Rowan's blog - Články

Zbrusu nové ráno

Thu, 17 May 2012 09:42:24 +0200

Mám ráda rána.

Uvědomila jsem si to teprve nedávno, ačkoliv svítání jsem milovala vždy. Hlavní problém je v tom vstávání. Když se ale nakonec z postele přeci jen dostanu, jsme ráda.

Syrové slunce, čerstvý vzduch, který se ještě nestačil ohřát a trochu štípe, svěží zelené zelené listy, které se natahují po hřejivých paprscích... Nebo vzduch vlahý po předešlé noci, vonící mořem a cizinou. Nebo městem, jehož zdi i po několika hodinách bez slunce ještě stále sálají teplo... Vzduch vonící zeminou, starým lisím a podzimní mlhou... Dokonce i ta zimní rána, štípající do tváří, mají něco do sebe. Zejména když přes noc nakreslí ledové květy na okna a ulice skryje pod novou sněhovou pokrývku.

Na ránech je cosi kouzelného, nadějného. Nový den, který začneme s novým elánem a všechno bude lepší... Nebo ta rána, kdy se po noci strávené v autě probudíte kdesi, možná ještě v Alpách, možná už někde v pádské nížině, všechno voní úplně jinak než když jste usínali, a těšíte se na nové objevy a nová místa, která poznáte.

Škoda, že tohle všechno skoro mizí pod nánosem naprosto všedních, obyčejných a nezajímavých rán...

Je cosi shnilého v zemi Hetalistické

Fri, 11 May 2012 23:29:07 +0200

Ale ono to ani nebude nic shnilého, to by si zase mohl vzít někdo osobně...

Hned na úvod - omlouvám se, tohle je nejspíš "článek" čístě pro zasvěcené, ale mám potřebu se v tom rejpat veřejně a hlavně bych byla nesmírně ráda, kdyby pokud možno všichni zasvěcení a všichni, co k tomu chtějí něco říct, vyjádřili svůj ctěný názor v komentářích dole.

Problém? Hetalia komunita je rozdrobená a rozpadlá a kolujou drby, který se mi ani trochu nelíbí. A nechápu, kde se berou a celé mi to vlastně přijde směšné, bezpředmětné, zbytečné a že je kolem všeho zkrátka plno keců a děsných rádoby problémů, ale vlastně nikdo neví, co se děje.

Popravdě netušim, kdy to začalo, kde se zrodil problém.. ono se sem tam objevilo vždycky něco - viz aféra po loňském pikniku ohledně gakuenu a nedorozumění s nim, ale to se vyřešilo a všehcno vypadalo dobře. Ne, asi to tak nebylo. To, že kolují nějaké kecy na mě a mojí snahu "šéfovat, i když jsme v komunitě tak strašně krátce", beru momentálně s ironickym úsměvem. Nebojte, brzo se mě zbavíte, z Pešti tuhle bandu vážně organizovat netoužim. To, že se někteří nenamáhali odpovědět na můj dvojnásobný pokus pozdravit teď na AF, se mě dotklo poněkud víc. Ale prý to nebyla moje vina, ale vina lidí, kteří se mnou byli... Faaaajn.

Takže zpět k tomu, kde je problém. Jsou tu "dvě" skupiny(?). Jak se mi povedlo se dostat do té "první" (čistě pracovní označení a odmítám se dostat do diskuze "když je to pracovní, pro nejsme první my?!"), v podstatě té starší grupy, netuším. Nicméně druhá skupina teď držkuje a straní se. Ne, sorry, fakt to tak na mě působí (jééé a to bude po tomhle řečí, že nedržkují XD). Do světa se vznesly fámy, jak ty druhé naše skupina děsně nesnáší a ten nemá rád toho a ten zase toho... Oh, come on! Vždyť je to blbost. Za sebe jednoznačně říkám, že proti vám nikomu nic nemám a pokud, tak o nesnášenlivost vážně nejde. Za ostatní mluvit nemůžu, ale pokud má někdo, jedna konkrétní osoba, porblém s jinou, zcela konkrétní osobou, tak ať si to proboha vyříkají mezi sebou a je vážně dost zbytečný rozkládat celou hetakomunitu a dělat vlny.

Já vim, asi to zase vidim naivně jak Hurvínek válku, ale vážně mi přišlo divné, jak se na AF celá grupa rozpadla, a všechno to bylo vlastně hrozně zvláštní. Dost možná je to celé začarovaný kruh, ale nebaví mě stát s rukama v kapse a "asi se to nevyřeší". Chci to řešit a chci to vyřešit a chci si to vyříkat.

Nechci tady na druhou stranu nikoho nutit bratříčkovat se s někym, kdo mu prostě z obyčejného osobního důvodu nesedl. Od toho tu taky nejsme, abychom se bezmezně milovali a uctívali a já nevim co, jen proto, že se to sluší a patří. Kdepak, to mi nepřijde moc v pořádku. Ale zcela obyčejný "ahoj" a prohodit pár slov mi přijde normálnější než ignorace a přehlížení a dělání, že se nevidíme, i když jsme na conu jediní magoři, co tam běhají s vlajkami.

Jsem jediná, koho tohle všechno štve? Doufám že ne. A dooufám, že nejsem jediný magor, co má potřebu řešit a urovnávat. A ano, jsem posedlá urovnáváním stádečka, kterýmu děsně šéfuju (boha jeho xDDDD) a nebaví mě tohle všechno...

Tak, končim... máte slovo, vážení!

Animefest '12

Thu, 10 May 2012 19:49:12 +0200

Druhé kolo. Po roce zase na Animefest, tentokrát s určitou představou, jak to vlastně funguje a s daleko větší partou lidí kolem sebe, ke které jsem se mohla připojit. To jsou asi hlavní vstupní informace.

Tentokrát už jsem se opravdu těšila. Ani nevím proč, protože práce až nad hlavu, hetalistky se nějak moc nedávaly dohromady, žádné nové cosplaye... ale stejně jsem se těšila, že všechny zase uvidim, že na tři dny vypnu, že změnim prostředí... zkrátka AF v plné parádě.

Pátek

V pátek jsem se přidala k plzeňským a několika pražským, sedli jsme na vlak a vyrazili do Brna, cestou jsme přibalili ještě Lass a do cíle přijeli před čtvrtou. Což bylo jen dobře, stihli jsme se akorát přesunout na výstaviště, kam se letos přesunula celá akce z centra města, a ani jsme dlouho nečekali a mohli se zaregistrovat. K dobré skupince jsem se přidala, jen co je pravda, jinak bych asi ve frontě stála podstatně delší dobu, takhle to trvalo sotva dvacet minut a hurá do tělocvičny.

Popravdě, tam se vyrojil první problém, kdy jsem i já začala lehce pochybovat, jestli se AF náhodou nepropadá na úroveň Cadvíku. Do sokolovny jsme totiž dorazili opravdu brzo, už v půl páté, ale náš elán byl schlazen tím, že tělocvična se otevře až v pět. Dobře, počkáme si, žádný problém. Za deset minut celá se přiřítil admin a že prý nám našli jsou tělocvičnu, kterou můžeme využít. Zaváhala jsem. Co? jiná tělocvična? Proč?

Nezdálo se mi to, ale davová panika je davová panika, tak jsem se hrnula. Měli jsme totiž původně skvělé místo hned u vstupu, naděje na super flek k přespání. Teď jsme se přesunuli do maličké přehřáté tělocvičny, kam jsme se rozhodně nemohli vejít, natož všichni. Navíc vedle byla jakási podivná špeluňka, údajně snad hospoda brněnského hokejového týmu. Každopádně to tam smrdělo, nedalo se tam dýchat a místa bylo jako když plivne. Báječné...

Naštěstí se strhla druhá davová panika a všichni se zase hromadně začli přesouvat zpátky nahoru. Kde se mezitim začala tvořit podivná fronta před sokolovnou... Zkrátím to - nakonec jsme se dovnitř dostali a povedlo se nám zabrat príma flek v rohu, kde jsme roztahali žíněnky a rozbili základní tábor.

Převléct, trochu vydechnout po tom cestovním závodě, stavit se v mekáči pro něco k zakousnutí, v Albertu pro něco k pití a přesunout se zase zpátky na výstaviště. Což bylo poněkud nešikovnou částí celé akce. Přesuny sokolovna- výstaviště a naopak lezly do peněz a pocitově oddělovaly od celé akce, zatímco loni působilo všechno kompaktněji, když se všechno odehrávalo v centru města. Navíc jsem si tam loni nepřipadala tak hrozně nepatřičně, jako když jsem se do stejných míst zatoulala letos.

A TOHLE zkuste fotit!

Ale zpět k AF. Páteční večer byl zasvěcen gakuenu, focení (fotit dvě Koree je jako fotit pytel blech), , zjišťování, zdravení, vítání a tak... Poněkud mě zamrzela ignorace některých lidí, ale prý to není moje vina... Ne že by mi to vadilo o to méně, ale o tom teď psát nechci a nebudu.

Nemám pocit, že by se v pátek večer dělo něco, co by stálo za napsání. Nějaké to klábosení, opět noví lidé, nakonec jsme se Yami sebraly a šly do tělocvičny pěšky, protože bylo docela teplo a nebylo kam pospíchat. Můj navigační nesmysl naštěstí nebyl zblbnut žádným alkoholem jako v létě v Budapešti, takže jsme nakonec i došly.

Nicméně poněkud úsměvné se mi zdá, že zatímco na nás, které jsme přišly v jedenáct, orgové velkolepě uplatnili cedulku "Pššššš!" (asi ve snaze neopakovat pštitele z Cadvíku), na tu bandu idiotů, která přitáhla ve dvě ráno, nikdo nic nepoužil. Ačkoliv jsem váhala minimálně nad pánvičkou. To samé se pak opakovalo přibližně v půl šesté ráno, kdy tradičně někdo vystřelil do hnízda a všichni se museli za hlasitého povyku začít sbírat do nového dne. Náš rohový tábor to slavnostně zalomil až do půl osmé, kdy jsme se uráčili začít pomalu hrabat z vyhřátých spacáků.

Sobota

Sobota už je na vyprávění zajímavější. Po té, co jsem vyžrala, koho jsem mohla (belgické wafle od Yami, kokosové sušenky od Frodí...), jsem na sebe hodila uniformu Druhé světové, jak jsme se domluvily s Lass a vydala se jí hledat na výstaviště. Chudák tam čekala někdy od sedmi, protože Arashi, účastnící se cosplay soutěže, musela naklusat už takhle šíleně brzo (účastnit se toho já, tak jim předvedu maximálně roleplaying Šípkové růženky. Alternativně masakr motorovou pilou.... Nemám dobrá rána XD).

Nálada z celé akce se ale zatím příliš nezlepšovala. Ačkoliv jsem se snažila zlepšovat náladu lidem kolem (ano, vím že mi to moc nešlo, pak už jsem sama byla dost zdeptaná), ve vzduchu viselo cosi, ... jako otázka "Proč tu vlastně jsem, když je to taková otrava". Jen si nejsem jistá, jestli ta otázka byla z mé hlavy nebo z té, kterou jsem se snažila došťouchat aspoň k troše optimismu. Nepomohlo mi ani to, že na Cosplay soutěž jsme se ani nedostali, protože sál byl maličký a zájemců hodně. Nemohli jsme tedy fandit Arashi, což zamrzelo nejvíc.

Naučíme malou Lili, jak se namalovat, aby Vashovi zamotala hlavu...

Dalším černým puntíkem byla přednáška o národnostních archetypech. Ne, vážně jsem nečekala přednášku o Hetalii, natož když to vedl, kdo to vedl, útočný úvod byl teda zcela zbytečný, dle mého. Celou věc bych shrnula jako nepříliš vydařený pokus najít v anime jiné národy a nějak je zaškatulkovat a celé to zabalit do rádoby vtipných řečí. Ne, vážně se mi to nelíbilo. Jediné, co stálo za řeč, bylo zaškatulkování Američanů. Třešínkou na dortu pak nejspíš řešení toho, že Korsičané jako Italové nejsou moc průkazní (čím to bude, když je to Francie, že? ) O těsných kalhotách se mi nejspíš bude v nočních můrách zdát ještě dlouho. A kdykoliv měl kdokoliv nějakou námitku, byla smetena ze stolu jako irelevantní a nehodnotná a nedostatečně průkazná (typu "No ale kdo ví, jestli to je vážně Skot/Ital/Inuita/cokoliv...")

Nevím, kdy přesně přišel zlom. Znechuceni přednáškou jsme se odsunuli k nádraží na jídlo do KFC (kde jsem byla nucena sníst jejich pálivej blaf, i když slečna tvrdila, že to pálivý neni), kde jsme chvíli poseděli, já někomu znárodnila (nebo zjeřabinila?) mojito, .... A já vím, kdy přišel zlom. Sprcha. Zcela určitě to bylo někdy v době, kdy jsme se doplížily do tělocvičny, cestou si koupily další zásoby pití a zmrzlinu, a v sokolovně se dostaly do prázdných sprch. Což bylo fajn, protože jsem si připadala neskutečně opatlaně a ulepeně, takže cosplay dolu a hurá pod vodu. Na večer už jsem si cosplay ani nebrala (poznatek: pro příště nebude špatné vzít si i nějaký random civil, ve kterém se dá běhat po conu), takže se mi trajdalo spokojeněji a k vlastnímu překvapení jsem si ani nepřipadala tak mimo bez ohozu.

Zakončení jinak ne příliš vydařeného dne proběhlo zase zpátky v KFC, kde už se rozjela tradiční hetalisticko-otaku afterparty, kdy jedna skupinka nezřízeně kravila, druhá pirátsky ladila rádio, aby se dozvěděla výsledky hokeje, další se cpali jídlem od mekáče, jako správní rebelové (ach děkuji za cheeseburger!). Mekáčovskou rebélii jsem zakončila tím, že jsem na pytel s velkým žlutým Mkem, který kluci nechali na stole, připsala papírek, že chceme zpátky Fileta (jediné nepálivé jídlo, co KFC nabízelo, kromě hranolků a zmrzliny, a kterého zrušili) a spokojeně odkráčela do noci - kde konečně přestalo pršet, ačkoliv byla pořád zima.

Neděle

Všichni natěšení na poslední den opět vyrazili málem s východem slunce, já spala v klidu do osmi. Nebyla jsem jediná, plán byl v poklidu se vyhrabat, zabalit, a do těch řečených desíti vyklidit pole. Jenže to by nesměl přijít org s tím, že majitel tělocvičny zapomněl, že se tu v neděli ráno slejzají stařenky, takže v devět nastal fofr se snahou zabalit všechno, nic nezapomenout, a nikoho nezabít. Myslím, že nejakutněji to hrozilo, když jsme dovlekly tašky na výstaviště a tam nám řekli, že už není kam je dát. Nevychytané.

Den byl zasvěcený dalšímu poflakování, povídání, focení... Bylo fajn být zase ve svém živlu a jen jsem litovala, že nemám pořádný foťák, který se mi na takovou akci brát zkrátka nechtělo. Možná příště! Jako hlavní bod dne ale byla přednáška o Hetalii.

Ano, bála jsem se. Viděla jsem už nějaké přednášky, ta na loňském AF byla tak špatná, že mě to dodnes děsí ve slabých chvilkách. Jméno přednášející mi nic moc neříkalo (což nutně neznamená nic zlého, na rozdíl od jiných to aspoň nebyla děsivá pověst, která by předcházela samotnou osobu), takže jsem si sedala do první řady značně nejistě. A vůbec jsem si nebyla jistá, jestli bych tady na tom místě chtěla sedět i v cosplayi (trochu mě mrzelo, že na neděli jsem se nenamáhala převlékat).

Jedním slovem - přednáška byla SKVĚLÁ! Slečna na podiu měla naprosto zdravý názor na věc, žádná hysterická fanynka, co by začala sálu vykládat o tom, jakou barvu má kdo nejradši nebo jak je vysoký či jak rád tráví volný čas. Ani se nejednalo o zarytého odpůrce, který si potřebuje věřejně vylít žluč.

Nejsem si úplně jistá, že si pamatuju, co přesně v přednášce zaznělo. Hlavní ale je, že to bylo shrnutí, o čem Hetalie je a o čem není, co se v ní dá najít a jak ji formují sami fanoušci. Byla řeč o Bostonském incidentu hajlujících cosplayerů a o tom, že americká vlajka se po zemi prostě nevláčí (ani žádná jiná). Měla jsem v tu chvíli vběhnoout na pódium a Kalisto nadšeně obejmout a poděkovat jí ve všech jazycích, na které bych si vzpomněla. Nejen za ten promluv do duše, jak se chovat (nejen) k vlajkám, ale celkově za přednášku, za skvělou práci, a za pár skvělých videí, která pustila. Přístě bych akorát navrhovala dát tak kvalitní část programu do hlavního dne a nešetřit si to až na neděli.

Lady Loki a kapitánka... aka Lass a Arashi

AF se ale blížilo ke svému konci. Já ještě odběhla nafotit marvelácké superhrdinky Arashi s Lass, kterým to neskutečně slušelo, a pak jsme se hromadně přesunuli opět do KFC, kam jsme opět protestně dotáhli jídlo z mekáče. Já vím, je to prasárna, ale pití jsme si tam koupili!

Zbytek je už nudný - postupně jsme se rozešli, rozjeli a rozlétli zpátky do koutů Česka, vlakem se navrátili do Prahy, část pokračovala dál do Plzně a ... řekli sbohem nakonec velmi pohodovému víkendu.

... A teď jen doufám, že jsem na nic nezapomněla a pokud, tak jen na drobné a nepodstatné nesmysly.

Jarní bouřka

Fri, 20 Apr 2012 00:20:19 +0200

Obloha je zatažená, šedozlatá a jako poklička drží teplo. Je tepleji, než jsem čekala. A všechno kvete. Kvete a voní, voní a kvete a já se usmívám už jen proto, že je jaro. Jeřabiny pod Branickou skálou už se začaly zelenat. Čerstvě rozvinuté listy září v jasném světle bez slunce.

Prošla jsem se víc, než jsem plánovala. Ujel mi autobus, ale bylo mi to jedno. Nikam jsem doopravdy nepospíchala. Už jsem šla stejně pozdě, a cíl neměl kam utéct. Nechala jsem se unášet kvetoucími stromy a mrkajícími pampeliškami, které se tetelí v čerstvé trávě snad v každém parku. Jen je zvláštní, že letos kvetou zároveň třešně i magnolie. Mám magnolie spojené se studeným začátkem jara, bývají první, ojedinělé, úchvatné. A letos je jejich jedinečnost ztracena v záplavě kvetoucího ovoce. Nevadí. Rozhodně nevadí, čím víc květů, tím lépe, přijde mi.

Když jsem jela domu, začínalo pršet. Vzduch byl pořád teplý, ale první velké kapky s sebou nesly i drobné ochlazení. Všechno vonělo. když jsem vystoupila z tramvaje, chytila mě do náruče vůně kvetoucí třešně a morké silnice. Deště. Janího deště, který po chvíli zahřmění změnilo na bouřku. První jarní bouřku tohoto roku. Je na nich něco fascinujícího. Krásného, tajemného a kouzelného. Je teplo, všechno voní, hřmí a padají velké, obrovské kapky deště.

Mám ráda jaro. Mám ráda jarní bouřky. Mám ráda ten pocit, kdy všechno vypadá tak nadějně...

A čas od času mám ráda nesmyslné psaní o ničem =)

Berlínský víkend

Wed, 18 Apr 2012 13:59:10 +0200

Miluju hurá akce, i když se z nich postupně vyvine vrcholně sofistikovaná a pečlivě naplánovaná událost. Jako tenhle výlet do Berlína. Vlastně asi vznikl velmi podobně jako podzimní výlet do Drážďan - takže nějak "hej, nechcete někdo jet se mnou do Postupimi?" (dotaz od Lakney, nejspíš). Na což se nabalila kupa nadšenců, kteří postupně zase odpadli. Jak typické.

Zůstaly jsme tři, stejné seskupení, jako v Drážďanech - takže Yami, Laknea a já. Trochu mě mrzelo, že zase padlo výletničení ve větší skupině, ale hroutit se z toho rozhodně nebudu.

Vyrážely jsme v sobotu, v půl osmé ráno, z Florence. Hned v úvodu nás překvapil požadavek, že slečna stevardka chce vidět občanku a ISIC. Jasně, přejíždíme hranice, ale co Schengen a tak vůbec? Jasně, člověk má mít pořád doklady u sebe, ale zkrátka nám to nedávalo pořádně smysl. O pár hodin později, na německých hranicích, při kontrole, jsme pochopily. Opakuji - a co Schengen?! Ale až na tohle zdržení cesta proběhla v klidu, slečna stevardka byla neuvěřitelně milá a v Drážďanech se autobus téměř úplně vyprázdnil, takže jsme do Berlína dorazily v klidu najezené a pohodlně rozložené na zadní pěti-sedačce (ano, já vím, ten kdo se suverénně natáhl a spal jsem byla já XD).

Prvním cílem po příjezdu byl bankomat a sehnání jízdenek - druhou položku jsme radostně přenechaly Yami, jejíž šprechtění mě značně zdeptalo. Ale co, já nejsem téměř rodilý mluvčí (ale měla jsem se víc učit, já vím XD). Podstatnější ale je, že hned na to jsme zamířily do Postupimi. Systém S-Bahn mě nadchl hned ve svém úvodu, ale jeho skutečnou hodnotu jsem ocenila až v průběhu víkendu.

S-Bahn je cosi mezi metrem a vlakem. Vzhledově to připomíná naše staré vozy metra z éry hlubokého socialismu od bratříčka Ruska (ovšem podstatně kvalitnější, tišší a soudržnější), ale po okrajích města jezdí povrchově, zatímco s příjezdem do centra se noří pod ulice a domy. Tenhle druh dopravy jsme využívaly vlastně nejvíc - pokud nepočítám postupimský autobus a dvě trapné zastávky busem v Berlíně, tak jsme do ničeho jiného ani nenastoupily. Zkrátka se tím dostanete v podstatě všude.

Postupim

(Zámeček Sans Souci, letní sídlo Fridricha II. Velikého)

Postupim nás všechny nadchla. Čisté, upravené, světlé, vzdušné městečko, poklidné, ale vlastně s potenciálem divoce žít, pokud je důvod. Historické i moderní. Okraj velkoměsta se všemi jeho výhodami - dokázala bych si představit zařídit si tu klidné, příměstské bydlení se skvělou dostupností do práce v centru Berlína. Široké ulice, ale zároveň poměrně komorní a útulná náměstí. A nad tím vším se vznáší duch Fridricha II., jehož přítomnost je pro město snad nejklíčovější údálostí v jeho historii. (Ano, a Postupimská konference a jiné důležité momenty, ale bez Fritze by to nešlo).

On byl také hlavním důvodem, proč jsme sem vůbec jeli. Doslova on - jeho hrob a jeho milované letní sídlo, zámeček Sans Soouci. Úmyslně používám výraz "záměček", protože ta maličká stavbička byla vážně maličká. Takové přezdobené nic. Upřímně si nejsem jistá, jestli těch dvanáct euro za vstup bylo adekvátních. Ale zaplatily jsme a s audioprůvodcem jsme si prošly circa deset honosně vyzdobených místností sídla, kde Fridrich II. Veliký tak rád pobýval (s výhledem přímo na sochu nahého chlapce z okna své pracovny).

Jak už jsem řekla - celá budova byla značně přezdobená, kýčovitá, vyumělkovaná. Vlivem doby, jak si kázalo rokoko. Zvenku to ještě šlo, ale mistrná práce uvnitř chvílemi skutečně vyrážela dech. Do teď si nejsem jistá, jestli se mi to vážně tak moc líbilo, nebo jsem si jen do té doby nedovedla něco takového představit, takže mi to vyrazilo dech a neprotestovala jsem. Objektivně vím, že to byl kýč. Nehorázný, přezlacený, přezdobený kýč. Ale - panebože - některá zdobení byla zkrátka fantastická!

Bohužel v jedné ruce jabko (audioprůvodce), v druhé štrůdl (fotoaparát) a na záda mi funěla celá armáda dalších turistů. Výklad jsem slyšela napůl, snažila jsem se hlavně fotit a také se sama rozhlížet - abych nakonec nezjistila, že jsem vlastně celý zámek viděla pouze na vlastní objektiv.

Po prohlídce zámku (před kterou jsme ještě navštívily zámeckou kuchyni, kterou za tři eura klidně doporučím navštívit), jsme se vydaly do rozlehlého parku, hledat Fritzův náhrobní kámen. Bloudily jsme horem dolem, hledaly jsme kytky a brambory, ideálně hromadu bramor, která by se tyčila nevysvětlitelně uprostřed trávníku a tak nás navedla... ale nedařilo se. Nakonec nás místní žena s kočárkem poslala zpátky nahoru, na nejvyšší terasu kaskádovitého vinohradu, tedy k zámku, kde údajně hrob měl být.

Zde skutečně, vedle hrobů svých psů, našel útočistě i Fridrich, s jednoduchým náhrobním kamenem a několika bramborami. Pobavil nás průvodce, který kolem prošel se skupinkou turistů a tajuplně je informoval o tom, že nikdo neví, kde se ty brambory berou, že tu nikdy nikoho nevidí, že by je sem dával. Kdysi tu byla jen jedna, ale poslední dobou, kdoví proč, jich je tu víc, ale zkrátka kdo je sem dává.... to je záhada. Načež, jen co odešli, se Laknea zvedla a přidala svou vlastní bramboru.

(Hrob Starého Fritze)

Zámek jsme viděly, park částečně taky, bramboru jsme umístily (Laknea umístila), mohly jsme vyrazit zpět do Berlína a najít, kde že to vlastně máme nocleh. Podle návodu, který byl uvedený na stránkách hostelu. ... Jako fajn, vážení, ale složitěji už by to nešlo?

Dobrou půlhodinu jsme se točily na pětníku, pořád dokola a nemohly najít správnou ulici. Navíc v těch ulicích byl takový zmatek! Základní problém byl v tom, že jsme do výchozího bodu nepřijely metrem, ale autobusem. Takže hledat výlez metra na Zimmerman Strasse a odtud nějakou-jinou-strasse... Byl problém. Ani místní nám moc neuměli poradit - na druhou stranu, kdybychom bývaly poslechly tu první pani a došly skutečně až k druhé ulici... našly bychom Zimmerman Strasse. Když jsme jí konečně objevily, najít tu druhou už byla celkem hračka. Ačkoliv nechápeme, proč je v návodu cosi o eskalátorech, když tu žádné nejsou - možná je ještě nestačili postavit.

I přes chvilkovou skepsi, jestli náhodou ten hostel vůbec existuje, jsme nakonec došly k cíli, někdy kolem sedmé večerní. Naše obavy, že jsme třeba měly přijít do dvou odpoledne a rezervace už propadla, se nevyplnily, naopak nás potěšili, že nám ještě hodlali dát slevu, když už jsme jen tři holky na čtyřlůžkový pokoj. Každé drobné ušetření v takovou chvíli přijde vhod, natož ušetření o dobrých sedm euro.

Odhodily jsme věci na pokoj, došly si do nedalekého Lidla koupit něco k večernímu zakousnutí, to také odnesly na pokoj a udělaly si malou procházku po nejbližším okolí. Bydlely jsme v hostelu v někdejší západní části města (odhadujeme, zatím jsem se nedostala k ověření této informace, ale vzhledem k absenci paneláků...), spíše na okraji. Hezká, klidná obytná čtvrť. Bonusem byla snídaně v ceně, kterou jsme druhý den ráno bohatě využily (a snídaly ve společnosti tlupy Maďarů - fakt začínám mít podezření, že mám někde zabudovaný magnet XD)

Berlín

V neděli ráno jsme se pokusily vstát brzo, rychle se nasnídat a vyrazit do města. Původní plán byl odejít v devět, pak jsme se dohodly, že vyrazíme už v osm a vyrazily jsme v těch devět. Jak jsem řekla už výš - proč dělat věci jednoduché, když to jde složitě. Od hostelu ke stanici S-Bahn jsme došly za pár minut v podstatě přímým směrem (zatímco minulý večer jsme bloudily kdovíjak dlouho).

Podle rady recepční jsme se svezly až pod Braniborskou bránu, kde jsme vylezly přímo na Unter den Linden (přímo pod maďarskou ambasádou, btw XD). Ve městě bylo mrtvo. Téměř doslova. Nádherné, fantastické prázdno, nikde ani noha. jen jedna Asiatka blíže neurčeného původu mě požádala, zda bych jí vyfotila a po náměstí bezcílně pobíhal berlínský medvěd.

Vrátily jsme se kousek proti proudu, abychom viděly Reichstag - před kterým se nesmí grilovat, kdybyste to nevěděli (ano, vážně tam byla cedulka s tímto zákazem) - a pak šly zase zpátky, opět projít pod bránou do někdejší východní části a mezi ambasádami projít dál po Unter den Linden. Mimochodem ruská ambasáda se vážně neschová. Stačí jediný pohled a víte, před čím stojíte. Ten architektonický podpis je nekompromisní.

Šly jsme podle průvodce, kterého jsem vyštrachala v knihovně. Nevím, jestli to bylo dobře nebo ne. Na jednu stranu jsme viděly asi to nejpodstatnější, co jsme vidět chtěly, ale zpětně zjišťujeme, co všechno jsme ještě vidět mohly. Na druhou stranu - čas byl poměrně omezený a stejně bychom nakonec musely vybírat, co opravdu chceme a co oželíme.

Prošly jsme kus hlavní třídy, a kousek jsme šly mimo, abychom na náměstí u chrámu svaté Hedvigy přišly z trochu jiného směru. Bohužel Státní opera stojící hned vedle byla kompletně schovaná pod lešením. V této části města se vůbec budovalo jako o život. Jezdeckou sochu Fritze mám vyfocenou s impozantním lešením v pozadí (a druhou z přílišné dálky). Jeřáby, lešení, plachty, záterasy... Poetické snímky mi z toho vyšly, jen co je pravda.

Bohužel Berlínský dóm mi zůstal zapovězen, možnost podívat se do věže byla až od dvanácti hodin, takže v jedenáct jsme mohla radostně zapomenout na své přání vyfotit si město z výšky, tak jako mám snad všechna, nebo přinejmenším valnou většinu měst. Ale kvůli tomu si nenechám zkazit náladu. Přešly jsme Sprévu a ještě kousek sledovaly průvodce, abychom nakonec na chvíli zakotvily u jednoho nádraží.

(Berlínský dóm a televizní vysílač)

Po krátkém odpočinku spojeném s válečnou poradou a neplánovaným krmením vrabců sušenkou (udělala to Laknea schválně nebo jí tu plastovou mištičku vážně vyrazil vítr z ruky? XD ), jsme se přesunuly na Hlavní nádraží. Původní plán dojet až zpět k Bráně ale nakonec padl a jídlo jsme si koupily právě tady, odkud jsme měly lepší výchozí bod na cestě k atobusu, který nás ve dvě naložil a odvezl zase zpátky do deštivé Prahy.

Co říct závěrem? Jsem ráda, že nám vyšlo počasí - v sobotu bylo krásně, až chvílemi horko, v neděli už se zvedal vítr a bylo chladno, ale aspoň nepršelo, což je při takovémhle běhání po městě docela užitečné. Berlín sám o sobě se mi líbil. Na druhou stranu se mi chce jen pokrčit rameny a "hm, fajn"... Nedá se říct, že bych jím byla nějak hluboce okouzlena. Byl hezký, působil čistě a upraveně (ještě aby ne, s tou jejich německou dokonalostí XD), Brána a Berlínský dóm byly impozantní, stejně jako další monumenty. Popravdě jsem rozdíl mezi Východem a Západem příliš nevnímala, jen odhaduji, že tam, kde nebyly paneláky, býval Západ a naopak - což se mi víceméně potvrzuje.

Je to další zářez na mém seznamu míst, která jsme chtěla navštívit. Berlín mě lákal hodně a mrzelo by mě, kdybych ho neviděla. Jednou bych se tam docela ráda vrátila a strávila tam trochu víc času, s lepší představou o rozložení města by se i líp plánovala nějaká trasa, co chci vidět a kam se chci podívat. Ale jsem spokojená. Navíc takovéhle cestování s kamarády je vždycky fajn.

Za dobrotu na žebrotu

Tue, 10 Apr 2012 13:34:21 +0200

Uvažuju, jestli provozovatel zdejší prodejny Billa, přemýšlí. A pokud ano - čím?

Situace je následující:

Žila byla stála jedna malá prodejna jménem Delvita, později pojmenovaná Billa, obklopena několika panelovými domy, oáza pro nedalekou vilovou čtvrť, jediný větší obchod v dosažitelném okolí. Měla se celkem dobře, lidé ji měli rádi a často ji navštěvovali. Jenže časy se mění a velmi blízko vyrostl větší domeček, s více lákadly, kterému se začalo říkat Tesco, i když se jednalo o celý komplex Novodvorská Plaza. Chudák malá, stará a neatraktivní Billa začala strádat. Vyměnila několik majitelů, jejichž přínos byl nulový, začli ji okupovat trhovci vietnamské národnosti, v přízemí se horko těžko držely potraviny.

A pak přišel on. Zachránce, který se rozhodl vyrvat ji z trnitých spárů, které se kolem ní svíraly a dusily její rozlehlá pole zvaná parkoviště. Inu učinil zachránce změnu a do vjezdu postavil budku. Budku se strážcem a varovným bločkem plným barevných papírků. Zavedl se systém, že kdo Billu poctí svou návštěvou, může bez úhony odjet z její říše. Kdo však pouze koně odstaví a nedejbože půjde pouze nahoru k vietnamským trhovcům, draze zaplatí za tuto troufalost vysokými poplatky.

V tu chvíli vstupuje na scénu naše hrdinka - tedy já. Studentka, praktikantka na nedaleké základní škole, která poctivě celý měsíc parkovala jinde, jen ne na území Billy, která stále chřadne a chřadne. Dnes jsem však udělala téměř životní chybu a svůj povoz jsem nechala zde - jen odnesu dar za možnost praktikovat, vyzvednu si papír a pak šupky dupky navšítivit nemocnou Billu a potěšit ji nákupem.

Jenže co se nestalo - na základní škole se koná jakási akce a hele ji, praktikantku užitečnou, jdeme ji zneužít k dobročinným akcím, pomůže nám s organizací! A tak se krátká návštěva protáhla na dvě hodiny. Ještě jsem si doběhla koupit jídlo, skočila do auta a že pojedu domu.

Ale ejhle! V tom se mi do cesty postavil vetchý stařík a začal šermovat bločkem. Nedala jsem se a za zbraň jsem si zvolila účtenku, kterou mi Billa milostivě dala. Nic mi to nebylo platné, musela jsem zaplatit mýtné, abych mohla opustit zdejší území. ...

Konec poetiky, tvrdá realita - uvědomuje si ten blbec (provozovatel, ne vetchý stařík), že tím, že lidé nemůžou zaparkovat, prostě radši odhodí auto na velkém parkovišti u Tesca, vyřídí si svoje věci a pak prostě nakoupí tam, místo aby se táhli do Billy? Dochází mu vůbec, že si seká větev, na které jeho ctěný zadek trůní? Asi ne.

Mě jen štve, že jsem tentokrát zaparkovala naivně tady a nechala se ulanařit (no dobře, nedalo jim to práci, ráda jsem té maďarské holce pomáhala ukočírovat to stádo sedmáků), abych se zdržela, místo abych vypadla z parkoviště a nic neplatila.

Deštivé

Thu, 05 Apr 2012 23:28:01 +0200

Svět za zamlženým oknem ubíhal a připadal mi monotonní. Šedý, bezvýrazný, prázdný. Stejně jako moje hlava. Absolutní prázdno. Pokdu jsem na něco myslela, ve vteřině, kdy jsem se na to soustředila, to zmizelo. A nebo jsem myslela na příliš mnoho věcí najednou a pokud jsem chtěla izolovat jen jednu, nešlo to.

Myslela jsem na to, jak dlouho jsem nepsala. Povídku, ne nějakou reflexi, školní esej, nebo jinou povinnou záležitost. Jen tak, pro radost. Poslední dobou mě to napadá stále častěji. Napadlo mě dokonce otevřít zase šuplíkovku. Pokračovat v pěti set stránkovém eposu, který nikdy nikdo číst nebude. Nebo lépe - začít nový epos. S novými postavami, novými příběhy, novými zápletkami, novou terapií.

Na druhou stranu při tak malém množství psaní, je mi skoro líto psát jen do šuplíku. Dneska jsem navíc po dlouhé, nekonečně dlouhé době zase zažila ten pocit, kdy jsem v jediném zlomku ukamžiku měla slova před očima. Střípek příběhu, krátký okamžik, který by možná nebylo špatné dát na papír. Jenže udělám to? Nevím...

Připadám si na to příliš neohrabaná. Poslední dny si připadám čím dál hůř. Jakoby vešekerá radost a nadšení zmizely. Ony tu přád někde jsou. Když nepřemýšlím nad ničím jiným a jen bloumám po netu a zkoumám, který průvodce bude nejlepší a zda si koupit celé Maďarsko nebo jen Budapešť - nebo snad hledat na Aukru a v antikvariátech a pořídit si oboje? - je mi fajn. Chytám se toho jako záchraného lana. Přes všechen ten strach, přes tu hrůzu... Upínám se k tomu jako k naději, která možná něco změní.

Jenže co by měla měnit? Mě? Možná mě změní, ale nevím, jestli je tu naděje na zázraky. Potřebovala bych hodně, abych ... byla lepší. Abych byla k něčemu. ... Je zvláštní, kolik myšlenek mám v hlavě, ale ve finále se mi je sem neche psát. Možná proto, že ... pořádně nevidím na obrazovku, protože se mi třesou prsty a špatně se mi píše. Možná proto, že mám strach, že říkám moc. Víc, než bych měla, víc než by mělo být řečeno. Protože je to přece jen můj problém a svět to nezajímá. Neměla bych s tím vším otravovat, neměla bych to psát. A není mi patnáct, aby se to dalo tolerovat jako hluboce pubertální výlevy.

Jenže...

Tohle neni dobré a neměla bych v takovém rozpoložení psát na blog. A už vůbec bych si k tomu neměla už zase pouštět Stary stary night... Poslední dobou si ji pouštím nebezpečně často. Co se to děje? Co ... Proč...

Možná je problém v tom, že nejsem splachovací. Kdybych byla, mávla bych nad tím vším rukou a šla dál. Možná je to v tom, že problém vyvstal v momentě, kdy mi bylo hrozně a nebyla jsem schopná proti tomu bojovat nadhledem a sarkasmem. Jen jsem to spolkla a ... za stálého míchání dusíme už několik dní. ... A ta písnička začíná znova! Kterej pitomec tam nastavil opakování?! Ehm, pardon...

Ne. Ne, měla bych se sebrat, jít si zabalit a těšit se na Velikonoce. Ne se utápět v tom, proč nejsem lepší, míň sobecká a egocentrická, ohleduplnější, trpělivější, schovívavější, méně problematická a bezohledná. Sobecká... To je asi slovo, které mě trápí nejvíc. Sobecká a sebestředná. A všechny tim už štvu. Blá blá blá, počkáme, až se vypovídá, třeba si pak na nás udělá chvilku...

Jak se znám, tohle časem smažu. Ale teď mám potřebu to zveřejnit. Jen pro to sebemrskačské přiznání, že vím, že nejsem dokonalá a že mě to mrzí. Víc, než cokoliv jiného. Vlastně si připadám dost neschopně. Nevadí... Jdu se zneschopnit do postele a třeba se z toho zase trochu vyspím.

A je rozhodnuto

Thu, 29 Mar 2012 13:16:11 +0200

Kdy jsem poprvé s tou myšlenkou přišla? Někdy na podzim. Tuším, že začátkem října? Možná dřív... Možná už v září, kdy jsem začala chodit do školy a hledat kurzy maďarštiny v rámci Karlovy univerzity. Pak přišel Erasmus Info Day a myšlenka začala získávat obrysy. Den na to jsem poprvé šla na zahraniční oddělení Pedagogické fakulty a schytala ránu pod pás. Odplížila jsem se nešťastná a zklamaná, ale nevzdala jsem se a zkusila to přímo na katedře dějepisu.

To byl říjen. Určitě. Na všechno bylo času dost, ale vlastně ho bylo hrozně málo. Nic se přece nesmí zanedbat, nic se nesmí promeškat, musíte zjistit, jak to půjde a co musíte všechno vyřídit a zařídit! Popravdě, kdyby mi někdo dal seznam, co bude skutečně třeba, stačily by na to asi tak dva, tři dny - pro hodně velký klid týden, a zbytek času se člověk může válet. V říjnu mi to ale všechno přišlo hrozně daleko. Musím čekat až do konce března!?

Jenže konec března je tady. Nevím, jestli zapracoval Murphy nebo jiný vydařený šotek, každopádně ta chřipka v cílové rovince byla značně nevítanou komplikací. Ale psaním motivačního dopisu jsem se nakonec zabývala taky úplně zbytečně...

Pána na zahraničním jsem si představovala úplně jinak, ale to už tak bývá. Ve stručnosti jsem mu zopakovala pohádku o Zoufalé studentce, zlých bilingvních smlouvách a kouzelném paláci jménem ELTE, snažila jsem se na nic nezapomenout, ale nezaplácávám nepodstatnými vedlejšími postavami.

"Bylo mi tedy řečeno, abych přišla mezi posledním výběrovým řízením ÚSD (katedra Fildy) a prvním dubnem."

"No jo, ale tam je výběrový řízení až do 3. dubna, to já teď ještě nic nevim!"

"Vycházela jsem z toho, co je na internetu, a tam psali, že výběrové řízení je v pondělí, stejně jako úzávěrka přihlášek..." Uznávám, že jsem měla lehce zoufalý tón.

"Kdepak, tam budou vybírat až do třetího.. Já se vám můžu podívat, jestli se tam někdo vůbec... No ale to vám stejně bude k ničemu, se může ještě kdokoliv přihlásit." Mluvil klidně, bylo mu to evidentně úplně jedno.

"Aha..." Takže jsem tu dneska úplně zbytečně... Byla jsme v pokušení ho požádat, aby se podíval aspoň na průběžné skóre, abych aspoň tušila. Konečně kdyby tam nikdo nebyl, má šance by byla pořád vysoká. Kdyby tam už teď byli tři lidi, věděla bych, že se mám přestat těšit - radši. Ale... "Takže mám přojít příští týden, teď jsem tu stejně k ničemu..."

"Možná, kdyby se vám povedlo odchytit docenta XY (jméno jsem dávno zapomněla)... třeba by vám řekl víc, to oni se v tom můžou hrabat ještě týden, než mi pošlou výsledky, i kdyby měli výběrové řízení v pondělí..."

Otevřel e-mail, snad aby se podíval, jestli náhodhou mu něco nepřišlo. Dívala jsem se na obrazovku a kdesi v hlavě si okusovala nehty nervozitou.

"A hele, je to tu," povytáhl obočí překvapeně. Rozklikl přílohu, v níž byl soupis přijatých studentů a škol, na které se hlásí.

I já, krátkozraká, jsem na tu dálku skenovala seznam, jestli někde uvidím podezřelý kód ELTE. Nikde nic. Nikde nic! Je to možný?! Že by přeci jen...?!

"Hmmm," zádumčivé, přemýšlivé hmm. Zkusil vyhledávání, ale nic nenašel. Otevřel další okno a zkusil se podívat přes přihlášky v systému. Nic. "Tak to vypadá, že tu nikdo není..."

Netuším, co se mi v tu chvíli honilo hlavou. Nevím, čeho jsem se bála víc - jestli toho, že místo nebude, nebo že bude. Asi jsem měla radost. Velkou. Tak velkou, že jsem nebyla schopná reagovat. A skákat jako hopík jsem stejně nemohla. Tak jsem jen seděla, nevěřícně zírala a čekala na pokyny, co všechno mám udělat, poslat, zařídit... Následovala čistá byrokracie.

Kdesi v koutku hlavy se mé těžce cynické já popadalo smíchy za břicho - pokaždé, pokaždé dostanu nové pokyny, které se diametrálně liší od těch předchozích. Bylo to tak celý půlrok. Doufám, že teď už to končí. Celý půlrok jsem chodila, sbírala a nabalovala. Ten mi řekl tohle, tamten ono a ten třetí zase něco úplně jiného. A já dělala tématické kuličky. Kolem prvního hrubého zrna jsem pomalu nabalovala perleť čistší a jasnější informace... Abych všechny ty hezké perličky teď vzala a klidně hodila do vody, protože polovina z nich byla stejně naprosto bezpředmětná. Pche - prej jít na rektorát! "Co byste tam dělala? Tu přihlášku vám tu založím já, stejně by mi psali o informace...."

Asi jsem se ale ještě pořádně nevzpamatovala z toho, že nakonec skutečně strávím rok v Budapešti... Začínám si teprve zvykat na to, že už o tom můžu mluvit jako o jisté věci.

Zkouška vůle

Tue, 27 Mar 2012 23:57:16 +0200

Kde jsem k tomu přišla?! Netuším ani jak, ani kde, ale už pondělní probuzení bylo děsivé. Teplota lezla nahoru, průdušky zalité betonem, chuť zavrtat se do peřiny a nevylézat dalších sto let. A já místo toho musela jít učit. Na hodině to bylo znát. Jsem si toho vědoma, moc mi to nešlo, nedokázala jsem vymyslet ani žádné probírací cvičení na úvod, jen jsem s dětmi zopakovala, podle čeho skloňujeme týž a tentýž a vrazila jim krutě test.

Naštěstí dějepis už mám kompletně odučený, takže po jedné hodině češtiny jsem se mohla sebrat a jet domu. A zalézt do postele. Chtěla jsem pracovat, potřebovala jsem toho dost udělat (především napsat motivační dopis na Erasmus), ale místo toho jsem padla do postele a spala. Spala a spala a spala. Až mi odpoledne bylo natolik dobře, že jsem se sebrala a jela na maďarštinu. V Celetné mě napadlo, že jsem neuvěřitleně blbá a tohle byl neuvěřitelně blbý nápad, ale když už jsem byla u cíle, rozhodla jsem se tu hodinu přežít. Silou vůle.

Domu jsem se sotva doplazila. Já, rychlonožka, jsem cestu, která mi normálně trvá asi tak čtyři minuty, uplížila přibližně za čtvrt hodiny. Rozklepaná, zmrzlá a totálně vyčerpaná jsem se doma zmohla k tomu, abych si aspoň udělala krupicovou kaši a zalezla do postele.

Ano, psát motivační dopis v momentě, kdy je vám takhle, je opravdu důkazem silné motivace. A já ho v pondělí vážně napsala. Kupodivu to snad má i hlavu a patu, dává to smysl a snad mě s tím nevyhodí. Ale během noci se definitivně rozhodlo o tom, že v úterý na zahraniční nemůžu.

Kolem páté jsem se probudila příšernou zimou. Ačkoliv zavrtaná v peřině až po bradu, klepala jsem se jak ratlík, střídavě jsem usínala a zase se budila, aniž bych opravdu vnímala rozdíl mezi snem a realitou. V takovém stavu jsem ráno vážně nedokázala vstát a jet do centra. Přesto se mi ale povedlo odučit sloh, aniž bych na děti prskala a ještě jsem byla pochválena, jak jsem se z toho pondělního nachlazení hezky vykurýrovala. Co na tom, že jsem z domova odcházela s 38,5°? XD

Horší bylo odpoledne. Po menším zaváhání teplota začala nekompromisně šplhat nahoru. Zastavila se na 39,5°, kdy už jsem topila jak americká kamínka.

Na tomhle stavu bylo nejhorší to, že jsem ležela v posteli a pořád dokola se ptala sama sebe, co to proboha chci udělat. Kam to chceš jet?! Jak si to představuješ?! Zbláznila ses?! Co máš na té maďarštině?! Co na tom, vždyť se ti nikam nechce! Natož aby ses zítra táhla na nějaké pitomé zahraniční oddělení, zůstaň doma v posteli a nikam nejezdi!

Teď, večer, když teplota klesla na krásných 37,5°, kdy se mi vrátila chuť k jídlu, si jen klepu na čelo. Samozřejmě, že chci jet, nemoc je teď a tady krátkodobá, ale nemůže mi zabránit v tak velkém kroku, přece! Možná je to jen nějaká závěrečná, drsná zkouška vůle, jestli jsem toho opravdu schopná a jestli opravdu chci jet.

Každopádně dobrou noc, jdu se doléčit, abych zítra mohla pohotově vtančit na zahraniční oddělení a dořešit Erasmus.. Jupí jej XD

Hezky česky s Kaplanem

Wed, 21 Mar 2012 11:11:36 +0100

Autor: Leo Rosten

Překladatel (de facto další autor): Antonín Přidal

Originální název: O K*A*P*L*A*N! MY K*A*P*L*A*N!

Vydání: Nakladatelství NLN, Praha 1995

Český název: Pan Kaplan má stále třídu rád

Žánr: Humorné

Proč jsem po knize sáhla

Bude to už nějaký pátek, co jsem psala zoufalý článek o tom, že nevím, co číst (tady). Shodou okolností jsem si ten samý den z knihovny přinesla náhodně vybranou knihu "Pan Kaplan má třídu stále rád". Trochu mě mátlo to stále v názvu, které mi tam nesedělo, ale odmítala jsem se tím trápit hlouběji, knihu jsem popadla a odnesla si domu. Čekala jsem od ní oddechovou zábavu na večer, u které budu moct poklidně usnout a druhý den se neztratím v ději.

Byla v tom tedy čirá touha po nějaké nenáročné četbě. Anotace na přebalu mě navíc docela příjemně navnadila, že by se mohlo jednat o četbu i zábavnou, což v tuhle chvíli jenom vítám. Cokoliv příjemně zábavného je v tomhle hektickém čase náležitě oceněno.

Ještě k tomu zmatení se slovíčkem "stále". S knihou "Pan Kaplan má třídu rád" jsem se již různě na hodinách literatury setkala, i když nevím, co jsem si o ní myslela. Tato varianta je v podstatě jen lehce přepracovaným a rozšířeným dílem od téhož autora, který si zkrátka jednoho dne sedl a rozhodl se vydat knihu znova. Možná se autor necítil na to, aby přišel přímo s druhým dílem. Naštěstí?

Nástin děje-neděje

Vlastně si do teď nejsem jistá, v které době se ocitáme, ale pokud se nepletu, je to první polovina 20. století. Amerika, přesněji New York. Z celého světa sem míří přistěhovalci, kteří po čase chtějí získat americké občanství. A tím vstupujeme na půdu Vyšší podvečerní školy pro dospělé (či tak nějak podobně), kde si svou angličtinu zlepšují imigranti.

Sebranka, která se v začátečnické třídě sešla, je směsice všech možných zvyků a tradic. U jednotlivých žáků se projevují charakteristické rysy jejich národa a i v pouhém prostředí školních hodin se pomalu ale jistě rýsují svérázné osobnosti, které čtenář poznává jen prostřednictvím jejich promluvy a jejich reakcí na hlavní postavu.

Hlavní postava - Hyman Kaplan, přistěhovalec, u kterého dlouho uvažujete, odkud by mohl být, kolik mu je, jak dlouho už studuje?! Osobně jsem si vzala k srdci varování z přebalu knihy, že se u knihy budu smát tak, že probudím půl domu. A ze začátku jsem se opravdu zasmála. Postupně mi ale Kaplan a jeho svébytná ne-logika začaly spíš vadit.

Jak se ještě zmíním, podstatou knihy je zejména jazyk. Přesto ale Kaplan většinou balancuje ne na hranici jazykové, ale čistě logické. A i když některé jeho přemety jsou opravdu úsměvné, jindy jsem měla sto chutí zakroutit mu krkem. Jeho přístup možná v prvním okamžiku nebyl úplně zcestný (jinak - byl totálně zcestný, ale byla tu nějaká šance pochopit jeho myšlenkové pochody), když se ale přes všechna vysvětlení drží své špatné úvahy a mele si svou, je to vážně na facku.

Soucítila jsem s proti-Kaplanovským křídlem začátečnické třídy. Vím určitě, že v případě přímé konfrontace bych byla na jejich straně a jedna z těch, která by se s Kaplanem dokázala hádat nejdéle. Ne že by to mělo cenu, stejně by mě po chvíli začal ignorovat.

Popravdě kaplan nebyl jediný, kdo mě rozčiloval. Naštěstí ale další ze studentek, která jej neustále vyzývala, aby "ustoupil o píďu, aspoň maličkou píďu"... v druhé polovině knihy už tak často nepromlouvala. na druhou stranu nejistá a nervozní slečna Mitnicková byla dojemná, jak se snažila někoho tak paličatého přesvědčit o tom, že se zkrátka mílí. A když pak z děje pomalu ale jistě vyplynuly vzájemné sympatie mezi ní a dalším studentem, zjistila jsem, že knihu čtu už skoro jen proto, abych zjistila, jak to s nimi dopadne.

Špetka dojmů k jazyku

Smekám. To je asi to hlavní, co se dá k jazyku říct. Smekám před překladatelem a uvažuju, že bych si knihu ráda přečetla i v originále, protože to bude dílo zcela rozdílné od toho českého. Celá kniha totiž stojí na jazyce. Na přemetech, omylech, přeřecích... A tak se z hračky stává hráčka a ze státních svátků svátky stádní, což v sobě přináší roztomile pravdivou informaci. Ovšem s čím se mohli v originále potýkat žáci, když v české verzi válčí se souhláskou Ř?

Kdybych měla vyjmenovávat všechny přesmyčky a přeřeky, které mě v knize pobavily, byla bych tu dlouho a v podstatě bych přepsala polovinu textů. Jazyk formuje celou knihu, udává jí ráz, děj, smysl. bez toho by to byla jen další z mnoha knih snažící se vylíčit multikulturní společnost v místnosti ne vždy dostatečně velké.

Souhrn

Rozhodně jsem ráda, že jsem si knihu přečetla. Už proto, že jsem si tak zase rozšířila znalosti o relativně "kultovní dílo". Jako pro češtinářku to navíc bylo nesmírně zajímavou exkurzí do zákoutí jazyka, kam se mysl průměrného rodilého mluvčího většinou neodváží ani nakouknout. Natož vysledovat logické pochody těch, kteří se dané řeči učí jako cizí.

Škoda jen, že sám Kaplan mi byl tak vrcholně nesympatický a tak moc a často mi pil nervy. To je ale ryze subjektivní dojem z této "zábavné" postavičky, kterou si mnozí oblíbí, jak věřím. Protože cosi zábavného a milé=ho na něm je, to nepopírám. Jeho dětské nadšení, s jakým se ochotně vrhá do nových nástrah a do nových bojů s gramatikou, je nakažlivá. Jen kdyby občas "ustoupil o píďu" ze své paličatosti a zaryté pravdivosti svých domněnek.

Citace

• "Jeden ze zasloužilých pedagogů VPŠD, ..., kdysi oživil schůzi sboru prohlášením, že "plíživé množství výjimek z pravidla je fatálním monstrem strašícím na hradbách gramatiky"."

• "Tak už před lety šokovala třídu jistá paní..., když vyprávěla o sestřenici, která se rozvedla, protože její muž "po svatbě schrupl". Tento výrok rozpoutal zuřivou diskuzi, zda zchrupnutí po svatbě může být dostatečným důvodem k zrušení manželského svazku, a hádka skončila, teprve když jeden bystrý žák zvolala: "Ona myslí zhrubl!" "

• " "Ale takový mezník je zvrat! A vy jste řekl svrab!"

"Kaplan, kapitolujte!" radil Fledermann.

"Kaplan, chytněte za nos!" vřeštěla slečna Pomeranzová.

"Kaplan, o štvrt pídi..." prosila Bessie Shimmelfarbová.

....

"Dyš je někdo takovej tyrán jako král Jiší," prohlásil Hyman Kaplan, "tak co na něho můše čekat jinýho než historickej svarb?"

Po něčem takovém se dvacet slov začínající na sch- zdálo být historicky bezvýznamnou prkotinou."

10:16

Mon, 19 Mar 2012 14:13:03 +0100

Právě jsem se dozvěděla, že Postupim je v Rusku. Ne ne! V Polsku! No určitě, je to polský název, musí to být v Polsku.

Nevěřícně jsem zalapala po dechu, opravila geografický nesmysl žáků a radši se vrátila k situaci Japonska na konci II. světové války. Vlastně jsem už dokončovala. Jak jsem předpokládala, diskuze o atomových bombách zabrala víc času, než by teoreticky měla, ale pro žáky to bylo jedním z nejzajímavějších témat. Hned po Holocaustu a Hitlerově smrti. Co bychom taky chtěli po generaci odchované dramatickými Televizními novinami TV Nova, kde je předepsaná minimální dávka na množství prolité krve. Alespoň virtuálně, ale zato se srdceryvným doprovodem ukradeným z nějakého hollywoodského trháku... (odbočuji od tématu)

Zahleděla jsem se na okamžik do svých poznámek. Začít následky války nebo ne? Podívala jsem se na hodinky a byla překvapená, kolik času ještě máme. Bylo sotva po čvtrt, dobrých pětadvacet minut mi zbývalo. Nevím, jestli jsem se zeptala nahlas, ale ze strany žáků pohotově přilítlo upozornění, že už máme jen chvilinku. Zajímavé - tohle vědí vážně s nezlomnou jistotou.

"V kolik zvoní?" zeptala jsem se naivně.

"Ve čtyřicet!"

"A teď je...?"

"Třicet osm!"

"Aha! Vida, mě se zastavily hodinky," zírala jsem udiveně na toho malého zrádce. V pátek jsem je zapomněla doma, dneska se demonstrativně zastavily. Rozuměla bych takoté stávce po tom pátku, to bylo vážně úděsné, ale stejně mě to nepřimělo změnit názor.

Učení mě baví.

Vlastně jsem neskutečně překvapená tím, jak moc mě to baví. Dneska jsem už vážně byla naprosto v klidu, žádný stres, žádná panika, volně si běhám potřídě, nestojím zakotvená v bezpečné zóně u katedry a nedržím se poznámek jako slova božího. Víc si věřím, víc sypu data z hlavy a nemusim se tolik přesvědčovat, že se nepletu. Když se náhodou upíšu a na tabuli v rychlosti myšlenek něco napíšu špatně, upozorní mě a jedeme dál. Ne že by se to stávalo často, ale přeci jen - myšlenek je hodně, stane se. A je fajn, že se z toho nedělá věda, opraví se a pokračuje.

Baví mě s nimi žertovat. Ať už s prťaty v šestce nebo s osmáky, či občas i deváťáky. Ale ti jsou už příliš nad věcí a tohle je "nehákuje". Dnešní osmáci byli jak z divokých vajec. Jedna slečna vážně chytla záchvat smíchu - příčinou byla lahev od mattonky - už jste si všimli, jak je svět zelený, když se přes ni podívate? A přestože jsem na konci hodiny měla sbírku tří až čtyř lahví s pitím, stejně se atmosféra ve třídě udržela na přátelské úrovni a docela jsme si ji užili. Minimálně vypadali, že se dobře baví, když jsem zoufale skučela, že Rakousko-Uhersko vzniká AŽ roku 1867, do té doby mluvíme pouze o Rakousku.

Baví mě to. S dětmi si docela rozumím (aspoň myslím a nemám z jejich strany opačný pocit), relativně se mi daří udržet autoritu, ale přitom si nehraju na fúrii, která vztekle tluče do stolu a vřeští vzteky, že ji neposlouchají. Dokonce i zadávání testových otázek už dneska bylo fajn a dařilo se mi pohodlně bruslit na hranici "tohle vám mohu napovědět, ale tohle už musíte vědět sami".

Skoro škoda, že to bude muset skončit :D

Hvězdy nad Prahou

Sat, 17 Mar 2012 12:26:11 +0100

Čtvrtek byl dlouhý den. A docela i únavný. Překvapovalo mě, že mě takhle pozdě nikdo neshání, jaktože ještě nejsem doma, ale měla jsem svojí teorii, která se mi měla po příchodu potvrdila - nikde nikdo. Nikam jsem tedy nepospíchala, když jsem vystoupila z autobusu o zastávku výš a volným krokem vyrazila z kopce, abych ho za chvíli musela zdolat.

Ale nebylo kam uhánět. Už byl večer, Praha se už dávno ponořila do oranžové tmy, byla jsem unavená, ale v dobrém rozmaru. Do uší mi hrála hudba, přestože poslední dobou už si ji nepouštím tak často, teď jsem na ni měla náladu. Pořád hudbou bojuji s případnou nejistotou.

Nevím, proč jsem zvedla pohled nahoru. Možná proto, že ve vzduchu už bylo cítit jaro - konečně odpoledne z mraků vylezlo slunce, možná proto, že ráda vzpomínám na letní noci na opuštěné louce, kde jsem měla hvězdné nebe jako na dlani. Jen se natáhnout a sbírat... Jsem ale zvyklá, že Praha mi nabízí jen pár nejjasnejších drahokamů a na plejády drobných hvězdiček mohu zapomenout.

Ale všechen jas zatínily planety. Nehledala jsem je, neměla jsem v poslední době čas zkoumat noční oblohu a snít o vlahých nocích. Ony si ale našly mě. přímo přede mnou, na temném nebi, neochvějně zářila Venuše s Jupiterem, v těsném doprovodu, dva poutníci, které ani jasné světlo pouličních lamp nemohlo odradit...

Děj se co děj, hvězdná obloha tam někde nahoře pořád bude.

Praktikantka

Thu, 15 Mar 2012 13:48:57 +0100

Od pondělí učím. Od pondělí také uvažuju o tom, že bych mohla napsat článek. Alespoň krátký, ne že by byl moc čas na kdovíjaké vykecávání. I teď jsem trochu v presu - přiběhla jsem ze školy, hodila do sebe oběd a za chvíli zase mažu na doučování. Ale aspoň pár slov.

Možná se to dneska definitivně zlomilo. Dnešní češtinou. Když jsem totiž v pondělí zahájila, hned první vyučovací hodinu, první hodinu mé praxe, první hodinu v mém životě... Měla jsem pocit, že nic horšího se stát nemohlo. Ne že by došlo k nějaké tragédii, ale ta hodina byla hrozná. Ne kvůli dětem, ty byly zlaté, pomáhaly, nezlobily, spolupracovaly... Ale já bouchla.

Bohužel skloňování zájmen "můj, tvůj, svůj" není nijak zvlášť kreativní látka. Je to docela monotónní záležitost a mě to přišlo tak hrozně nezáživné, že jsem začala panikařit, honem honem udělala tabulku a najednou - sakra, mám dvacet minut do konce hodiny a já mám všechno hotovo!!! Panika. Těžká panika, co s nimi mám dělat. A osmatřicet zvědavých očíček mě provrtávalo pohledem, co bude dál. Nakonec jsem to nějak uválčila, ale cítila jsme se hrozně. Po hodině mě učitelka upozornila, že jsem vůbec neudělala množné číslo - tedy to nejzajímavější, protože se tam musí řešit y/i.

Po téhle tragické hodině mě uklidnil dějepis. Hned druhou hodinu jsem navazovala 2. světovou válkou a bylo to tak fajn, že jsem se značně uklidnila a jen jsem si říkala, jak já přežiju všechny ty češtiny. Ještě že mám dějáček, kterým to můžu proložit, ale bude to boj...

Hned v pondělí mě ovšem zastihla inspekce. Na děják, na první hodinu s osmičkou - dorazil profesor z fakulty. Ano, málem to se mnou seklo, zavrávrala jsem, špitla cosi o tom, že mi je špatně a byla jsem ráda, že jsem tu hodinu vůbec ustála. A ještě docela s pochvalou.

Další hodiny dějepisu jsou vlastně strašně fajn. Ano, děcka občas nejsou úplně nejposlušnější, ale relativně to spolu zvládáme. Což jsem ráda. I když ve středu jsem promlouvala do duše osmákům, že mezi Pobaltím a Balkánem je jistý, poměrně velký rozdíl, a že Balkánské státy rozhodně nebyly pod nadvládou Estonců. Své zděšené zjištění, že do Rakouské monarchie údajně patřily i národy jako třeba Velká Británie, Francie či Rusko, jsem jim podala tak věrohodně, že by si snad mohli zapamatovat, jaký je rozdíl mezi národem a státem a co je to vůbec Rakouská monarchie.

Dnešek byl ale zlomový ohledně češtiny. V úterý jsem se šesťáky měla sloh. Jejich učitelka byla na nějaké akci, takže jsem s nimi zůstala sama a asi mi to dost pomohlo. Ano, děti byly jak pytel blech, div že si neskákaly po hlavě. Ale takovým docela milým a ukočírovatelným způsobem. Jen jedna holčička, Madla, byla protivná a začla na mě štěkat, že čeština je blbá, k čemu se jí má učit, že by bylo daleko lepší, kdybychom se všichni učili anglicky a blá blá blá. Ano, byla jsem trochu vykolejená, jak jí vysvětlit, proč čeština není blbá, ale zbytek třídy s ní rázně nesouhlasil a já měla radost, jak se mi povedlo celou situaci docela dobře ukočírovat, využila jsem toho k diskuzi, kterou jsem moderovala, a snažila se poskytnout všem prostor pro vyjádření se. Stalo se, stalo, neřešila jsem, považovala jsem to za uzavřenou kapitolu, jen jsem přemýšlela nad tím, že bych si měla začít sbírat protiargumenty na podobné výpady.

Dneska mě ale překvapila češtinářka. Ptala se mě na hodinu slohu, tak jsem jí řekla, jak na mě jedna holčička vystartovala. Překvapilo mě, když naprosto přesně věděla, o čem mluvím. Že prý si děti na Madlu stěžovaly, že byla hnusná, že se jim to nelíbilo, jedna holčička prý přišla s tím, že jí mě bylo líto. A to mě dostalo...

Ano, může se za dobu mé praxe stát ještě kde co, ale momentálně mám z té třídy tak skvělý pocit, že bych je neměnila ani za nic. Je to sice pytel blech, jsou živí, jsou ne zrovna ukáznění, někteří jsou značně svébytní (chci na tabuli napsat "týž" ve správném pádu a najednou mám pod rukou klučinu, který správnou variantu řekl a už píše sám), ale pořád je to na docela milé úrovni. Dneska jsem už i s učitelkou ve třídě měla pocit, že si s nimi rozumím, že mě přijali, že si spolu dokážeme hrát a žertovat a zároveň že mě respektují. Což je úspěch, ve který jsem snad ani nedofala.

Baví mě to. Vážně mě ta praxe baví, jsem z toho nadšená, jsem za to ráda... A přes všechno to strašení, ať se praxí nenecháme odradit... Zatím jakékoliv hrůze odolávám *ťuk, ťuk, ťuk*.

Strach k tomu asi patří...

Sun, 04 Mar 2012 23:47:21 +0100

Občas, většinou ráno, když se probudím, nebo naopak večer, když jsem unavená, mě přepadne strach. Neuvěřitelný, zžíravý strach.

Přes den si připadám šťastně. Veselá, nadšená, s cílem, ke kterému nějak spěji, s plány na budoucnost a se sny. A je to tak moc fajn, narozdíl od doby, kdy jsem neměla nejmenší ponětí o tom, co se svým životem provedu, a jen jsem měla pocit, že mi všechno utíká mezi prsty.

Jenže pak přijde únava, nebo večer, nebo něco jiného, třeba i jen naprostá hloupost, a já se najednou bojím. Úplně všedních a obyčejných věcí. Bojím se samoty a cizího města, cizí řeči, koupelen na patře, ztráty soukromí a ztráty kontaktu s přáteli.

I přesto si pořád uvědomuju, že Erasmus je neopakovatelná šance. Životní šance, dalo by se říct. Rozhodně se o tom mluví jako o životní zkušenosti. Rok strávený jinde, člověk je odkázán jen sám na sebe. A na jednu stranu vím, že bych si vyčítala, kdybych teď couvla. Kdybych se lekla a vykašlala se na to. Přitom by to bylo tak snadné! Díky složitosti, s jakou se k tomuto cíli prokousávám, by stačilo jen přestat řešit, obíhat, starat se... A nikam bych nejela. A ne že by mě to už nenapadlo.

Ale je tu pořád to příliš silné ale. "Poznáš Budapešť. Poznáš nové lidi, snad nové přátele, naučíš se jazyk." V takovou chvíli je fajn zasnít se s kamarádkou o tom, že mě přijede navštívit a já jí provedu městem, podíváme se na hrad, projdem se kolem Rybářské bašty a po schodech dolu, přejdeme přes Řetězový most Dunaj, podíváme se do tržnice a na náměstí Hrdinů a večer si sednem do kavárny a budeme klábosit.

Hned je lepší o tom všem přemýšlet, když se zamyslím nad tím vším. Když si uvědomím, jak moc tohle všechno chci, jak moc chci tohle město, tuhle zemi, poznat. Občas mi pomůže i taková blbost, jako představa toho, jak jednou řeknu "no, víš, já jsem tu jen na týden, pak zase odjíždím do Budapešti". Jen pro tu možnost to říct. Jen pro tu hrdost, že jsem něco takového dokázala (ano, já vím, na Erasmus jezdí tisíce lidí, ale neberte mi to).

Chvílemi se strašně bojím. Všeho. Opravdu všeho. Je mi špatně, informací je jak šafránu, po všem pátrám málem s lupou, tápu, nevím, netuším, musím se neustále ptát a pátrat. Ale pak si představím čtrnáct srpnových dní v Debrecínu, letní Maďarsko, které mě loni tak okouzlilo, a vím, že to za to stojí. Nebo v to spíš doufám.

Ten strach k tomu všemu asi patří...

(Aneb už mi bylo příliš špatně a potřebovala jsem se z toho strachu zase po čase vypsat)

Srážka s RVP

Wed, 29 Feb 2012 23:32:37 +0100

RVP = Rámcové vzdělávací programy. Jinými slovy, dneska už se ve školách neučí podle osnov, jak si většina z nás nejspíš pamatuje. Dnes se učí podle takzvaných rámcových vzdělávacích programů, kde neni definováno pouze to, co se datí mají učit, ale i co mají umět, k čemu mají být vedy, s čím je učivo seznámí v širším pohledu.

Krásná moderní slova a ještě krásnější fráze, ale celkem o ... . Všichni víte, co myslím.

Celou tuhle blbost, plnou klíčových kompetencí a průřezových témat, jsem se učila tohle zkouškové, v naději, že mi to pomůže prolézt Obecnou didaktikou, Školní pedagogikou a Psychologií (sledujte prosím množství předmětů, které ždímá z téhož). Pořád to ale byla teorie, otravná, nechtěná a tak trochu "ale no tak, tohle přece nemůžete myslet vážně!". Bohužel jsme se podle toho museli řídit o při tvorbě vzorových plánovaných hodin českého jazyka (další předmět!). Pořád jsem to ale brala jako nutné zlo, kterým si prolezu a ... ne že bych se na to úplně vykašlala, ale zcivilnim si to. Prostě nejsem fanoušek všech těhle über moderních taškařic, jejichž význam je pouze líbivý a hezky zní, ale výsledky to nenese.

Dneska jsem se s tím střetla v praxi. S takovou hezkou výukou podle RVP, s učebnicí (respektive pracovním sešitem) podle RVP.

Od začátku ledna doučuju osmačku angličtinu. Respektive - mělo to být doučování, ale pomalu se z toho stává regulérní výuka. Dle původní představy bychom totiž měly opakovat to, co probírají ve škole, zkoušet, upevňovat, ověřovat. Jenže copak lze opakovat opakování? Za celou dobu nezačali ve škole dělat novou látku.

Začátkem února konečně dostali nové učenice, když už v prosinci skončili s předchozími a dále opakovali. Celý měsíc. Jak pak mají něco ty děti umět, když pořád jen opakují?!

Dneska už mi to nedalo a začala jsem nechápavě listovat pracovním sešitem. Prý se konečně pustili do práce s ním, respektive - za úkol si měli vypracovat cvičení, která jsme na doučku už dávno udělaly, když ten sešit poprvé přinesla jako nový. Teď jsem zjistila, že i celá první lekce je o tom samém.

Listuji, listuji, hledám něco nového. Pořád dokola totéž, přítomný čas průběhový a prostý, budoucí čas, will a going to, v páté lekci se odvážně vrhají do minulosti, aby se tím pokusili spasit to, co se třeba náhodou mohli nenaučit v předchozím díle učebnice. Vrcholem bylo cvičení, kde žáci měli správně doplňovat buď have nebo has. To jsem zděšeně vytřeštila oči, v naději, že někde uvidím nápis jako "joke". Nic takového.

Tak jsem zděšeně listovala dál a hledala jsem, jestli někde není nějaký seznam, přehled probrané látky a gramatiky. A než jsem to našla, objevila jsem na úplně poslední stráce soupis... A tady spoustu krásných frází o průřezových tématech a vzdělávacích oblastech a klíčových kompetencích.

Nevěřícně jsem zírala, v jednu chvíli jsem váhala, že si to snad i vyfotím. Báječné, hlavně že se děti seznámí s multikulturní společností. Hlavně, že učitel přednese dětem informace o ekologickém chování. Hlavně že se v angličtině dozvědí spoustu zajímavých informací o biologii a společenském chování a historii... (ano, já vím, dozví, ale... kde je sakra ta gramatika?!) Přiznám se, že jsem ty fráze zase zapomínala, ale oči mi lezly z důlků a vážně se mi nechtělo věřit, že tam jsou tyhle nesmysly a cancy de facto o ničem... Použité v praxi.

(Jo, jistě, žijeme v multikulturní společností, všichni se vášnivě věnujeme ekologii a z té vášně ještě produkujeme super-ekologickou tepelnou energii, abychom si zatopili v energeticky úsporných domech a hlavně, aby děti věděly, že mají svá nesporná práva. Ale na povinnosti už se zapomíná, natož na slušné vychování a zdravý selský rozum, který jde stranou. Hlavě aby dětičky školička bavila a budeme k nim liberální a k ničemu je nebudeme nutit. A vyjmenovaná slova je naučíme jako jak, když je memorování tak hrozně fuj věc?!)..... Konec něvěřícné a lehce napružené závorky.

Vážně nejsem příznivcem všech těhle novot a inovací a nejvíc si rozumím s profesorem, který je stará dobrá škola a občas se nad těmi moderními metodami nedokáže rozhodnout, zda usedavě naříkat nebo se nezřízeně smát. A když to pak vidím v praxi, jak holka má problém mezi větami "Každé odpoledne píše domácí úkol" a "teď právě píše domácí úkol", je mi spíš do toho pláče.

Jistě, opakování je matka moudrosti, ale ono je to ani nebaví, když pořád jen opakují a nic nového nepřibývá. Nemluvě o mizerných jazykových schopnostech, které si z té školy žáci odnášejí. Nejsem proti tomu, aby se vrámci angličtiny dozvěděli něco o historii Anglie nebo si četli o filmu, nebo si hodili článek o zeměpisu anglicky mluvících zemí, ale všechno by to přeci mělo být nějak produktivní pro to hlavní, co by jim předmět měl dát. Tedy pro angličtinu. Všechno ostatní je až na druhém místě. ...

...:::...

P.S. Nekritizuji v tuhle chvíli všechny pančelky, ať už angličtiny či jiného předmětu. Určitě jsou i takové, které si o přes všechna ta krásná průřezová témata s hodinou poradí tak, že se děti něco naučí. Tahle mezi ně ale nepatří.

První sněženky

Wed, 29 Feb 2012 20:51:24 +0100

Pošmourno, pod mrakem, žádné slunce, ale ani studený vítr. A venku je překvapivě teplo. Ráno mě to udivilo, ale odpoledne už jsem si ani nebrala šálu kolem krku a vyrazila podezřele nalehko.

Nalehko, s těžkou hlavou. Začínám si zvykat na to, že je tam poněkud narváno, co hůř, samými důležitými věcmi. Zase jsem si s sebou dneska celý den válela několik kuliček různých článků a průběžně jsem přivalovala další. Některé čerstvé, jiné už třeba z pondělka.

Recenze na The Artist... nebo aspoň nějaké vyjádření.

Komentář k podivným pondělním událostem, které mě tak zamrzely, ale vlastně nevím, jestli o nich chci psát takhle veřejně. Nejbližším už jsem si "poplakala", možná bude lepší popojet dál.

Blížící se praxe, která v plném proudu vypukne příští týden. I když v prvním týdnu ještě relativně poklidně. A vůbec vyjádření k začátku školy, praxím, pokynům a povinnostem.

A tradiční výcuc na téma "bojíme se Pešti, těšíme se do Budy.".. nebo klidně naopak, to jsem si jen kreativně hrála se slovíčky.

A další recenze - konečně sepsat nějakou tu větu k Esterházyho Hráchu, který hází na zeď.

Nejaktuálněji se mi chce psát o RVP v praxi.. a do toho se asi nakonec i pustím. Recenze snad počkají a všechno ostatní... Tedy - Budapešť - tu bude ještě mockrát. ...

Těší mě ale, že v pondělí jsem si na hodině poprvé připadala, že to učení je k něčemu dobré. Navíc nás na maďarštině bylo málo (kromě jiného se nám díky geniálním rozvrhům musí hodina posunout až na půl šestou, ještě že je to jen jeden semestr a ještě ten letní, kdy bude brzo světlo), takže jsme na věty od profesorky reagovali pouze tři - já a dva kluci. Z čehož jeden byl nesmírně náružívý a dychtivý jedinec, který se neustále snažil být první. A poněkud potěšilo, že jsem možná ne vždycky byla tak rychlá, ale zato jsem aspoň odpovídala správně. Ten pocit, když z vás automaticky vyletí celá věta a ještě ke všemu správně přeložená, je nepopsatelný.

... Dobře dobře, slibuju, sama sobě i náhodným čtenářům - pokusím se dělat si pečlivěji poznámky a ty články psát aktivněji. Je hezké, že vím, co bych chtěla psát, ale ještě to tak realizovat... Jdu to zkusit ;)

P.S. Chci Jaro! Chci zelenou trávu, magnolie, slunce, teplo, šaty a sukně, a chci fotit! ♥

O rudých hvězdách a hákových křížích

Sat, 25 Feb 2012 11:26:23 +0100

Nevím, jak moc jste tuhle kauzu zaregistrovali, ale hlavní podstatu si můžete přečíst ve článku na idnes: Rudá hvězda je i symbol svobody, rozhodla policie o mozaice v Semilech

Ve zkratce pro ty, kteří jsou líní číst: V Semilech sundali po dvaceti letech reklamní plakát a co nenašli - mozaiku s rudou hvězdou, srpem a kladivem, zakryté krátce po roce '89. Všichni víme, o co jde. Tím spíš, když byla mozaika vytvořena v 70. letech minulého století. ... A rozjela se hádka - zachovat či zničit? Radní ožehavou otázku vyřešili přidáním citátu - popravdě jedním z mých oblíbených - a vedle mozaiky tak přibyla slova "Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat".

Lidem se to ale přesto nelíbilo. Jeden z aktivistů podal trestní oznámení na policii. Odůvodnění jejího rozhodnutí je bohužel poněkud nešťastné - že prý pěticípá hvězda je i symbolem svobody a že srp a kladivo jsou běžnými symboly rolníků a dělníků. Pěkné, pánové, ale v kontextu s tímto případem je to bohužel naprosto mimo.

Než jsem se včera domohla k dopsání článku, události mezitím pokračovaly. A v Semilech jiní aktivisté pod rudou hvězdou vytáhli vlajku s hákovým křížem. Když je povolen symbol jednoho režimu, proč ne i toho druhého?

Kde je ta hranice? Mají pravdu? Je v pořádku, že vytahují nacistickou vlajku? A pokud ne, v čem je rozdíl?

Ano, základní chyba je v tom, že po roce '89 se mělo jednoznačně říct, že komunismus, stejně jako nacismus, je zločinecký režim a tedy je trestný. To se ale nestalo. A spousta lidí je přesvědčená o tom, že nacistické symboly jsou symboly zla, nesmí se použít za žádných okolností, fuj fuj fuj. Ale ta rudá hvězda, srp, kladivo... hm, to už tak jisté neni. Rozdíl tu přitom není vůbec žádný.

Respektive - rozdíl je jediný (ale na tom většině příliš nezáleží). Nacisté jednak zneužili některé symboly, které k Německu, Německé říši, potažmo Prusku, patří už celá staletí. Zejména tím myslím Železný kříž a Orlici. V době éry jednoho člověka a jeho šílené mysli byly propagovány a kdokoliv je viděl, cítil za nimi zlo, které se šířilo Evropou.

Pěticípá hvězda je také velmi starý symbol. A ano, symbol míru, svobody, symbol naděje. Symbol, který najdete na Americké vlajce i na vlajce sjednocené Evropy. V kombinaci s rudou, nejdebože v kombinaci se srpem a kladivem, jsme ale někde úplně jinde - u komunismu. Něco, co právě bolševické hnutí vytvořilo. A slovní spojení rudá hvězda je ekvivalentem tomu, co dusilo Střední a Východní Evropu téměř celou druhou polovinu dvacátého století.

Stejně tak hákový kříž. I to je ekvivalent - zase své doby. I když se jedná o svastiku, kdovíkolik tisíc let starý symbol původem z Indie. V Evropském kontextu a ve správném natočení, je to výtvor nacismu.

Když se ale vrátíme k Semilským. Kde je rozdíl mezi mozaikou a vlajkou? Oboje je přeci to špatné a je-li povoleno jedno...

Jenže mozaika vznikla v 70. letech. Je doplněna citátem, který jednoznačně dotváří skutečnost, že se jedná o pomník doby. O památku, varování, vzpomínku. Tohle tu bylo, tohle tu bylo povinně a hlídalo nás to. Věčná rudá hvězda nad naší hlavou, která věděla o každém našem kroku. Dávejte si pozor, lidé, ať své chyby neopakujete!

Zatímco vlajku rozbalili včera. Byl to akt aktuální. Kdyby dneska někdo šel a na zdi si vytvořil reliéf se Stalinovým portrétem, pak je to žalovatelné. Pak lze jít a říct, že je to trestný čin a propagace režimu, který jsme bohužel oficiálně nezatrhli, ale všichni víme (aspoň ti, co to mají v hlavě srovnané), že je to špatné.

Otázkou tu totiž není to, jestli to je nebo není propagace režimu. Ano, ona to byla propagace režimu, ale důležitý je ten minulý čas. Tady je teď otázka, jestli to ti lidé na náměstí chtějí nebo ne. A i přes památníkovou variantu mají právo říct "ne, tohle tu nechceme, nechceme, aby to na našem náměstí strašilo".

Na jednu stranu - v Drážďanech také nechali obří mozaiku na fasádě domu přímo v centru města. A že ta se teda nemá za co stydět, svými rozměry... Na druhou stranu - v Budapešti zase vzali všechny sochy z totalitní éry a naschromaždili je v parku, kde si je lidé mohou prohlédnout a nechat se oslovit tím, co měli hlásat - jsme tady a vy to víte.

Osobně si myslím, že by to byla škoda semilskou mozaiku zničit a sundat - stejně jako v omítkách domů necháváme neupravené kousky, aby bylo vidět středověké zdivo, renesanční sgrafita... tak bychom si měli zachovat památku na komunismus. Který tu byl, zanechal nám na sebe vzpomínku a varování.

Konfrontace

Sun, 19 Feb 2012 02:03:37 +0100

Před časem mi z ničeho nic napsala kamarádka, spolužačka ze základní školy. Jak se máš a jak se daří? Po chvilce klábosení mi vylíčila, kolik má práce jakožto vedoucí okresní správy řetězce jedné poměrně velké firmy s přírodním zbožím (mýdla, krémy, dřevěné výrobky atd...). A jak je to náročné, ale moc ji to baví, že jezdí po celé republice a šéfuje tolika lidem. S přítelem jsoou stále spolu, už celých devět let a rozhodně neplánují rozchod, právě naopak, právě koupili pozemek pro stavbu domu.

A já se v tu chvíli trochu zarazila. Trochu mě to vyděsilo. Jsme stejně staré, ona je dokonce skoro o rok mladší, a co už dokázala? Zatímco já sedím ve škole, snažím se tvářit jako studentka - a to ne vždy úplně zářných kvalit - teprve před rokem jsem dospěla ke zjištění, co bych chtěla dělat. Není to špatně?

Dneska jsem ji viděla zase. Spolu se spoustou dalších spolužáků ze základní školy. Tak jako vždy se mi odpoledne vlastně nikam nechtělo, nakonec jsem přeci jen šla. Ze začátku to vypadalo trochu trapně - i když jsem přišla o téměř tři čtvrtě hodiny později, v baru ještě nikdo nebyl. Kromě jedné opuštěné slečny, která mě pozdravila a co hůř - oslovila jménem. A ty jsi....? Jé, ahoj! Klasika. Co byste taky chtěli po téměř osmi letech? Nechci to vidět po dvou dekádách, ne-li víc.

Nakonec se ale přeci jen přitrousili další, kolem osmé se doslova přivalila povodeň lidí. Bylo příjemné je vidět. O mnohých z nic jsem neměla za tu dobu vůbec zprávy. A to dokonce ani o klukovi, se kterým jsem víceméně vyrostla. Proč víceméně? Naše rodiny jezdily společně na hory i k moři, pomáhala jsem mu týrat o polovinu mladší sestru, patnáct let trávených spolu. A pak se odstěhovali a já ho sedm let neviděla. Zvláštní zase s ním mluvit. Ale fajn.

A všichni ti lidé vyprávěli, co dělají, nebo dělali. Někteří už pracovali, někteří studovali. Někteří už zase studovali. Někteří studovali už třetí školu v řadě, věční začátečníci. Někteří nedorazili, protože nemohli - byli v práci, rodinná akce, zahraniční studium. Jiným vyšlo být v Praze, přestože jinak rok tráví třeba ve Vídni.

Kamarádka ze začátku příběhu byla veselá, spokojená, jen je toho na ní nějak moc. Nedávno s přítelem podepsali hypoteku, aby mohli postavit ten dům. Překvapila mě, že právě ona netouží po svatbě, a rozhodně zatím ne po dětech. Ale celá ta věc s hypotékou, hodně práce... najednou má pocit, že by měla ještě řádit a ne pomalu usadat na dno všedních dní šedé dospělosti.

Občas... Možná mám pocit, že jsem ještě nic nedokázala, že bych se měla víc snažit, a jak ostatní nejspíš žijí skvělé životy... Ale poslední rok vím, že se mám dobře, že si nemám na co stěžovat. Mám plán a možná jsem ještě nic nedokázala, ale vím, co chci dokázat, čeho chci dosáhnout. Mám své sny, které sním a které si možná pomalu i splním.

Ještě jedno zjištění... kdy se z člověka antisociálního stane člověk sociální?

Časy na základce byly kruté, nějakou dobu jsem na ně vzpomínala zatrpkle a ublíženě. Ale pak jsem právě já svolala první společný sraz třídy a najednou jsem se s těmi lidmi cítila fajn. Možná se všemi nemůžu mluvit o všem, o čem bych ráda s někým mluvila, možná s nimi nemůžu probírat každou blbost, která mě baví. Ale můžu s nimi mluvit o spoustě jiných věcí, můžu s nimi i jen tak bezvýznamně klábosit....

A pak zjistím, že už dávno nejsem nějaký bezvýznamný outsider, ale že se s nimi směju tomu, co spolužák tropil učitelce hudebky a jiným historkám a vtipům. Připadám si rovnoceně, s vlastními sny a hodnotami, které nejsou bezvýznamné a některým z nich přijdou vlastně naprosto úžasné...

Hm... Tohle je delší, než jsem plánovala. Ale je fajn občas se ohlédnout a porovnat, jací jsme byli a jací jsme. A ještě lepší je zjistit, že jsme s tou změnou vlastně docela spokojení.

Nevděčný čtenář

Fri, 10 Feb 2012 22:43:26 +0100

Barevný hřbet, černý hřbet. Zlatý nápis, bílý nápis, zelený, červený, modrý, dlouhý, krátký. Hmm, poutavý... Ne, tak moc ne. Vida, tady je nějaký dost poutavý na to, abych knihu vytáhla z regálu, kde je namačkána s tisícovkou dalších, a přečetla si něco víc, než alespoň trochu zajímavý název. Nic. Vracím knihu zpátky a postupuji dál.

Nevím, co hledám.

Hledám něco, co si můžu otevřít pozdě v noci, když se konečně doplazím do postele. Než usnu, chci si chvilku číst. Něco zajímavého, poutavého, zábavného, možná trochu romantického, ale ne zase příliš. Hledám působivý příběh, sympatické postavy, zajímavé prostředí. Hledám něco nového a originálního, ale klidně staršího vydání. Možná trochu filosofie, ale zase to s ní nepřehánět. ... A nemůžu najít.

Ze zvyku jsem dlouho brouzdala kolem regálu s fantasy. Kde jsou ty časy, kdy jsem do knihovny začala chodit, a v rohu se tísnil jeden regál a v něm pár knížeček se symbolem černokněžníka? Dneska se fantasy táhne přes tři dvakrát tak velké regály a to nejen v dospělé sekci, ale i v dětské. Tam dříve něco takového vůbec nebylo. Takové knihy se označili čarodějem a šly mezi pohádky.

Jenže draků, elfů, moudrých čarodějů a všech další už bylo dost. Nemluvě o zázračných sirotcích a vyvolených spasitelích. Ne, už nechci žádný příběh o jediném vyvoleném, který záhadně našel drčí vejce, poslední svého druhu.

Upřímně, už mám averzi i proti příběhům odehrávajících se v kouzelné Anglii. Anebo v nějaké tajuplné, mystické zemi, kterou si autor sám vytvořil. Éra LOTRovců už trochu polevila. Doba, kdy autor fantasy "musel" vymyslet vlastní zemi s vlastní mytologií, historií, jazykem a písmem a hierarchií a a a a... už relativně postoupila. Jenže teď je zase éra upírů. A co se neodehrává v Anglii, to je v Americe, které z tesáku kape krev. Ne, díky.

Je to zrada. Vyrostla jsem na fantasy, milovala jsem ji. A najednou mám pocit, že její čas pro mě z velké části odezněl. Všechno mi přijde stejné, jen jména se liší.

Jenže čím to nahradit? Co číst? Z nějakého důvodu nemůžu najít nic dostatečně originálního, zajímavého, poutavého, abych to otevřela dva večery po sobě. Pokud nepočítám historii, která je sice zábavná a poutavá, ale dovedu si představit něco oddechovějšího. Na druhou stranu představa nějakého dobrého historického románu, se mi docela líbí. Jenže mám pocit, že cokoliv takového jsem v poslední době zahlédla, tak to vlastně byla jen obyčejná harlequinka oblečená do renesance či jiné módně zajímavé doby.

Jsem nevděčná a vím to. Tolik knih, v nich tolik příběhů, všechny jen čekají, až si je někdo přečte. Možná jsem jen příliš roztěkaná a nedokážu se soustředit. Čtu jen chvíli před spaním, v tom krátkém čase, kdy si to dovolím, abych nevzbuzovala pohoršení, že se poflakuju s knihou, a během těch pár stránek mě možná jen nestačí chytit příběh, kterému bych bývala měla dát větší šanci.

A možná mi jen chybí nějaké doporučení. Máte nějaký tip? =)

Neochotná fantasie

Wed, 08 Feb 2012 22:38:46 +0100

Za posledních pár dní jsem měla zase asi dvacet témat na různé články, nic z toho ale doopravdy nestálo za zpracování. Ne že dneska by to bylo o moc jiné...

Překonala jsem sama sebe a šla jsem odpoledne učit. Považuju to málem za hrdinský výkon, ale teď už nemůžu příliš prudce pochybovat hlavou, protože by mi asi uletěla. Ach to krásné ledové zimní počasí. Ale jedno doučování a jinak poflakování se doma, to se dá přežít.

Užívám si klid a pohodu, myslím, že celkem zaslouženě. Po všech těch zkouškách se momentálně vztekám maximálně nad nemožným rozvrhem letního semestru. A to tam ještě dva předměty nemám zapsané (i když maďarštinumoc nepočítám a latinu asi ani zapisovat nebudu, tam budu prostě jen chodit XD). Každopádně to rozhodně bude zajímavý půlrok - k čemuž si můžu ještě připočítat řešení Erasmu, jupí. Skoro mě odpoledne pobavila myšlenka, že si nakonec v té Budapešti od školy ještě odpočinu :D (co je 5 přednášek proti 15? XD)

Jinak ale trávím dny zcela poklidně. Trochu úklidově, hrabu se ve starých věcech, virtuálně i manuálně. Konečně jsem víceméně protřídila fotky, co půjdou na vyvolání a pak do mého zbrusu nového alba. Ale asi jich ještě pár přibude, uvidíme. Zatím si tedy hraju s jinou kreativní tvorbou.

A to je právě ten kámen úrazu. Kdoví proč, fantasii se nějak nechce spolupracovat. V pátek a v pondělí jsem sehnala ve zbytkových látkách nádherné kousky. Krásné látky na tašky, do kterých se plánuju pustit už také pěkně dlouho. Inspirací jsou lidé. V jednom případě člověk, který vůbec vyvolal myšlenku něco takového dát dohromady jako dárek k narozeninám. V dalším případě jiní, k nimž si výsledné kousky představuji. Ale stejně mi nějak nejde vytvořit si finální návrhy, podle kterých bych pak mohla jet. Má to být víc strohé nebo víc romantické? Hravé nebo vážné? Jak nakombinovat všechno dohromady?

Možná je to jen stejný problém, jako když jsem se pouštěla do šití oblečení. Problém je začít. Pokaždé. Ale když jsem dokázala dát dohromady kabát na Sedmiletou válku, mohla bych dát přece dohromady i nějakou tu tašku, no ne?

Jenže místo toho zatím brouzdám po internetu a hledám inspiraci. Inspiraci, abych zaplátovala nedostatek aktivní fantasie, které se nechce spolupracovat. A přitom už samotné vstupní podklady jsou tak krásné...