5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

Girl Like Me

Papírové šílenství

10. prosince 2016 v 21:41 | Rowan
Myslím, že prvním krokem k vyrovnání se se svým šílenstvím je přiznat si, že jím trpíme. Někdy si člověk ani neuvědomuje, že už je to vážně za hranicí, až když partner začne významně kroutit očima ve velmi podobných situacích. Třeba když začnete významně pokukovat po nejblížším papírnictví.

Autocenzurní blok-neblog

5. srpna 2016 v 22:16 | Rowan
Není snad nic horšího než autocenzurní blok. Když chcete psát, dokonce vám v hlavě občas proběhnou slova a říkáte si, že ta by byla skvělé do článku. Jenže pak si sednete, napíšete je a najednou nevíte jak dál. Najednou vám všechno další příjde nedokonalé, hloupé, povrchní, nehodné zaznamenání. A ono mnohdy třeba ani neni, ale vy to tak cítíte.

Snažím se rozjet oficiální blog. Oficiální, který když někdo najde, ať ho najde, já se za něj nestydím. Ne že bych se za tenhle styděla, to rozhodně ne, ale je tu přeci jen příliš mnoho osobních výžblebtů, které opravdu, ale opravdu nemusí číst každý. I proto se mi sem píše lépe. Pod rouškou domnělé anonymity mám pocit, že můžu bušit do klávesnice horem dolem a něco z toho bude, ten blog to prostě snese.

Jenže na ten druhý se snažím tvořit "lépe". Heh. Lépe. Překopírovala jsem tam nějaké články odtud, Už jsem dokonce i napsala jednu recenzi, o které jsem věděla, že půjde primárně tam. Dokonce jsem tam hodila fotky... A ticho po pěšině. Cokoliv dalšího se snažím napsat, leze to ze mě jak z chlupaté deky. Při nejlepším.

A mě to strašně štve.

Sakra jsem pisálek. Píšu už přes... Kolik? Sakra, dvanáct let. Nejsem Hrabal ani Čapek, nejsem tak dobrá jako spousta jiných blogerů, nejsem ani bloger v tom pravém slova smyslu, že bych se hnala za čtenáři a snažila se být slavná. Prostě mě to psaní jen baví a ráda se mu věnuji. Až na ten blbej autocenzurní blok, který mi v tom brání. A tak místo toho, abych psala některý ze článků, o kterých poslední dny přemýšlím, tluču tu bezduše do klávesnice a snažím se rozepsat a snažím se si nalhat, že je to prostě jedno, prostě piš, ty huso...

Zajímavé ale je, že se mi tohe stává nejen když otevřu ofiko blog, ale i když otevřu word. Vypozorovala jsem to už dávno předávno. Ten blikající kurzor na prázdné stránce mě k smrti děsí a paralizuje mé končetiny. Což je pech, protože jako na potvoru právě ty potřebuju poměrně dost, když chci psát. Občas se to snažím přeprat tím, že začnu psát každou kravinu, která mě napadne, někdy i jen sdfghjkliuzfdfghjkl, jen aby ta stránka nebyla čistá a prázdná a nedotčená. Přitom je to hloupý word, ne list v krásném sešitě, ze kterého nechci trhat pokažené stránky příběhu.

Trpíte tímhle taky? Chcete někdy psát, ale nějaký vnitřní démon vám v tom brání? A jak s ním bojujete? Alkohol se nepočítá, chci to zkusit bez podvádění ;)

Travelling tag | from Haily

7. června 2015 v 17:06 | Rowan
Bloglovin už vlastně skoro nepoužívám, ale občas tam přeci jen vlezu a objevím nové články u oblíbených blogerů. Některé si jen přetu, jiné i okomentuju, (pár jich barbarsky ignoruju), a některé mě nadchnou a sprostě je ukradnu! Ba ne, tohle není krádež, jen nevyzvané pokračování v řetězci, protože cestování je něco, co mě neskutečně baví, naplňuje, mění mi to život a považuju to za něco, co člověka nakonec naučí víc, než většina školní docházky. Pokud jste n atom podobně, neváhejte si řetěz převzít také. A nechte mi zprávu v komentářích, kde vaše odpovědi najdu ;)

Měsíční odmlka

25. května 2015 v 21:01 | Rowan
Teď zděšeně koukám, že jsem nic nenaúsala už celý měsíc.

Není to tak docela pravda, snažím se psát na "oficiální" blog, který je oficiálně a veřejně přístupný i lidem z mého reálného světa, jenže víte jak srašně je to náročné? Jednak je to nové prostřední. Druhak tam chci dávat pokud možno všechno (takže nakonec končímu toho, že tam zatím vlastně skoro nic moc není). A navíc se snažím psát anglicky, aby byl teda jakože skutečně pro všechny mé přátele, tedy i pro cizince bez češtiny (tím mín tam toho je, protože psaní v angličtině je práce náročná a místy až otravná, baví mě hrát si s jazykem a slovy, jenže na to člověk musí být skutečně jazykaznalý, což v mém případě sklouzává k češtině - která je navíc nesmírně krásná a bohatá).

Španělská romance v kostce

29. prosince 2014 v 21:29 | Rowan
Trochu se tohohle článku bojím. Bojím se vlastních myšlenek, které se mi honí hlavou a je jich strašně moc. Dokud je nechávám jen tak letět, vždy jen brnknou a letí dál, aby je hned nahradila jiná. Když se na ně ale zaměřím, bojím se, co z nich dostanu.

Procházení vzpomínek

16. srpna 2014 v 1:35 | Rowan
Jsem nostalgik. A vím to o sobě víc než dobře. Ráda bloumám, ráda si v myšlenkách hraju se vzpomínkami a zážitky, které už dávno měl odvát čas, ale ony se mě drží a jejich největší zábavou je vynořit se přesně ve chvíli, kdy se to nejméně hodí. Sedím v autě, blížím se zpátky k domovu. Přemýšlím o tom, jak hezky se mi najednou zase vynořují v hlavě slova, že bych měla zase něco napsat, nějaký drobný příběh, nebo začít článkem. Zvedám foťák, abych do snímku uvěznila paprsky zapadajícího slunce nad krásně zvlněnou českou krajinou. Směje se mi a chytá mě do náručí. Polibek na tvář. Vzpomínka, jak se mi díval do očí. Vzpomínka, která se najednou objevila a já ji chytila dřív, než mohla zase utéct. Chybí mi. A já vlastně nechápu, jak je to vůbec ještě možné, po takové době.

Matoucí ticho

21. května 2014 v 12:55 | Rowan
Jak jsem psala - občas se bojím, že když o věcech začnu uvažovat příliš optimisticky a nadějně, vyděsím je. Asi se stalo. Jsem zmatená, na nervy, je mi smutno, jsem zralá na to zalézt do postele s kýblem zmrzliny a tiše tam vyhnít v slzavém údolí (místo čehož se musím učit na státnice). A přitom vůbec nevím, co se stalo a proč se to stalo. Dělám definitivní závěry, které sice nemám podložené, ale vypadají nejpravděpodobněji. A nejsmutnější je, že vůbec, ale vůbec nevim, co mám nebo nemám dělat.

I jeřabiny se mění

19. června 2013 v 21:33 | Rowan
Některé změny přicházejí pomalu a nepozorovaně, jiné se odehrají mrknutím oka. Někdy si jich všimneme, jindy až když se otočíme zpátky vidíme, jak moc se změnilo. Jak moc jsme se změnili.

U mě je to napůl. Na jednu stranu vím naprosto přesně, KDY se odehrálo to, co mě změnilo, na druhou stranu míra té změny mi dochází pomalu a postupně a až při pohledu zpět vnímám, jak moc výrazná změna to je.

Zimou ubitá

24. března 2013 v 20:06 | Rowan
Jsem unavená. Jsem tak neskutečně unavená a vyčerpaná, kdy mi i každý další krok přijde jako nepředstavitelně náročný úkol. Jsem nemocná. Možná už i fyzicky, podle toho věčného posmrkávání, ale především psychicky. Už dlouho, ale teď, právě teď, to cítím o tolik výrazněji. Hlavně dneska. Ta nekonečná zima mě ubíjí.

Ho ho ho, tumblr!

18. prosince 2011 v 1:36 | Rowan
Jsem jak plevel. Koneckonců jeřabiny jsou docela chytlavý plevel, který vyroste téměř všude. Takže vpusťte něco takového do vod internetu a čekejte, že to nezakoření, kde jen bude trocha úrodné půdy.

Nicméně několikadenní úvahy (množná několikatýdenní?) se staly realitou a já si založila Tumblr. Proč? Protože se mi líbí koncepce miniblogu. Obzvlášť poslední dobou narážím poměrně často na různé drobnosti, které bych chtěla někam dát, ale vlastně nemám kam. Občas najdu hudbu nebo mi někdo něco pošle a já uvažuju, jak se podělit. Hodně fotím, skoro denně vytáhnu foťák, ale vlastně nevím, kam s fotkami. Neustále objevuji nějaké drobné citáty, komentáře, trefné hlášky, které se ale na blogový článek nehodí...

Zkoušela jsem to řešit všelijak - fotky dávat do spešl složky na FB, po čase shromažděné klipy z YouTubu dávat do jednoho článku na blogu... Ale nějak nic z toho pořádně nefunguje. Zatímco podstata tumblr tohle všechno hezky podporuje a tak nějak splňuje mé představy.

Takže pokud jste zvědaví, můžete mé řádění sledovat v přímém přenosu na adrese http://jerabina.tumblr.com

Jo, jerabina, protože jak Rowan, tak Rowie jsou zabrané, ne že by tam někdo něco publikoval. Zmetci neschopní =/

Hetalia Stereotypes

10. června 2011 v 19:22 | Rowan
Adri mi přehodila další srandovní řetěz. Tentokrát čistě hetalistický, i když velmi podobný předchozím národním stereotypům.

Národní stereotypy

5. června 2011 v 14:59 | Rowan
Začíná mě to blogování bavit čím dál tím víc, i díky těmhle pitomostem, jako jsou řetězáky. Vždycky jsem lidem na blozích záviděla, jak si házejí řetězáky a ono ejhle, teď se hází řetězáky i mě... Cítím se poctěně XD A ano, měla bych se učit a učit se budu, jen tohle a jdu na to... Akorát si musim začít psát seznam toho všeho, co bych ráda dělala místo učení, protože až to skončí, budu sedět a nevědět, do čeho dloubnout, protože už budu mít spoustu času XD

Anyway, jdeme na řetěz 8D

Kdybych byla...

29. května 2011 v 16:19 | Rowan
Temi toužila po nějakém "řetězáku", tak jsem jí z hlubin počítače našla tohle =) A jak to dopadlo? Jsem tagnutá! n_n A mě to tak baví vyplňovat, to je hrůza XD A abych nezapomněla! Temi s Haily už vyplnily, ale hážu dál na Lass, Adri a Hanyuu. A kdokoliv další, kdo chce, samozřejmě =)

Vaše horká káva může být horká

29. dubna 2011 v 0:11 | Rowan
Občas si říkám, že bych měla sepsat návod a pověsit si ho na krk. I když by chvílemi byl stejně směšný jako nápis na kelímku s horkou kávou. I když bych chvílemi nevěděla, co přesně napsat a na co přesně dát návod, protože moje myšlenkové pochody a reakce na dění kolem, mě samotnou ještě občas překvapí právě ve chvíli, kdy k nim dochází. Někdy mě ani neudiví, někdy mám jen sto chutí nasadit si na hlavu kýbl a vymlátit si tu blbost z hlavy.

Sběratel známek

5. března 2011 v 17:59 | Rowan
Miluju známky. Absolutně a bezmezně. Obzvlášť pak ty podařené, výstižné, trefné, vtipné a nápadité. A taky celou záplavu známek, které nejsou ničím jiným než vyjádřením náklonosti k nějakému tématu, postavě, dílu. A ano, de facto bych se dala označit za sběratele - stáhnu si každou blbost, která se mi apsoň trochu líbí a aspoň trochu mě vystihuje. Co hůř, když nemůžu najít, jsem schopná si vytvořit (třeba stampy pro Patricii Briggs a sérii Alpha&Omega).

Má sbírka....

23. října 2010 v 2:08 | Rowan
Nevím, jak přesně tenhle článek nazvat. Zároveň předem vím, že se bude průběžně rozrůstat. Nebo spíš že bude mít víc částí - až se zase nasbírá slušné množství, budeme pokračovat :)

O co jde? O sbírku různých citátů, větiček krátkých básniček z knížek / filmů / písniček / čehokoliv, které mě nějak zaujaly a upoutaly. Nebo které pro mě mají nějaký význam (nějak vystihují mé pocity nebo jsou pro mou osobu trefné). U většiny se budu snažit psát i zdroj, ale mám i pár kousků, hlavně těch starších, u kterých jsem si něco jako zdroj nenapsala a už je příliš daleko doba, kdy jsem na ně narazila.

Something 'bout me

23. října 2010 v 1:26 | Rowan
Tušila jsem, že nakonec neodolám a stejně sem dám nějakou takovouhle záležitost. V podstatě nic objevného, jen takový soupis a přehled oblíbených a neoblíbených věcí a drobností, které mě charakterizují. Alespoň trochu v tom internetovém slova smyslu :)

Časem se to možná bude měnit, teda spíše rozšiřovat. Dala jsem dohromady, co mě napadlo, ale jak se znám, rozhodně mě napadne víc XD
 
 

Reklama