Co den dal
18. dubna 2012 v 13:59 | Rowan
Miluju hurá akce, i když se z nich postupně vyvine vrcholně sofistikovaná a pečlivě naplánovaná událost. Jako tenhle výlet do Berlína. Vlastně asi vznikl velmi podobně jako podzimní výlet do Drážďan - takže nějak "hej, nechcete někdo jet se mnou do Postupimi?" (dotaz od Lakney, nejspíš). Na což se nabalila kupa nadšenců, kteří postupně zase odpadli. Jak typické.
Zůstaly jsme tři, stejné seskupení, jako v Drážďanech - takže Yami, Laknea a já. Trochu mě mrzelo, že zase padlo výletničení ve větší skupině, ale hroutit se z toho rozhodně nebudu.
Vyrážely jsme v sobotu, v půl osmé ráno, z Florence. Hned v úvodu nás překvapil požadavek, že slečna stevardka chce vidět občanku a ISIC. Jasně, přejíždíme hranice, ale co Schengen a tak vůbec? Jasně, člověk má mít pořád doklady u sebe, ale zkrátka nám to nedávalo pořádně smysl. O pár hodin později, na německých hranicích, při kontrole, jsme pochopily. Opakuji - a co Schengen?! Ale až na tohle zdržení cesta proběhla v klidu, slečna stevardka byla neuvěřitelně milá a v Drážďanech se autobus téměř úplně vyprázdnil, takže jsme do Berlína dorazily v klidu najezené a pohodlně rozložené na zadní pěti-sedačce (ano, já vím, ten kdo se suverénně natáhl a spal jsem byla já XD).
Prvním cílem po příjezdu byl bankomat a sehnání jízdenek - druhou položku jsme radostně přenechaly Yami, jejíž šprechtění mě značně zdeptalo. Ale co, já nejsem téměř rodilý mluvčí (ale měla jsem se víc učit, já vím XD). Podstatnější ale je, že hned na to jsme zamířily do Postupimi. Systém S-Bahn mě nadchl hned ve svém úvodu, ale jeho skutečnou hodnotu jsem ocenila až v průběhu víkendu.
S-Bahn je cosi mezi metrem a vlakem. Vzhledově to připomíná naše staré vozy metra z éry hlubokého socialismu od bratříčka Ruska (ovšem podstatně kvalitnější, tišší a soudržnější), ale po okrajích města jezdí povrchově, zatímco s příjezdem do centra se noří pod ulice a domy. Tenhle druh dopravy jsme využívaly vlastně nejvíc - pokud nepočítám postupimský autobus a dvě trapné zastávky busem v Berlíně, tak jsme do ničeho jiného ani nenastoupily. Zkrátka se tím dostanete v podstatě všude.
10. dubna 2012 v 13:34 | Rowan
Uvažuju, jestli provozovatel zdejší prodejny Billa, přemýšlí. A pokud ano - čím?
Situace je následující:
Žila byla stála jedna malá prodejna jménem Delvita, později pojmenovaná Billa, obklopena několika panelovými domy, oáza pro nedalekou vilovou čtvrť, jediný větší obchod v dosažitelném okolí. Měla se celkem dobře, lidé ji měli rádi a často ji navštěvovali. Jenže časy se mění a velmi blízko vyrostl větší domeček, s více lákadly, kterému se začalo říkat Tesco, i když se jednalo o celý komplex Novodvorská Plaza. Chudák malá, stará a neatraktivní Billa začala strádat. Vyměnila několik majitelů, jejichž přínos byl nulový, začli ji okupovat trhovci vietnamské národnosti, v přízemí se horko těžko držely potraviny.
A pak přišel on. Zachránce, který se rozhodl vyrvat ji z trnitých spárů, které se kolem ní svíraly a dusily její rozlehlá pole zvaná parkoviště. Inu učinil zachránce změnu a do vjezdu postavil budku. Budku se strážcem a varovným bločkem plným barevných papírků. Zavedl se systém, že kdo Billu poctí svou návštěvou, může bez úhony odjet z její říše. Kdo však pouze koně odstaví a nedejbože půjde pouze nahoru k vietnamským trhovcům, draze zaplatí za tuto troufalost vysokými poplatky.
V tu chvíli vstupuje na scénu naše hrdinka - tedy já. Studentka, praktikantka na nedaleké základní škole, která poctivě celý měsíc parkovala jinde, jen ne na území Billy, která stále chřadne a chřadne. Dnes jsem však udělala téměř životní chybu a svůj povoz jsem nechala zde - jen odnesu dar za možnost praktikovat, vyzvednu si papír a pak šupky dupky navšítivit nemocnou Billu a potěšit ji nákupem.
Jenže co se nestalo - na základní škole se koná jakási akce a hele ji, praktikantku užitečnou, jdeme ji zneužít k dobročinným akcím, pomůže nám s organizací! A tak se krátká návštěva protáhla na dvě hodiny. Ještě jsem si doběhla koupit jídlo, skočila do auta a že pojedu domu.
Ale ejhle! V tom se mi do cesty postavil vetchý stařík a začal šermovat bločkem. Nedala jsem se a za zbraň jsem si zvolila účtenku, kterou mi Billa milostivě dala. Nic mi to nebylo platné, musela jsem zaplatit mýtné, abych mohla opustit zdejší území. ...
Konec poetiky, tvrdá realita - uvědomuje si ten blbec (provozovatel, ne vetchý stařík), že tím, že lidé nemůžou zaparkovat, prostě radši odhodí auto na velkém parkovišti u Tesca, vyřídí si svoje věci a pak prostě nakoupí tam, místo aby se táhli do Billy? Dochází mu vůbec, že si seká větev, na které jeho ctěný zadek trůní? Asi ne.
Mě jen štve, že jsem tentokrát zaparkovala naivně tady a nechala se ulanařit (no dobře, nedalo jim to práci, ráda jsem té maďarské holce pomáhala ukočírovat to stádo sedmáků), abych se zdržela, místo abych vypadla z parkoviště a nic neplatila.
29. března 2012 v 13:16 | Rowan
Kdy jsem poprvé s tou myšlenkou přišla? Někdy na podzim. Tuším, že začátkem října? Možná dřív... Možná už v září, kdy jsem začala chodit do školy a hledat kurzy maďarštiny v rámci Karlovy univerzity. Pak přišel Erasmus Info Day a myšlenka začala získávat obrysy. Den na to jsem poprvé šla na zahraniční oddělení Pedagogické fakulty a schytala ránu pod pás. Odplížila jsem se nešťastná a zklamaná, ale nevzdala jsem se a zkusila to přímo na katedře dějepisu.
To byl říjen. Určitě. Na všechno bylo času dost, ale vlastně ho bylo hrozně málo. Nic se přece nesmí zanedbat, nic se nesmí promeškat, musíte zjistit, jak to půjde a co musíte všechno vyřídit a zařídit! Popravdě, kdyby mi někdo dal seznam, co bude skutečně třeba, stačily by na to asi tak dva, tři dny - pro hodně velký klid týden, a zbytek času se člověk může válet. V říjnu mi to ale všechno přišlo hrozně daleko. Musím čekat až do konce března!?
27. března 2012 v 23:57 | Rowan
Kde jsem k tomu přišla?! Netuším ani jak, ani kde, ale už pondělní probuzení bylo děsivé. Teplota lezla nahoru, průdušky zalité betonem, chuť zavrtat se do peřiny a nevylézat dalších sto let. A já místo toho musela jít učit. Na hodině to bylo znát. Jsem si toho vědoma, moc mi to nešlo, nedokázala jsem vymyslet ani žádné probírací cvičení na úvod, jen jsem s dětmi zopakovala, podle čeho skloňujeme týž a tentýž a vrazila jim krutě test.
15. března 2012 v 13:48 | Rowan
Od pondělí učím. Od pondělí také uvažuju o tom, že bych mohla napsat článek. Alespoň krátký, ne že by byl moc čas na kdovíjaké vykecávání. I teď jsem trochu v presu - přiběhla jsem ze školy, hodila do sebe oběd a za chvíli zase mažu na doučování. Ale aspoň pár slov.
Možná se to dneska definitivně zlomilo. Dnešní češtinou. Když jsem totiž v pondělí zahájila, hned první vyučovací hodinu, první hodinu mé praxe, první hodinu v mém životě... Měla jsem pocit, že nic horšího se stát nemohlo. Ne že by došlo k nějaké tragédii, ale ta hodina byla hrozná. Ne kvůli dětem, ty byly zlaté, pomáhaly, nezlobily, spolupracovaly... Ale já bouchla.
29. února 2012 v 20:51 | Rowan
Pošmourno, pod mrakem, žádné slunce, ale ani studený vítr. A venku je překvapivě teplo. Ráno mě to udivilo, ale odpoledne už jsem si ani nebrala šálu kolem krku a vyrazila podezřele nalehko.
Nalehko, s těžkou hlavou. Začínám si zvykat na to, že je tam poněkud narváno, co hůř, samými důležitými věcmi. Zase jsem si s sebou dneska celý den válela několik kuliček různých článků a průběžně jsem přivalovala další. Některé čerstvé, jiné už třeba z pondělka.
30. ledna 2012 v 21:17 | Rowan
Začínám psát s pocitem, že tenhle článek bude hodně hektický a neorganizovaný. A z katergorie "stalo se stokrát nic a všechno vám to povim!"
27. ledna 2012 v 19:15 | Rowan
Spala jsem dneska dlouho, předlouho. Zdály se mi divné věci (včetně toho, že jsem smazala tenhle blog. wtf? XD), ale budík v devět jsem i tak ignorovala a spala dál. Nejsem si jistá, v kolik jsem vstávala, bylo mi to jedno. Prostě když už jsem si připadala odpočatá, vyhrabala jsem se ven, postavila si na čaj, zapla počítač, chvíli se plácala, načež jsem dospěla k závěru, že by bylo fajn dojít vyvenčit psy.
Venku byla zima, mráz štípal do tváří, i když už bylo spíš dopoledne než chladné zimní ráno, ale bylo tak fajn se projít. Poprvé za celý týden jsem si to mohla dovolit. Vylézt z nory, opustit knihy a jít na vzduch. Tim spíš, že jsem si ani nezavazovala nohu. Dospěla jsem k názoru, že jizva už je dost zahojená, takže na to kašlu. Hned se chodí líp.
27. ledna 2012 v 17:58 | Rowan
Den D tohoto šíleného týdne nastal. Tedy, už včera, ale byla jsem příliš vyčerpaná, než abych o tom ještě psala, prvně jsem se na to musela vyspat.
Dvě zkoušky v jeden den. Fajn. Možná bych z toho nebyla tak hotová, kdyby ta první nebyla jedna z nejtěžších zkoušek vůbec - ústní, soudobé dějiny, s profesorem, který svým studentům dává velmi rád a často najevo, že je považuje za neuvěřitelné hlupáky. Jako druhá pak byla zkouška z obecné didaktiky, druhé kolo. Nevím, z čeho přesně jsem byla hotová víc, ale jejich společná kombinace způsobila, že jsem se ve středu večer málem sesypala. Opět. Ještě mi přiložili rodičové, když mi maminka volala z Itálie, že tátovi se udělalo špatně. Ale tak nějak divně špatně.
Byla jsem tedy víc než překvapená, že jsem spala docela dobře. Žádné buzení desetkrát za noc, v hrůze, abych nezaspala, žádné šílené sny. Asi jsem byla už příliš vyčerpaná. Ráno jsem akorát musela odolat touze "ještě chvilinku, ještě ten budík posunu" a opravdu vstát. Při snídani jsem ještě dočítala esej o maďarském povstání '56. Měla jsem tak trochu v plánu profesora utáhnout na Maďarsko a NATO. Vycházela jsem z toho, že všichni budou mít literaturu o Studené válce (což jsem měla taky), Suezské krizi, Kubánské krizi či válce v Korei. Všichni se pouštějí tak do světa... Takže jsem dobrovolně zůstala hezky ve střední Evropě. NATO jsem k tomu přihodila z důvodu osobního zájmu a proto, že profesora nesmírně baví rozšiřování Severoatlantické aliance.
24. ledna 2012 v 21:44 | Rowan
První ze tří zkoušek tohoto týdne - hotovo.
Snad úspěšně, ale výsledek se dozvím ve čtvrtek. Mám z ní ale rozhodně lepší pocit, než z té poslední, kterou jsem tak epicky projela. Dokonce to došlo tak daleko, že před usednutím do lavice k testu jsem měla pocit, že už vážně vím, jaký je rozdíl mezi klíčovými kompetencemi, průřezovými tématy a ... co bylo to třetí? Vzdělávací oblasti? tak nějak něco. Všechno si je hrozně podobný a jen jedno je vlastně o vyučovacích předmětech. No hrůza, plete se mi to horem dolem. Ale když si to zopakuju, možná budu schopná na podobné téma zazářit i ve čtrvtek. To je jediné, co mě drží nad vodou - že tři z těch pěti zbývajících zkoušek jsou vlastně téměř pořád o tom samém. Téměř...
Cestou domu ze školy, zatímco jsem meditovala nad barvami na vlasy (aneb stále zkouším srazit míru zrzavosti XD), mě napadlo, že bych si dala palačinky. Udělat si jich pár k večeři, pár si nechat na snídani, k tomu jahodový čaj... Tak proč si to nesplnit? Za pár minut se musim vrhnout na další učení, tak aspoň nějaká radost ze života, no ne?
A nebo si říkám, že jestli mi má upadnout noha, hodlám si před tím ten život ještě trochu užít XD Ne že bych čekala, že by upadla, ale jelikož mi dneska splaskl/praskl ten megapuchýř a kůže na zbytku jizvy se podivně odchlipuje, napjatě očekávám další vývoj situace. (ale nebudu vás trápit detailními popisy mé nechutné popáleniny XD)
Chjo... mám pocit, že tohle je jeden z těch článků typu "i kdybych celý den seděla a čučela do zdi, musela bych vám to říct". Ale tak se mi líbil ten název, že jsem ho musela napsat. Ale masakr-týden je pořád ještě ve svém začátku, takže se jdu radši učit, ať přežiju čtvrtek.
A taky někdo musí sníst ty palačinky... ♥
22. ledna 2012 v 23:46 | Rowan
Naši včera odjížděli na hory. Já bohužel nejela (proč bohužel, stejně mě lyže nebaví.... ale Itálie, výlet...), protože mám tři zkoušky a celkově si teď nemůžu dovolit někam odjet. Ale když už jsem včera vstávala brzo, protože jsme šly na výstavu, řekla jsem si, že jim ještě ráno zavolám, jestli už jsou na cestě a kde přesně jsou. Tušila jsem, že hranice ještě nepřejeli.
Napoprvé jsem se nedovolala - máma měla obsazeno. Myslím, že jsem plánovala nějakou vtipnou poznámku, snad že je jak telefonní ústředna. Když jsem se ale napodruhé dovolala, ani jsem se pořádně nenadechla k pozdravu, když se máma zeptala "Tobě volali taky?".
6. ledna 2012 v 18:37 | Rowan
Nejspíš se potřebuju vyvztekat na téma mé dnešní zkoušky. A to ani ne proto, že by byla těžká. Naopak, upřímně doufám, že jsem ji úspěšně složila, ale i tak vím, že tam mám chybu. Dvě. A ani za to nemůže moje vlastní blbost.
Celé dopoledne jsem seděla nad sešitem a snažila si definitivně narvat do hlavy data a jména a události, důvody a příčiny. S mámou jsme dokonce začaly vymýšlet memotechnické pomůcky, jak si zapamatovat všechny komunistické prezidenty ČSR (i ČSSR atd) a SSSR, docela jsme se u toho bavily, já si procházela fotky všech těch potentátů a s celkově relativně dobrým pocitem jsem vyrazila na zkoušku z mých "milovaných" komunistů.
27. prosince 2011 v 22:29 | Rowan
Možná jsem do poslední chvíle doufala, že zavřou sjezdovky, vzhledem k počasí, které opravdu nepřipomíná zimní, by to ani nebylo takové překvápko, ani zasněžovat se v tomhle pořádně nedá, ale sjezdovka i tak dál jezdila, takže jsem musela splnit neprozřetelný slib, že si pojedu během vánočních prázdnin s rodinou zalyžovat na Šumavu.
V momentě složení slibu jsem to brala jako "ale tak proč ne, jedno odpoledne mě nezabije". Hm, čím blíž akce byla, tím mi bylo hůř a tím víc jsem se modlila ke všem možným i nemožným bohům, aby vleky zastavili.
24. prosince 2011 v 12:08 | Rowan
Do Vánoc zbývá - nic. Sníh neni. Vlastně vůbec nemám pocit, že by byly Vánoce. Poslední týden byl hektický. Hodně hektický a hodně dlouhý.
Jediný pořádný den ve škole byl v pondělí, ale i tam nás na poslední přednášce pustila profesorka dřív, protože nás přišlo pět a půl. O tom, kolik nás přišlo na Maďarštinu ani nemluvě. V jednu chvíli to vypadalo, že tam budeme ve dvou (ano, naše akční duo), ale nakonec nás bylo celých pět kusů. Wow. Tak jsme si zopakovali gramatiku, profesorka házela věty, my se je snažili (relativně úspěšně) předkládat, načež jsme si poslechli prý nejznámější stědrovečerní koledu. Jeden z mála okamžiků, kdy jsem měla vážně pocit, že se možná blíží Vánoce.
8. prosince 2011 v 23:16 | Rowan
Původně jsem myslela, že vám náležitě rozsáhle popíšu celý svůj šílený den, v němž figuruje infarkt v autobuse, infarkt po příchodu do školy, lítání po Praze a hledání nějaké školy kdesi na Smíchově, docela fajn zážitek na středoškolské hodině dějepisu, cesta zpátky na fakultu, čekání, čekání, shánění profesora, čekání, nahoru kvůli Erasmu...
A bacha, to si zaslouží zvláštní pozornost - poprvé jsem se nahoře ve čtvrtém patře neztratila. Domnívám se, že jsem konečně objevila systém pohyblivých chodeb a dveří, trvalo mi to přibližně stejně dlouho jako Harrymu Potterovi trvalo pochopit systém pohyblivých schodišť. Je to založeno na stejném principu, každopádně dneska jsem našla správné dveře napoprvé.
Pak bylo další čekání, řešení diplomky a konečně pozdě odpoledne hurá domu, kde jsem zmrzlá, hladová, rozlítaná, utahaná na chvíli padla do postele, abych si narovnala rozlámané tělo a probudila jsem se o půl hodiny později... Nevadí...
23. září 2011 v 0:50 | Rowan
Krásný podzimní den, zlaté slunce, ideální teplota vzduchu, hezké šaty, slavnostní událost... Bylo tak úžasné stát v Karolinu, dívat se kolem sebe, uvažovat o všech těch lidech, kteří tudy kráčeli, kteří se dívali an tu samou výzdobu, stejně jim bušilo srdce v očekávání, byli plní naděje a velkých snů, a vědět, že teď jsem jednou z nich.
A tak jsem slavnostně slíbila, že budu pilnou studentkou, že budu ctít jméno školy a plně využiji všech možností, které mi studium na této prestižní a starobylé škole nabízí (slibuji, slibuji, slibuji, Erasme třes se!). Poslechla jsem si proslov o historii pedagogické fakulty (jen poznámka - ten velký revoluční rok je 1989, né 1987 XD), státní hymnu a šla domu.
Tedy, přesněji řečeno jsem šla naproti kamarádce, ale jelikož mě bolely nohy z lodiček, zakotvila jsem na Příkopech, kde jsem si sedla na lavičku a opět vytáhla svou drahou knížku. Moc jsem toho ale nepřečetla, prootže se toho kolem tolik dělo!
Je fajn sedět v centru prahy a sledovat lidi, kteří chodí kolem vás. Mluví mezi sebou, odchytáváte útržky nejrůznějších řečí, občas se bavíte tím, co řeší, občas tím, co mají na sobě, či jak zkoumají správnou pozici na mapě, aby ji následně otočili vzhůru nohama a zkusili to znovu. Kolem proběhla skupina mladých holek, které evidentně měly nějaký úkol. Ptaly se lidí kolem a pak odběhly za starším párem, který je vedl na Václavské náměstí. Za chvíli byly zpátky. To už ale vedle mě seděli starší manželé, kteří také zkoumali mapu. Odchytla jsem pár francouzských slov a skoro mě překvapilo, že jsem toho rozumněla víc, než bych čekala. Když si mě pak tedy vyzvedla kamarádka, slušně jsem se rozloučila úsměvem a podivně smělým "Au revoir", které tu paní vedle mě evidentně moc potěšilo. Ach, je tak snadné polichotit Francouzům.
Navštívila jsem svou starou školu a trochu cynicky se pobavila nad tím, jak náročné je na škole, kde se studuje komunikace, získat nějaké informace a s někým inteligentně komunikovat. Bylo tam hezky, ale proti mému současnému působišti nemá nejmenší šanci.
Pak jsme vyrazily na oběd. Možná z nostalgie, možná proto, že mě bolely nohy a nechtěla jsem se nikam moc šlapat, jsme skončily opět na Florenci, stejně jako poslední tři roky mnoho volných hodin mezi přednáškami (a někdy i místo přednášek XD). Bylo to fajn. Pani, která tam uklízí, už nás zná, takže ani na záchod nemusíme platit, když si jdeme umýt ruce... Hodí se mít konexe n.n
Jenže vzhledem k mému špatnému spánku v poslední době, jsem v jednu chvíli málem usla. A když od vedlejšího stolku zavoněla káva, věděla jsem, že to je přesně to, co teď potřebuji. Takže jsem se rozeběhla k pultu, kde mě uvítal moc milý mladý muž. Bylo tak fajn si trochu zaflirtovat a dostat dobré capuccino s čokoládovou kytkou v mléčné pěně n_n
Nic ale není tak krásné, jak bychom si přáli, a tak mi den trochu pocuchala máma s informacemi o dědovi, který na tom není právě dobře. Ale teď se mi o tom nechce ani přemýšlet, natož psát. Asi je to sobecké, možná bych se měla trápit víc, měla bych an něj víc myslet... Ale já s tím v tuhle chvíli stejně vůbec nic nezmůžu. Ne, nebudu o tom psát.
Hm, začala jsem psát asi v deset večer... nějak se mi to protáhlo, ale nevadí. Teď už ale dobrou noc =)
P.S. První podzimní den! n_n
5. července 2011 v 20:22 | Rowan
Dneska jsem se po zuřivém dopoledním balení přesunula do jižních Čech. Ve čtvrtek odjíždíme k moři, a už se těším. Sice se mi po hodně věcech bude stýskat, ale těším se a doufám, že tam bude hezky.
Hm, už zase jsem ve stavu, že jsem chtěla napsat tohleto a támhle to a teď vůbec nevim, co jsem to chtěla psát. Možná o tom, že je venku vlastně docela hnusně. Nahřívala jsem si tu záda u krbu, abych úplně nezmrzla a dala bych ruku do ohně za to, že jsem slyšela svojí rýmu, jak si gratuluje s kašlem, jak jim tohle počasí svědčí a jak se jim to líbí. Zmetci, já vás tou slanou vodou vypláchám, že nebudete vědět, čí jste.
1. července 2011 v 14:43 | Rowan
Jsme multifunkční, uspervýkonná žena v domácnosti. Ha! A teď se bojte!
Ráno jsem dítě našla sedící v obýváku na pohádkách, takže budit jsem nemusela, bohatě mě vyčerpalo buzení sebe samé. Oblíknout sebe, oblíknout dítě, pobrat věci na nákup, nezapomenout seznam!, naskládat to do auta, usadit dítě, dojet ke školce. Podívat se, jestli nikde neni policajt a dojet před školku (na co si to tam hrajou s tim "tam se nesmí jezdit"?). Vybalit dítě a odevzdat ho do rukou nějaké cízí pančelky. Hm, když jsem jí tak sledovala, jen jsem se modlila, abyhc takhle jednou neskončila. Taková ta hrozně hlasitá uvřeštěná ženská, která i když mluví normálně, tak ječí. Ještě teď mě bolí uši.
10. června 2011 v 21:23 | Rowan
Chtěla jsem psát o své dvoufázové přijímací zkoušce, ale nějak si připadám asi příliš ponížená, než abych k tomu teď sebrala odvahu. Až budu vědět výsledky... Buď budu chlubit, nebo - o něco později, až to překonám - se s vámi podělít, abyste se taky zasmáli. Nicméně už je rozhodnuto, zítra bych se měla dozvědět jak. A že jsem to sakra dala! (pozitivní motivace ._.)
7. června 2011 v 22:14 | Rowan
Když jde o maturitu, maturujete a odmaturujete (většinou). Jenže co když jde o státnice? vidím tu jistou díru ve slovníku českém...
Zde hledá 