Tak jako loni mě čeká předhození andaluské rodině, protože je tradicí jít navštívit kamaráda a jeho velkou, opravdu velkou a hlučnou rodinu. Loni mě tam muž přivedl poprvé a připadala jsem si přesně jako ten nový brouk, kterého našli v Amazonii a teď si ho všichni bedlivě prohlížejí a posuzují a hodnotí. Ale všichni se usmívají a radují a popíjejí.
Mým druhým přednovoročním předsevzetím tedy je se letos krotit a nepodlehnout jejich rytmu, jako se mi to povedlo loni. Na to sbírání mandarinek 1. ledna sice vzpomínám ráda, ale na to, jak mi bylo špatně, už tak moc ne.
Jak trávíte poslední den v roce vy?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 1. ledna 2017 v 17:48 | Reagovat

To víš, od sbírání mandarinek se někomu udělá špatně každou chvíli! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.