5. srpna v noci proběhne návrat ztracené dcery do Země české... ♥

Různá zamyšlení

Tíže rozhodnutí

7. listopadu 2016 v 22:40 | Rowan
Dala jsem výpověď. Nikdo kolem mě asi úplně nevěřil, že to opravdu udělám a nikdo, kdo o mém rozhodování nevěděl, to nečekal. A rozhodnutí udělat ten krok byl neskutečně náročný.

K Czechii

5. června 2016 v 21:38 | Rowan
Občas si připadám jako kolovrátek. Stále dokola argumentovat na hloupé a mnohdy značně nevzdělané názory lidí, kteří mají neutuchající potřebu najednou se začít projevovat a vykřikovat svoje světaznalé názory na to, jak bychom se správně měli jmenovat. A že tyhle novoty by se měly rozhodně a každopádně zatrhnout.

O lásce

28. května 2016 v 23:22 | Rowan
Tuhle jsem přišla domu vyřízená jako žádost. Sotva jsem se ploužila a nějak jsem toho měla zkrátka všeho až nad hlavu. Pozdravila jsem a políbila muže, který dorazil o něco dřív. Chvíli jsem se snažila předstírat, že něco udělám, pak jsem ale začala zírat do počítače, pak se odplížila zase jinam, načež mě ve fázi bezcílného bloumání po kuchyni muž vzal za ruku a odtáhl do ložnice. Shodil mě do postele, zakryl peřinou, pod kterou se schoval se mnou a pak něco plácal... Ani nevim co, bylo to dětinské a směšné a bylo to přesně to, co jsem potřebovala, abych se začala smát a přišla na jiné myšlenky.

Odhodlání

26. května 2016 v 21:30 | Rowan
Jak nazvat článek, jeden z tisíce, ke kterým se odhodláváte už přes měsíc? Jak nazvat článek, který vás náhle napadl a který jste původně vůbec psát neplánovali, ale který najednou napsat potřebujete? Jak nazvat článek o odhodlání, které se vám usadilo v hlavě a vrací se dnes a denně, aby se připomnělo?

Odhodlání.

Ignorant facebook

23. dubna 2016 v 22:43 | Rowan
Je to druh bezmoci, když chcete proti něčemu protestovat, dát někomu vědět, že dělá něco špatně a prostě nemůžete. Není žádná, absolutně žádná cesta, jak mu říct "ty vole, tohle fakt ne!"

Čas na mateřství

23. ledna 2016 v 11:27 | Rowan
Ano, vyburcoval mě článek na titulní stránce. Osmnáctiletá slečna čeká sviště. U článku můžete najít můj komentář, ale zopakuji to i tady.

Lidé jsou různí. Každý cítí věci jinak, každý si chce život zařídit jinak. Někdo (a přiznejme si, že většina) se potřebuje vyřádit, aspoň trochu, někdo touhle fází nikdy neprojde (a někdo si myslí, že jeho se to netýká a rupne mu v palici před třicítkou). Někdo chce zase brzy děti. Máme sousedku, která se v osmnácti vdala a založila rodinu a co dva roky vyprskla na svět dítě. Tuším, že jich teď má pět, je šťastná, spokojená, život dle jejích představ. Přijde mi to šílené, nedovedu si to u sebe představit, ale moc jí to přeju. Spolužačka ze základky nikdy neměla šťastnou rodinu a tak hned po dvacítce založila svou vlastní - taky šťastná.

Tvá nejmilejší kniha

6. prosince 2015 v 17:30 | Rowan
Opravovala jsem teď čtenářské deníky a nějak jsem se zamyslela nad tím, jaké knihy čteme a jaké si volíme mezi své oblíbené. Zase jsem si přečetla zápis o Johnu Greenovi a zatímco jsem šla umýt nádobí, přemýšlela jsem nad tím, že tohohle autora vlastně nemám ráda. Nevím proč, občas si k lidem (v tomto případě tedy autorům) vytvořím postoj, který se mi strašně blbě překonává. Zaškatulkuji si je do sekce "tebe nemusím" a zatím snad nikdo z této škatulky nevystoupil. Kromě Johna Greena tam patří třeba i pan Viewegh nebo z filmových tvůrců Tarantino. A filmový Hobit. Prostě jsou ve škatulce "ne". A to zrovna od Greena jsem četla Hvězdy nám nepřály a nejen, že se mi to líbilo, skutečně mě to bavilo a přišlo mi to jako dobrá knížka. Cokoliv dalšího od něj už na mě ale působí nějak zvláštně a nejsem schopná překousnout nějaký svůj postoj "příliš mainstream, všichni jsou z toho na větvi, ale vždyť to zas takový zázrak není".

První sníh

23. listopadu 2015 v 13:12 | Rowan
Ačkoliv mám ráda podzim a ten letošní mi skutečně nesmírně vyhovoval (jen deště mohlo být víc, aby s epříroda trochu napila), přeci jen mě dnešní ráno potěšilo a vykouzlilo mi úsměv na tváři.

Facebookland

14. listopadu 2015 v 19:40 | Rowan
Měla jsem narozeniny. To vám neříkám ani tak proto, že bych se chtěla chlubit, žebrala po přáních nebo podobné věci. To říkám jako úvod k mému malému sociovýzkumu, který jsem neplánovaně provedla na vlnách facebooku.

Měla jsem facebook vždycky relativně ráda. Nijak vášnivě, nikdy jsem na něm netrávila hodiny a hodiny, nehrála jsem hry a nesbírala mrkve. Ale neměla jsem problém s facebookem sdílet docela dost informací o sobě samé, bavilo mě to, byl to pro mě prostředek kontaktu s lidmi, kteří jsou daleko a jiné komunikační šachtičky moc nemáme. Sdílet s nimi trochu svůj život, ukazovat jim, kde jsem byla, ačkoliv nepřímo, sem tam je informovat, co je u mě nového. A samozřejmě je to také zdroj informací, co se děje u ostatních, co zažívají, co je u nich nového a bohužel i to, kdy mají narozeniny.

Kouzlo místa

2. srpna 2015 v 18:19 | Rowan
Je časné odpoledne. Nebe decentně kryjí načechrané mraky, slunce sem tam vykoukne a přes zelené kopce se přežene stín. Vystupuji z auta, sotva se rozhlédnu, když přebíhám silnici, po které nic nepojede další hodinu, a v běhu pokračuji dál, vyšlapanou stezičkou mezi rašeliníky, z kopce až na okraj srázu. Na jeho hraně, stále v uctivé vzdálenosti, se zastavím, zhluboka se nadechnu svěžího vzduchu, který voní jarem, vodou a rašelinou. Pode mnou se rozprostírá ocelově šedé oko jezera a odráží v sobě holé stěny protější skály. Usmívám se od ucha k uchu a připadám si jako doma. Vydrápu se na veliký kámen, rozhodím ruce do stran, jako bych chtěla celou tu zelenou krásu obejmout a nechám se takhle zvěčnit na fotografii, která zachycuje můj vůbec první den v Irsku. Okamžitě jsem se zamilovala.

Je pozdní odpoledne. Nebe tmavne, slunce už zapadlo a celý svět se barví do modra. Přicházím ke břehu veliké řeky, modré jako v té slavné skladbě, světla města se rozsvěcejí a já tajím dech. Lehký letní vítr mě hladí po tváři, zvedám na rantl mladšího sourozence, aby taky viděl, ale přitom nespouštím oči z té třpytivé nádhery. Později nastupuji na loď, už je noc, nebe je tmavé, ale město září k jeho výšinám. Beru si skleničku šampaňského a nechávám se jiskrnými bublinkami opít. Usmívám se od ucha k uchu, srdce mi začíná tlouct v rytmu čardáše a já vím, že tady jsem doma, tady chci žít, sem se chci vrátit. Aspoň na nějaký čas. O rok později se do Budapešti vracím a poznávám ji ve všech ročních dobách, zasněženou i prozářenou sluncem, podzimně barevnou i jarně rozkvetlou. A má láska se pouze prohlubuje.

Ať je kterákoliv denní či roční doba. Ať má nebe jakoukoliv barvu. Ať zrovna mířím za povinnostmi nebo za kamarádkou na kávu, Praha je krásná a přátelská. Jejích sto věží se vypíná k nebi, každá jiná, každá jedinečná. Hrad střeží obyvatele města a zrcadlí se v klidně se pohupující Vltavě. Kdykoliv se do svého rodného města vrátím, vítá mě s otevřenou náručí. Je to domov, jistota, bezpečí.

(Ne)zdání dospělosti

6. července 2015 v 19:29 | Rowan
Před pár týdny jsme s kamarády jeli na víkend k moři a kromě celodenního válení se na pláži a hraní karet jsme v sobotu večer vyrazili do městečka na jídlo. Mužské části naší delegace se povedlo na TripAdvisoru najít nějaký zajímavý tip na bar blízko pláže, jídlo lákavé a za dobrou cenu. Bohužel nějak selhala orientace v prostoru, kde že ten bar skutečně je a nějakou dobu jsme tak chodili poněkud ztraceně z bodu A do bodu B a zase zpátky a přes parkoviště do bodu C.

Při jedné z těch cest přes parkoviště jsme křížili cestu autu, které pomalu couvalo ven a mě kdoví proč napadlo, aby si ten řidič nenadával něco o spratcích, co se mu pletou pod kola. Přidala jsem do kroku, abych mu uhla z cesty (sama jako řidička vím, jak dokáží být ucouraní chodci protivní) a zatímco jsem se otočila na zbytek výpravy, napadlo mě, co asi skutečně řidič viděl.

Noční můry

30. června 2015 v 21:41 | Rowan
Kdoví proč, jednou za čas se mi zdají věci, která bych si klidně odpustila. A to ani nemusí jít o noční můry podpořené nějakými hororovými filmy plnými polorozpadlých mrtvol. Moje noční můry jsou mnohdy založené na daleko reálnějších základech. Což je ale paradoxně dělá mnohdy ještě děsivějšími, protože občas se probudíte a ještě celí rozespalí a v polospánku cítíte to bušící srdce a děsíte se, že to nedejbože byla pravda. Protože by klidně mohla.

Vypozorovala jsem, že se mi pravidelně vrací několik témat a námětů nočních můr, které mě pravidelně vyděsí div ne k smrti, ačkoliv některé jsou po probuzení a plném uvědomění si spíš komické. Ale ten pocit, když spíte a tohle se vám zdá, ten bych nepřála nikomu.

A co že se mi to tedy nepravidelně pravidelně zdá?

Pojďme se všem vysmát!

28. června 2015 v 13:54 | Rowan
Před poměrně dlouhou dobou jsem se kdysi na facebooku přidala do skupiny Společnost odpůrců proti zdrobnělinám.

Zdrobněliny jsou něco, co mě strašně vytáčí. Spolu s nejrůznějším šišláním. Čím méně opodstatněné, tím hůř. Jen tak si zašišlat, protože se mi zrovna chce, mi přijde nepochopitelné. Stejně jako nevidím důvod, proč o věcech mluvit z principu v deminitivu, když normální slovo funguje naprosto v pohodě. Dám si dort, kafe, k obědu polívku a řízek, večer sklenku vína.

Jazykové boje

25. června 2015 v 20:23 | Rowan
Mám ráda jazyky. Ráda se je učím, ráda je poznávám, ráda objevuji jejich tajná zákoutí, která nejsou na první pohled vidět. A to nejen v rodné češtině, ale i ve všech jazycích, se kterými jsem přišla do styku. Protože jazyk jsou lidé, jazyk reflektuje život a historii národa a dá se z něj vyčíst neskutečně mnoho nesmírně zajímavých informací. Můžeme objevovat vlivy, které bychom nečekali, můžeme sledovat cesty, kudy se k nám jaké slovo dostalo a proč ho používáme, můžeme sledovat, já náš vlastní jazyk ovlivnil jazyky cizí (a že i čeština přinesla do světa spoustu slov). Plně se ztotožňuji s myšlenkou, že kolik znáš jazyků, tolikrát jsi člověkem. Protože každý jazyk dokáže stejnou věc vyjádřit jinak a zatímco u nás padají trakaře, v Anglii hrozí, že vám na hlavě přistane domácí mazlíček.

Zkáza angličtiny

17. června 2015 v 19:31 | Rowan
Kolikrát jsem už četla článek o tom, jak se čeština blíží ke svému konci (nedávno podobný článek o slovenštině)? Jak ji nevyhnutelně čeká smrt pod náporem angličtiny a anglicismů? Kolikrát jsem o tom samém sama přemýšlela a byla přesvědčená, že některé jazyky jsou jednoduše odsouzeny k zániku, protože prostě není dost lidí, kteří by jím mluvili a hlavně svět nemá potřebu se tyto jazyky učit? Vedle češtiny například má oblíbená maďarština. Na rozdíl od toho taková angličtina, ta bude věčná! Je hodně rodilých mluvčích (něco kolem 332 milionů) a učí se ji v podstatě celý svět (514 milionů lidí, kteří chtějí cestovat nebo působit na světovém trhu atp.). Navíc, co si budeme nalhávat, je jednoduchá. Natolik jednoduchá, že základy pro dorozumění se zvládne naučit v podstatě skoro každý. A větu "I here yesterday" vyprodukuje také každý, kdo má alespoň základy, stejně tak jako ji většina lidí pochopí. Pokud ji tedy nezačne nečekaně radikálně vytlačovat čínština, je velká pravděpodobnost, že angličtina bude dále světovým jazykem číslo jedna. A i s tou čínštinou bych byla opatrná - jakkoliv čínský trh expanduje, jazykově se opět dostáváme do problému s náročností.

Angličtina navíc ovládá svět technologií. Počítačový svět a internetový svět mluví zásadně anglicky a téměř všechny jazyky si adaptují anglické výrazy. A mnohdy si je upraví po svém - lajknout, gůglovat, selfíčko... a maďarština je na tom s těmito výrazy taky podobně. Jen "clicar" se nám nepovedlo v hodině španělštiny prosadit, ale zase fungují jiné patvary, které expandují do ne-anglických jazyků a tím je ničí...

Cizinci vítězí

30. března 2015 v 20:47 | Rowan
Myslím, že moje zatížení na hispánskou krev je už veřejným tajemstvím. Nejen tady na blogu, ale tak nějak obecně. Nijak se tím netajím, ačkoliv je to na jednu stranu zkreslené zjednodušení. Koneckonců belgická stopa je taky nezanedbatelná. Takže vlastně je to spíš o volbě Češi vs. cizinci. A cizinci vyhrávají na plné čáře.

Rodičovská utrpení

22. února 2015 v 13:11 | Rowan
Rodiče to nemají jednoduché. Vůbec ne. Občas mi jich je skoro líto, co všechno musí vytrpět a přetrpět, když se jejich děti zblázní. A co hůř, když se zblázní cizí děti kvůli jejich dětem. Tedy když se třeba jedna bláznivá holka rozhodne přeletět půlku Evropy, jen aby mohla být s vaším synem. Sama jednu maminku mám a při společném žertování jsme vytvořily (hlavně maminka vytvořila), následující scénáře, které mě upřímně pobavily.

Strach skočit

19. února 2015 v 13:07 | Rowan
Všechno je dohodnuté a vymyšlené. Můj geniální plán sice nevychází úplně tak, jak jsem si představovala a je tu jeden problém, který mě žere (a který přítel jako problém nevidí, takže očekávám naší první významnější hádku do měsíce od mého příjezdu do Sevilly), ale všechno vypadá skvěle, akce je rozjetá. Ještě by jí šlo zastavit, ale už bych se setkávala s nechápavými pohledy, proč proboha.

Muž s cigaretou

18. ledna 2015 v 17:52 | Rowan
Když se narodil můj bratr, tatínek dostal výslovně zakázáno si před ním zapálit. Existuje velkolepé tajemství, v němž jsme všichni spiklenci, jen aby to nebohé dítě nevidělo svůj mužný vzor s cigaretou. Přišlo mi to směšné a zbytečné. Stejně jednou bude nebo nebude kouřit, podle toho, jak on bude chtít. U mě to tak přece je - nekouřím, přestože jsem tatínka viděla kouřit od dětství. Pamatuju si dokonce čas, kdy hřešila i maminka. A nijak mě to nepoznamenalo... až na jeden drobný detail.

O volbách

19. září 2014 v 13:42 | Rowan
Ne o Skotsku. Ale o Praze. Protože jste si určtiě všimli, že volební napětí roste i v našem hlavním městě a pokud se nepletu, tak i v jiných částech země. A mě z toho začíná šplouchat na maják.
 
 

Reklama