5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

Co den dal

Silvestrovské

31. prosince 2016 v 19:44 | Rowan
Svět už se pomalu loučí a vítá. Rok 2016 má v našem časovém pásmu ještě pár hodin života, ale všichni kolem radostně bilancují, jaký ten právě odcházející rok byl. Možná se k tomu taky dostanu, ale popravdě jsem ráda, že to pořekadlo nezní "jak na Silvestra, tak po celý další rok". Protože dneska jsem se k bilancování opravdu nedostala.

Zima ve Španělsku

29. prosince 2016 v 12:36 | Rowan
Španělsko. Země letních dovolených, moře a zmrzliny. Země rozpálená do ruda, kde člověk hledá libovolný kousek stínu, aby před žhnoucím sluncem aspoň na chvíli utekl. Země, kam našinec běžně v zimních měsících necestuje. A ví proč.

jak jsem vyhrála štěně

17. července 2016 v 18:40 | Rowan
Relativně rádi obrážíme s mužem nejrůznější akce, o kterých se dovíme většinou zcela náhodou prostřednictvím facebooku. Často to jsou nějaké žranice, ochutnávky na něco specializované či akce zaměřené na různé nápoje. Jediné, co nás limituje, je počasí, nějaká cesta nebo vlastní lenost.

Vzhledem k tomu, že mám ale doma milovníka piva (do teď si nejsem jistá, že se do Česka nepřestěhoval hlavně kvůli tomu), nic nám nezabránilo jít se podívat na festival minipivovarů v Riegrových sadech. Ani poměrně chladné počasí, ani původně plánovaná cesta. Ještě víc nás podpořilo, když se ozvala kamarádka, že bychom mohli využít příležitosti a sejít se tam (konečně po roce slibů).

Protiva obecná

14. března 2016 v 22:52 | Rowan
Tak jsme si zase po nějaké době ověřili, že některé věci se nemění a připomněli jsme si, že někteří lidé nejsou vůbec příjemní, když jsou unavení.

Zuby, pohroma huby

10. března 2016 v 23:39 | Rowan
Tak jsem si dneska hrála na hrdinku. A nedopadlo to dobře.

Realizace velkých plánů

21. února 2016 v 0:08 | Rowan
Jsem královnou chození kolem nápadu. Chodim kolem dokola, hraju si s myšlenkou a nakonec ze mě stejně nic nevypadne. No, tak tentokrát vypadlo.

Časožrouti

14. února 2016 v 20:43 | Rowan
Myslela jsem si, že největším prokrastinátorem je člověk v období studií. Nechce se učit, chce dělat tisíce jiných věcí, nakonec z něj nevypadne vůbec nic nebo něco naprosto neužitečného. Chyba lávky. Snad ani na vysoké jsem neprokrastinovala tak, jako teď. A teď si to navíc můžu omluvit tím, že přece pracuji a potřebuji taky trochu vydechnout, vypnout.

Čokoládový autopilot

4. prosince 2015 v 21:42 | Rowan
Mám pocit, že jediný důvod, proč se ještě držím na nohou, je ten, že jsem odpoledne snědla velkou porci superčokoládového dortu s výborným capuccinem. Kombinace naprosto ideální k udržení životních funkcí a bdělého stavu. Přesto teď už ale jen sedím na pohovce a čučím do počítače, i jen pouhá představa se zvednout a udělat si večeři mě málem rozbrečela únavou. Nejsmutnější na tom je, že bych vážně byla schopná breku z únavy. Ale jsem statečná a držím se, zatím vlastně i s úsměvem.

Návrat ztracené dcery

10. srpna 2015 v 9:47 | Rowan
Konečně se všechno uklidnilo dost na to, abych si sedla k počítači a podělila se s vámi o ten divoký přesun ze Španěl do země české. Abych tedy nelhala - o víkendu bylo času a klidu dost, ale zase se mů vůbec nechtělo zapínat techniku a radši jsem se plácala na zahradě v Jižních Čechách a užívala si rodinu. Jenže se znám, pokud budu ještě chvíli váhat, nikdy to nenapíšu a to by podle mě byla docela i škoda, protože to byl jeden velký zážitek.

Plány na návrat

24. července 2015 v 13:04 | Rowan
Zjišťuju, že blog je neuvěřitelná terapie. I když už jsem všem svým kamarádkám a známým udělala díru do hlavy, pořád můžu přijít na blog a vypsat si dušičku tady.
Plánovala jsem to tři dny, že když se mi nedaří rozvinout diskuzi doma, aspoň si utřídím argumenty tady, v tom internetovém prostoru téměř dokonalé anonymity (a teď právě mě napadá, kolik práce by dalo člověku najít tenhle blog, kdyby věděl, že něco existuje, a hledal na mě špínu? - pochopíte za chvíli). A včera se věci semlely tak, že se skoro bojím psát, abych to nezakřikla, příští týden se budu snažit nemyslet a na začátku toho dalšího týdne se nejspíš rozhodne o mém osudu a já se děsim obojího, ale úplně nejvíc se děsim toho, že to nevyjde. Ale postupně, ať chudák čtenář chápe.

Útěky před vedrem

19. července 2015 v 17:22 | Rowan
Připadám si už jako zaseknutá ohraná deska, ale - tady je tak nechutný vedro! Neustále. Celé dny. Celé noci. Od neděle do neděle, od nevidim do nevidim - a že už přes ten pot vážně skoro nevidím. Zatracená Sevilla. Přetopená. Nudná, protože v tom horku se nedá absolutně nic dělat. Jen hnípat doma a modlit se, že kolem čtvrté ráno spadne teplota na takovou hodnotu, že vám pokoj trochu profoukne a dokonce sáhnete po kusu prostěradla, abyste se decentně přikryli.

Na místě

31. března 2015 v 13:46 | Rowan
Slavnostně hlásím, že jsem dorazila do Sevilly a že jsem (snad) úspěšně rozeběhla oficiální blog jerabina.blogspot.cz . Což neznamená, že tenhel blog zaniká, tohohle výblitníčku se nevzdám ani kdyby čert na koze jezdil. Už protože, oficiální znamená, že tam budu mít přeci jen jisté autobloky, co napsat a co ne.

Zpátky na scéně

25. března 2015 v 22:47 | Rowan
Po třech týdnech mám doma zase svůj milovaný laptop. Nebyl by to totiž pořádný odjezd, kdyby se mi měsíc před tím nerozsypala technika. Stalo se mi to před Budapeští, tak snad, aby to Seville nebylo líto. Ale ty nervy, když jen dva týdny trvalo vyřízení administrativy, že mám vážně právo na dvouletý servis. Samotná oprava trvala bez přehánění 24 hodin. Ale tak jsem zpátky mezi živými a nemůžu uvěřit svému štěstí.

Čas dělat šílenosti

12. února 2015 v 22:50 | Rowan
Za poslední týden jsem rozepsala několik článků. A zase je smazala. Dokonce jsem na chvíli smazala i jeden z již publikovaných. Ve vzteku a lítosti, v zoufalosti, že věci prostě nemůžou občas fungovat, aniž by je něco muselo brzdit či jim úplně bránit.

Titulovaná svoboda

28. ledna 2015 v 22:58 | Rowan
Jsem neskutečně unavená. Už dvě - kecám, tři - hodiny sedím na pohovce a čučím do ztracena. Jedním okem na televizi, druhým do počítače. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se nemohla zvednout ani proto, abych si udělala večeři. Což jsem nakonec překonala, protože mi začínalo být poněkud nevolno z hladu. Ale bylo to dost jiné nevolno než včera večer, kdy jsem se potácela na hranici nevolnosti a hysterického pláče.

Jak jsem obhajovala

17. ledna 2015 v 22:26 | Rowan
Někteří z vás možná tuší o mém boji s diplomovou prací. Byl to krvavý boj, lítá řež, která mě stála hodně nervů. A nebýt psychické podpory, která mě tu celý listopad obskakovala i přes to, že jsme se znali sotva pár týdnů, asi bych to vážně nezvládla. Nicméně se povedlo a 20. listopadu jsem ten svůj epos dopsala. Poslala jsem to kamarádce ke korektuře a abych to trochu uspíšila, poslala jsem práci i profesorovi s vysvětlivkou, že nevylučuju, že v tom narazí na zrůdnosti, že práce ještě prochází korekturou a že si ji po sobě ještě přečtu. O tom, co se dělo pak, jsem psala už v článku "Jak jsem dopsala diplomku".

Po odevzdání nenastalo žádné opadnutí stresu. Prostě ta pohoda, že je to za mnou, nenastala. Odpověď od profesora přišla velmi rychle. Ať se stavím na konzultace. Když mi o pár dní později ještě přišel jeho posudek, věděla jsem, že je vážně zle.

Mezisváteční kupa nesmyslů

29. prosince 2014 v 12:04 | Rowan
Zapadáme sněhem. Až tak moc mi to nevadí, kdybych se zítra nechtěla vracet do Prahy, což možná bude trochu problém. Ale zítra je zítra, dneska můžu poklidně hnípat u počítače bez výčitek svědomí (ačkoliv odpoledne mě čeká vyhnání z ráje a povinné sáňkování).

Pusu

23. prosince 2014 v 23:47 | Rowan
Odjel. Včera v jednu jsme se naposledy políbili a objali a já pak zůstala stát na letišti a dívala se, jak odchází. Netuším, jak jsem se pak dostala k autu, ale v něm jsem nakonec seděla dobře půl hodiny, než jsem dokázala nastartovat a odjet. Přes slzy jsem chvílemi neviděla. Nejhorší to ale bylo po návratu domu. Jsem v novém bytě dva měsíce a od samotného začátku jsem tu téměř nebyla sama. Najednou jsem ale stála před tmavými okny a když jsem se odhodlala vstoupit, z obýváku se neozývala hudba a nikdo mě nezdravil. Nikdo mi nepřišel dát pusu na přivítanou.

Indický výsměch

10. prosince 2014 v 22:40 | Rowan
Občas mám pocit, že můj život je jedna velká parodie. Neříkám, že se mám špatně nebo že nějak strašně vybočuju. Jen je to takový ten pocit, kdy se občas nehromadí věci a vy pořád kraulujete jako blbec, snažíte se ten rybník přeplavat a kdykoliv si myslíte, že už už vidíte břeh, přijde vlna a zase vás spláchne kamsi do hlubokého středu.

Jak jsem dopsala diplomku...

5. prosince 2014 v 21:08 | Rowan
Napsala jsem to. Vážně jsem to dokázala a za měsíc jsem napsala práci, na kterou jsem byla docela hrdá. Neříkám dokonalá, ale přišla mi dobrá. A stihla jsem to do 20. listopadu, takže jsem to s předstihem mohla poslat profesorovi, aby se na to podíval a řekl mi, co tam případně ještě doplnit nebo změnit, prostě co ještě s tím, aby to bylo dokonalé.
 
 

Reklama