Blábolení (většinou) zcesty
Čtvrtek v 9:42 | Rowan
Mám ráda rána.
Uvědomila jsem si to teprve nedávno, ačkoliv svítání jsem milovala vždy. Hlavní problém je v tom vstávání. Když se ale nakonec z postele přeci jen dostanu, jsme ráda.
Syrové slunce, čerstvý vzduch, který se ještě nestačil ohřát a trochu štípe, svěží zelené zelené listy, které se natahují po hřejivých paprscích... Nebo vzduch vlahý po předešlé noci, vonící mořem a cizinou. Nebo městem, jehož zdi i po několika hodinách bez slunce ještě stále sálají teplo... Vzduch vonící zeminou, starým lisím a podzimní mlhou... Dokonce i ta zimní rána, štípající do tváří, mají něco do sebe. Zejména když přes noc nakreslí ledové květy na okna a ulice skryje pod novou sněhovou pokrývku.
Na ránech je cosi kouzelného, nadějného. Nový den, který začneme s novým elánem a všechno bude lepší... Nebo ta rána, kdy se po noci strávené v autě probudíte kdesi, možná ještě v Alpách, možná už někde v pádské nížině, všechno voní úplně jinak než když jste usínali, a těšíte se na nové objevy a nová místa, která poznáte.
Škoda, že tohle všechno skoro mizí pod nánosem naprosto všedních, obyčejných a nezajímavých rán...
20. dubna 2012 v 0:20 | Rowan
Obloha je zatažená, šedozlatá a jako poklička drží teplo. Je tepleji, než jsem čekala. A všechno kvete. Kvete a voní, voní a kvete a já se usmívám už jen proto, že je jaro. Jeřabiny pod Branickou skálou už se začaly zelenat. Čerstvě rozvinuté listy září v jasném světle bez slunce.
Prošla jsem se víc, než jsem plánovala. Ujel mi autobus, ale bylo mi to jedno. Nikam jsem doopravdy nepospíchala. Už jsem šla stejně pozdě, a cíl neměl kam utéct. Nechala jsem se unášet kvetoucími stromy a mrkajícími pampeliškami, které se tetelí v čerstvé trávě snad v každém parku. Jen je zvláštní, že letos kvetou zároveň třešně i magnolie. Mám magnolie spojené se studeným začátkem jara, bývají první, ojedinělé, úchvatné. A letos je jejich jedinečnost ztracena v záplavě kvetoucího ovoce. Nevadí. Rozhodně nevadí, čím víc květů, tím lépe, přijde mi.
Když jsem jela domu, začínalo pršet. Vzduch byl pořád teplý, ale první velké kapky s sebou nesly i drobné ochlazení. Všechno vonělo. když jsem vystoupila z tramvaje, chytila mě do náruče vůně kvetoucí třešně a morké silnice. Deště. Janího deště, který po chvíli zahřmění změnilo na bouřku. První jarní bouřku tohoto roku. Je na nich něco fascinujícího. Krásného, tajemného a kouzelného. Je teplo, všechno voní, hřmí a padají velké, obrovské kapky deště.
Mám ráda jaro. Mám ráda jarní bouřky. Mám ráda ten pocit, kdy všechno vypadá tak nadějně...
A čas od času mám ráda nesmyslné psaní o ničem =)
5. dubna 2012 v 23:28 | Rowan
Svět za zamlženým oknem ubíhal a připadal mi monotonní. Šedý, bezvýrazný, prázdný. Stejně jako moje hlava. Absolutní prázdno. Pokdu jsem na něco myslela, ve vteřině, kdy jsem se na to soustředila, to zmizelo. A nebo jsem myslela na příliš mnoho věcí najednou a pokud jsem chtěla izolovat jen jednu, nešlo to.
Myslela jsem na to, jak dlouho jsem nepsala. Povídku, ne nějakou reflexi, školní esej, nebo jinou povinnou záležitost. Jen tak, pro radost. Poslední dobou mě to napadá stále častěji. Napadlo mě dokonce otevřít zase šuplíkovku. Pokračovat v pěti set stránkovém eposu, který nikdy nikdo číst nebude. Nebo lépe - začít nový epos. S novými postavami, novými příběhy, novými zápletkami, novou terapií.
17. března 2012 v 12:26 | Rowan
Čtvrtek byl dlouhý den. A docela i únavný. Překvapovalo mě, že mě takhle pozdě nikdo neshání, jaktože ještě nejsem doma, ale měla jsem svojí teorii, která se mi měla po příchodu potvrdila - nikde nikdo. Nikam jsem tedy nepospíchala, když jsem vystoupila z autobusu o zastávku výš a volným krokem vyrazila z kopce, abych ho za chvíli musela zdolat.
Ale nebylo kam uhánět. Už byl večer, Praha se už dávno ponořila do oranžové tmy, byla jsem unavená, ale v dobrém rozmaru. Do uší mi hrála hudba, přestože poslední dobou už si ji nepouštím tak často, teď jsem na ni měla náladu. Pořád hudbou bojuji s případnou nejistotou.
Nevím, proč jsem zvedla pohled nahoru. Možná proto, že ve vzduchu už bylo cítit jaro - konečně odpoledne z mraků vylezlo slunce, možná proto, že ráda vzpomínám na letní noci na opuštěné louce, kde jsem měla hvězdné nebe jako na dlani. Jen se natáhnout a sbírat... Jsem ale zvyklá, že Praha mi nabízí jen pár nejjasnejších drahokamů a na plejády drobných hvězdiček mohu zapomenout.
Ale všechen jas zatínily planety. Nehledala jsem je, neměla jsem v poslední době čas zkoumat noční oblohu a snít o vlahých nocích. Ony si ale našly mě. přímo přede mnou, na temném nebi, neochvějně zářila Venuše s Jupiterem, v těsném doprovodu, dva poutníci, které ani jasné světlo pouličních lamp nemohlo odradit...
Děj se co děj, hvězdná obloha tam někde nahoře pořád bude.
4. března 2012 v 23:47 | Rowan
Občas, většinou ráno, když se probudím, nebo naopak večer, když jsem unavená, mě přepadne strach. Neuvěřitelný, zžíravý strach.
Přes den si připadám šťastně. Veselá, nadšená, s cílem, ke kterému nějak spěji, s plány na budoucnost a se sny. A je to tak moc fajn, narozdíl od doby, kdy jsem neměla nejmenší ponětí o tom, co se svým životem provedu, a jen jsem měla pocit, že mi všechno utíká mezi prsty.
Jenže pak přijde únava, nebo večer, nebo něco jiného, třeba i jen naprostá hloupost, a já se najednou bojím. Úplně všedních a obyčejných věcí. Bojím se samoty a cizího města, cizí řeči, koupelen na patře, ztráty soukromí a ztráty kontaktu s přáteli.
I přesto si pořád uvědomuju, že Erasmus je neopakovatelná šance. Životní šance, dalo by se říct. Rozhodně se o tom mluví jako o životní zkušenosti. Rok strávený jinde, člověk je odkázán jen sám na sebe. A na jednu stranu vím, že bych si vyčítala, kdybych teď couvla. Kdybych se lekla a vykašlala se na to. Přitom by to bylo tak snadné! Díky složitosti, s jakou se k tomuto cíli prokousávám, by stačilo jen přestat řešit, obíhat, starat se... A nikam bych nejela. A ne že by mě to už nenapadlo.
Ale je tu pořád to příliš silné ale. "Poznáš Budapešť. Poznáš nové lidi, snad nové přátele, naučíš se jazyk." V takovou chvíli je fajn zasnít se s kamarádkou o tom, že mě přijede navštívit a já jí provedu městem, podíváme se na hrad, projdem se kolem Rybářské bašty a po schodech dolu, přejdeme přes Řetězový most Dunaj, podíváme se do tržnice a na náměstí Hrdinů a večer si sednem do kavárny a budeme klábosit.
Hned je lepší o tom všem přemýšlet, když se zamyslím nad tím vším. Když si uvědomím, jak moc tohle všechno chci, jak moc chci tohle město, tuhle zemi, poznat. Občas mi pomůže i taková blbost, jako představa toho, jak jednou řeknu "no, víš, já jsem tu jen na týden, pak zase odjíždím do Budapešti". Jen pro tu možnost to říct. Jen pro tu hrdost, že jsem něco takového dokázala (ano, já vím, na Erasmus jezdí tisíce lidí, ale neberte mi to).
Chvílemi se strašně bojím. Všeho. Opravdu všeho. Je mi špatně, informací je jak šafránu, po všem pátrám málem s lupou, tápu, nevím, netuším, musím se neustále ptát a pátrat. Ale pak si představím čtrnáct srpnových dní v Debrecínu, letní Maďarsko, které mě loni tak okouzlilo, a vím, že to za to stojí. Nebo v to spíš doufám.
Ten strach k tomu všemu asi patří...
(Aneb už mi bylo příliš špatně a potřebovala jsem se z toho strachu zase po čase vypsat)
29. února 2012 v 23:32 | Rowan
RVP = Rámcové vzdělávací programy. Jinými slovy, dneska už se ve školách neučí podle osnov, jak si většina z nás nejspíš pamatuje. Dnes se učí podle takzvaných rámcových vzdělávacích programů, kde neni definováno pouze to, co se datí mají učit, ale i co mají umět, k čemu mají být vedy, s čím je učivo seznámí v širším pohledu.
Krásná moderní slova a ještě krásnější fráze, ale celkem o ... . Všichni víte, co myslím.
19. února 2012 v 2:03 | Rowan
Před časem mi z ničeho nic napsala kamarádka, spolužačka ze základní školy. Jak se máš a jak se daří? Po chvilce klábosení mi vylíčila, kolik má práce jakožto vedoucí okresní správy řetězce jedné poměrně velké firmy s přírodním zbožím (mýdla, krémy, dřevěné výrobky atd...). A jak je to náročné, ale moc ji to baví, že jezdí po celé republice a šéfuje tolika lidem. S přítelem jsoou stále spolu, už celých devět let a rozhodně neplánují rozchod, právě naopak, právě koupili pozemek pro stavbu domu.
A já se v tu chvíli trochu zarazila. Trochu mě to vyděsilo. Jsme stejně staré, ona je dokonce skoro o rok mladší, a co už dokázala? Zatímco já sedím ve škole, snažím se tvářit jako studentka - a to ne vždy úplně zářných kvalit - teprve před rokem jsem dospěla ke zjištění, co bych chtěla dělat. Není to špatně?
10. února 2012 v 22:43 | Rowan
Barevný hřbet, černý hřbet. Zlatý nápis, bílý nápis, zelený, červený, modrý, dlouhý, krátký. Hmm, poutavý... Ne, tak moc ne. Vida, tady je nějaký dost poutavý na to, abych knihu vytáhla z regálu, kde je namačkána s tisícovkou dalších, a přečetla si něco víc, než alespoň trochu zajímavý název. Nic. Vracím knihu zpátky a postupuji dál.
Nevím, co hledám.
8. února 2012 v 22:38 | Rowan
Za posledních pár dní jsem měla zase asi dvacet témat na různé články, nic z toho ale doopravdy nestálo za zpracování. Ne že dneska by to bylo o moc jiné...
Překonala jsem sama sebe a šla jsem odpoledne učit. Považuju to málem za hrdinský výkon, ale teď už nemůžu příliš prudce pochybovat hlavou, protože by mi asi uletěla. Ach to krásné ledové zimní počasí. Ale jedno doučování a jinak poflakování se doma, to se dá přežít.
2. února 2012 v 21:40 | Rowan
Závan léta.
Šla jsem dneska kolem květinářství a tam venku, v kyblících, stála napěchovaná sušená levandule. Z Provence. Jen ten nápis ve mě vyvolal vzpomínku na léto. Ale do té třeskuté zimy se to nějak nehodilo. Za takových mrazů i ta fialová vypadala nějak studeně.
Přitom levandule by měla vonět sluncem, mělo by z ní sálat teplo, léto...
16. ledna 2012 v 23:21 | Rowan
Tramvaj se sune příliš pomalu. Čas ubíhá, červené číslice na panelu vepředu pomalu přeskakují. Pomalu a přesto příliš rychle. Uvažuji, kudy to bude rychlejší. Tudy nebo tamtudy...? Vybíhám tedy už na Národní třídě, nejedu až k Filosofické fakultě. Proplést se mezi lidmi potácejícími se na tramvajové zastávce - vyhlížejí správnou soupravu, hledají čísla, vystupují, nastupují a jejich neorganizované, zmatené motání ředí další lidé vycházející z obchodního domu. Z legendy jménem Máj, která už dávno ztratila svoje kouzlo.
Kolem Rakouského kulturního centra, dál po Příkopech. V davu na Václavském náměstí ztratit pronásledovatele. Igelitový pytlík umí být neskutečně dotěrný, když ho za vámi žene nepříliš silný vítr jako věrného psa. I tak si ale stihnu všimnout, že se po ulicích pohybuje podstatně méně lidí. Tatam jsou vánoční turisté, i když nad ulicí se ještě klenou ozdobné girlandy.
Překročit rozlité latté. Alespoň podle barvy to odhaduji na latté a jen lituji toho chudáka, kterého asi příliš nezahřálo. Zvednu hlavu. Akorát kolem mě prochází mladý kluk. Kdoví proč mi připomněl kamarádčinu lásku, i když jeho tvář nemám tak dobře nastudovanou, abych to mohla říct bezpečně. Přesto se usměju. Naštěstí si toho nevšiml, příliš zamyšlený, možná akorát přemýšlel o ní. A možná to byl taky někdo úplně jiný.
Seběhnout kolem kavárny, odkud možná pocházela ta rozlitá káva, zahnout do Rytířské a honem ke Stavovskému divadlu, na jehož štítě se hrdě vypíná lev. Vyhnout se skupince turistů, i přes jejich věk zaujatých sochou, která tak připomíná Temného jezdce, vyčkávajícího, až Prsten přijde blíž.
Kolem dalšího dvouocasého lva, tentokrát kamenného, a honem do Karolina. Doprava, proběhnout jedny dveře, druhými dveřmi ven, přejít nádvoří se starým kaštanem, pak doprava. Doprava, ne doleva. Průchodem kolem ústavu katedry dějin, dalším průchodem, doleva a se spokojeným úsměvem jsem v Celetné dvacet, aniž bych se musela proplétat davy, davy a davy turistů.
Zkouška.
Pak podzemní studentská hospůdka přímo pod školou. V kdysi temných sklepeních je světlo a živo. Voní tu káva, víno, dřevo. A je tu teplo. Svařené víno mi stoupá do hlavy. Možná díky euforii z úspěchu, možná proto, že jsem za celý den nic nejedla. Nevadí. Vnímám svět, jen se trochu houpe a já se směju. Ale ne tak moc, jak bych se smála s jinými lidmi. Takhle se spíš jen usmívám a víc gestikuluju.
Čtyři hodiny odpoledne. Čas naší malou sešlost dynamické party rozpustit. Tentokrát žádné zkratky, přímou cestou přes Staroměstské náměstí. Sněží. Velké, lehké vločky tancují ve vzduchu. Chybí vánoční trhy i vánoční davy lidí. Jen pár jedinců s foťáky, které stejně nezachytí atmosféru. Na fotkách budou mít památky s šedivým, nevýrazným pozadím, vločky se ztratí. Ale mě to trápit nemusí... Jen se rychle rozhlédnu, pousměju a pospíchám dál na tramvaj a domu.
Vážně mám to město ráda.
15. ledna 2012 v 17:59 | Rowan
Situace je následující:
Poměrně plná tramvaj, ale dá se v ní pořád pohybovat. V okolí dveří je v různé vzdálenosti nasáčkováno pět můžů. A já.
Aby bylo jasno, já jsem žena. A narozdíl od mnohých jiných si ani nezkouším hrát na kdovíjakou emancipaci a feminismus a na předstírání, že jsem vlastně chlap, "nechte mě bejt a nevšímejte si mě". I když občas nadávám jak dlaždič a když se naštvu, nejdu pro sprostý slovo daleko, i když se nedovolávám pomoci pokaždé, když mi v cestě stojí louže a radši si poradím sama. Emancipaci se nebráním - jsem ráda, že mohu studovat, volit, vyjadřovat vlastní názor a pohybovat se po ulici bez gardedam nebo čestného doprovodu. Přesto jsem holka, která se ráda hezky obleče, ráda vařím a peču, ráda se starám o rodinu (i když zatím jen půjčenou od maminky, když náhodou pracuje), a ráda přijímám drobné pozornosti, které považuji za základ slušného vychování.
12. ledna 2012 v 16:36 | Rowan
Začínám zjišťovat, že k učení a tvoření prací do školy, je nejlepší klasika. Nikdo tam nemluví, takže vás neruší slova, pokud sáhnete po správně temperamentní a ne unilé a melancholické skladbě, tak i celkem slušně nakopne k práci. No a nebo jsem taky už nadobro šílená, nicméně poslední týden jedu na Vídeňském valčíku, tedy na Straussově modrém Dunaji...
8. ledna 2012 v 1:26 | Rowan
Právě jsem dopsala práci do školy. A kupodivu mě to bavilo víc, než jsem čekala, protože po všech těch cancech na téma "co dělat s těmi zlobivými dětičkami, že nám nečtou?!" je tohle aspoň trohu kreativní téma. I když si nejsem tak docela jistá, že jsem splnila úkol dle představ profesorky. Nevadí. Jsem s tím pořád překvapivě spokojená a udivená, jak moc mě bavilo to psát a hrát si se slovy. (Ach, pořád mi to psaní chybí) (Nebo jsem prostě jen naspeedovaná tím, že mi tu celý večer hraje Brahms, Liszt a Strauss). Jelikož ale ego-hlídač už šel spát, ve své spokojenosti se s vámi podělím o své myšlenky na téma ideální kniha.
5. ledna 2012 v 21:52 | Rowan
Je začátek ledna a venku není žádný sníh. Chvílemi to spíš vypadá na jaro než na zimu. Chybí mi to ticho, které s sebou přináší bílá peřina, a to i přesto, že zimu jako takovou nemám ráda. Na sněhu je cosi kouzelného, něco, co jako jediné naše vzájemné nepřátelství smiřuje. Ticho a klid.
17. prosince 2011 v 14:25 | Rowan
Už jen napsat název článku pro mě bylo utrpením. Veřejně napsat takovou zrůdnost... Ale když už se to dá najít i na Googlu, asi nemám šanci něco pokazit nebo někoho pohoršit.
8. prosince 2011 v 0:16 | Rowan
Když mě tenhle článek napadl, říkala jsem si, jestli se do něj pustit objektivně nebo subjektivně. Jenže je to nesmysl, protože objektivity nejsem schopná. Ne teď, v tuhle chvíli, kdy mám navíc pocit, že vlastně nic nevím. Podle toho krásného hesla "vím, že nic nevím". Protože čím víc člověk studuje, tím víc vidí, kolik mu toho ještě chybí. A tak chystám depky v knihovně, když vidím množství lákavých knih a vím, že na ně teď čas nemám. O tom jindy.
29. listopadu 2011 v 13:50 | Rowan
Mým největším problémem je, že i když mě napadne nějaké téma, nadpis, prostě něco, z čeho by mohl být článek, většinou si řeknu, že to za to nestojí, že nějaký čas počkám, co z toho vyroste. Blbost. Za nějaký čas si nepamatuju už ani o čem jsem chtěla psát, natož abych nasbírala nějaký další materiál. A tak dlouho čekám, tak dlouho věci odkládám, až mám najednou chuť psát tři články najednou. Klasika. (Pozn. Srdce Evropy, Časy se mění, aktuálně psaná Síla okamžiku...)
Bohužel se tím ztrácí jistá autentičnost článků. Kdybych si k tomu sedla už včera, bylo by jasněji řečeno, proč to vůbec píšu a nehledala bych složitě začátek...
24. listopadu 2011 v 22:31 | Rowan
Guhuhuuu...
A mě tohle nebaví. (Proč začínám článek skoro stejnou větou, jen znegovanou, jako cca před týdnem?!) Nicméně faktem zůstávám, ž emě neskutečně nebaví mít v hlavě asi tak tisíc a jedno téma - k povídkám, k článkům, úvahám, zamyšlením... čemukoliv, a přitom být neschopná napsat souvislou větu. Na téma, které jsem si vybrala.
16. listopadu 2011 v 23:49 | Rowan
Mě to tak baví... když jsem byla ještě malé nevinné děvčátko s kukadlama jak pomněnky (jak mi nezapomínaly vždycky připomenout), dívala jsem se na ty dospělé slečny, hezky oblečené, bavící se o závažných tématech (popravdě, i kdyby tenkrát mluvily o počasí, nic bych jim nerozumněla) a snila jsem o tom, že jednou i já budu velká, a v hezkých šatech a s taškou přes rameno budu dlouhými kroky mířit z jedné velké budovy do druhé, jakobych to tam samozřejmě a velmi dobře znala.
Zde hledá 